Hlavní strana » Jinýma očima » Ladislav Jakl: Roháč straší…

Ladislav Jakl: Roháč straší zlem případného rozpadu EU, aby obhájil zlo bruselského centralismu

Jinýma očima, 3. 10. 2014

Pokud někdo přeje lidem svobodu, neměl by jim přát svobodu. Znějí vám tato slova jako naprostý nonsens a protimluv? Mně také. Ale právě těmito slovy lze vystihnout jádro textu Dalibora Roháče, analytika Cato Institutu, v devátém čísle Revue politika.

Roháč ve svém článku nazvaném „Rozpad EU by znamenal vzestup nacionalismu a protekcionismu“ zdánlivě nenechává na nedemokratickém a byrokratickém monstru zvaném Evropská unie nit suchou. Dobře totiž ví, že čtenáři Revue Politika nebudou číst prvoplánové pajány na bruselskou říši dobra. Má zájem, aby se k těmto čtenářům dostal jeho druhoplánový paján, a tak předstírá dílčí, krotkou, nesystémovou a jaksi „perestrojkovou“ kritiku bruselského centralismu.

Uznává kupříkladu, že nedůvěra vůči EU, kterou chovají zastánci volného trhu, je „dobře podložená“. EU je podle něj dokonce „velmi defektní organizace“, která si „většinu kritiky pro-tržně orientovaných lidí zaslouží“. Za „mimořádně škodlivou“ označuje „bezmyšlenkovitou ´harmonizaci´ právních a regulačních předpisů po celé Evropě“. Kritizuje i „plýtvavou povahu“ EU a „zbytečnou byrokracii a regulaci“, která má podle něj „co dělat s nedostatkem odpovědnosti bruselských mandarínů a jejich vírou, že pro každý evropský problém existuje univerzální evropské řešení“.

Roháč jde dokonce ještě dál a přiznává, že „kdysi“ byla pro něj EU „jedinou a největší hrozbou pro svobodu a prosperitu v Evropě“. Sice už neříká, co se v něm změnilo od onoho „kdysi“, ale přitvrzuje, že „chování EU je vůči svobodě a prosperitě často nepřátelské“. Podobné kritiky EU v mezích zákona lze najít v jeho textu ještě více, ale má to jeden háček.

Vlastně háčky dva. Nikde Roháč nepíše, co je příčinou těchto zásadních defektů. A nikde nepíše, co s tím máme dělat.  Protože nedošel k závěru, že kořeny defektů EU jsou přímo v samotném systému a především v neodstranitelném demokratickém deficitu, nemůže a nechce nabízet žádné systémové změny.

On dokonce nenabízí a nechce změny žádné. Doporučuje nám, abychom se s popsanými, svobodu a prosperitu zásadně ohrožujícími jevy smířili, protože nejsou tak hrozné jako to, co by přišlo, kdybychom začali řešit samu podstatu problému, zvaného evropská integrace.

Zcela v duchu perestrojkové ne-kritiky komunismu se po povinně odříkané kritice jednotlivostí dostává k horlivé obhajobě EU, dokonce včetně perestrojkového slovníku a tedy i myšlenkového pochodu. Skvostem je zejména věta „V první řadě – ať už člověk myslí o EU cokoliv, občas prosadila i správné věci.“ Nechci Roháče urážet, ale takhle vypadala apologetika každého diktátorského či totalitního režimu. Vždyť i ten Hitler stavěl dálnice a omezil kriminalitu. Ono totiž nelze zcela přeskočit ono „cokoliv“, co si myslíme o EU a její systémové podstatě.

Apologetika EU z Roháčova pera ale není postavena na výčtu oněch údajných „správných věcí.“ Do tak riskantní operace se Roháč nepouští. Má jiný nástroj: strach. Strach z toho, co by přišlo místo byrokratického a proti svobodě zaměřeného bruselského režimu.

Nejdřív ale předvede dokonalý myšlenkový přemet. Podle něj ne celá oprávněně kritizovaná regulační legislativa je produktem Bruselu, nýbrž zčásti je posílána zdola a je tedy „substitucí za špatnou domácí legislativu“. Jestliže tomu tak je, proč neoznačit za zdola vzlínající i ony Roháčovy „správné věci“, které připisuje EU? Proč? Protože by se zhroutila celá stavba Roháčovy hlavní myšlenky.

Roháč implicitně přikyvuje tvrzení, že EU není demokratickou institucí. Nevidí to ale jako zásadní problém, protože právě díky této nedemokratičnosti může podle něj EU bojovat s „protekcionismem a nacionalismem“, který by v Evropě zcela jistě zavládl, pokud by EU byla nahrazena organizací svobodných a nezávislých parlamentních demokracií. Na úrovni jednotlivých národních demokracií totiž podle Roháče číhají démoni populismu, protipřistěhovalecká hysterie a „dobyvatelé renty“, kteří by na národní úrovni snáze prosadili „zvláštní privilegia, dotace, cla a kvóty, které by je chránily před evropskou konkurencí.“

A jsme u jádra věci. Roháč neoznačuje kořen dnešních defektů EU, neodhaluje ho jako systémový deficit demokracie. Roháč totiž právě onen demokratický deficit považuje za nástroj k prosazení oněch „správných věcí.“ Jinak nelze přeložit do češtiny jeho obavy z nezávislých parlamentních demokracií. Lidé jsou hloupí, a proto by si svobodně zvolili nesvobodu, nacionalismus, protekcionismus a regulace. Zatímco na úrovni nedemokratické nadnárodní instituce jim lze distribuovat liberální hodnoty a principy volného trhu.

Roháč vyjmenovává, co nám vše strašného hrozí. Děsí se, že v stále se sebevědoměji chovajícím Maďarsku může být „bývalý skinhead“ místopředsedou parlamentu, zatímco fakt, že skoro polovina evropských komisařů je bývalými komunisty, ho nijak neznepokojuje. Je uchvácen statí Richarda Lipseyho a Kevina Lancestera o druhé nejlepší možnosti z roku 1956. Roháč stať parafrázuje slovy, že odstranění některé z deformací (a jako příklad deformace uvádí členství v EU) „nás vůbec nemusí přiblížit k žádoucímu stavu věcí, neboť je možné, že jenom vyklidí prostor pro deformace jiné (např. nacionalismus).“ Mám dojem, že možná ze stejného roku 1956 mohla pocházet známá argumentace českých komunistů: my sice máme své mouchy, ale ať si naši naivní kritikové nemyslí, že místo nás by přišla demokratická idylka. Naopak, vtrhli by sem revanšisté a znovu nastolili nacismus.

Roháč varuje, že rozpad EU by nebyl „řízen protržními kritiky jako Richard Sulík nebo Alternativa pro Německo“, ale politiky jako Mariane Le Penová, Geert Wilders nebo Viktor Orbán. A jak by se to stalo?, ptám se pana Roháče. Tím, že by si lidé svobodně volili ty druhé a ne ty první? Takže raději demokracii trochu suspendujeme, aby se o ni neznalí občané neporanili jako dítě o ostrý nůž? Demokracie podle Roháče nepatří lidem do rukou?

Ano, nic jiného nám Roháč neříká. Svou konstrukci korunuje větami: „Dokud nebude více Evropanů přesvědčeno o přednostech svobodných trhů a omezené vlády, naděje EU na úspěch při řešení těchto témat není příliš vysoká. V takovém případě je srovnatelně nepravděpodobné, že by vystoupení z EU vyústilo ve výsledek, který by se zamlouval liberálům.“ Aha. Takže Evropané na svobodu ještě nejsou dost zralí. A kdy budou, když jim ji budeme stále brát? Trochu to připomíná rčení o tchořovi, který říká, že z díry nevyleze, dokud to v ní nepřestane smrdět.

Roháčovo strašení před tím, že špatnou EU by nutně nahradilo něco mnohem horšího, je vzorem myšlenkového procesu, při kterém člověk „v zájmu správné věci“ popře sám sebe. Jen tak je možné, že na začátku svého článku Roháč říká, že „EU je velmi defektní organizace“ a je jeho konci „byla by ostuda, pokud by to teď mělo skončit“.

Život často přináší fatální volbu: dobro nebo svoboda. Roháč se svobody v rukou občanů obává, a proto volí to, co nám překládá jako dobro.

Ladislav Jakl, publikováno v časopise Revue Politika 10/2014.