Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Polemika o…

Jiří Weigl: Polemika o Ukrajině - překrucováním historie si nepomůžeme

Jinýma očima, 23. 7. 2014

Web Reflexu dal prostor skutečně vášnivé a dlouhodobé polemice o Ukrajině a příčinách její dnešní krize. Posledním jejím výplodem je text Andreje Illarionova a Dalibora Roháče „Klaus se o Ukrajině nejenom zásadně mýlí, on o ní také zoufale málo ví“, vyvolaný reakcí Václava Kluse na jejich útoky. Dovoluji si na ně reagovat já, jakožto spoluautor tezí, proti nimž se vymezují.

Mohu-li parafrázovat slovník A. Illarionova a D. Roháče, potom nejvíce zarážejícím aspektem jejich reakce je až úsměvný, pro-ukrajinský nacionalisticko-obrozenecký způsob argumentace, který je obzvlášť pikantní, uvědomíme-li si, že jeho autory jsou Rus (a donedávna prominent režimu dnešního Ruska) a Slovák.

Jejich zásadním argumentem proti politickému komentáři IVK z 21. 2. 2014, proti němuž se především vymezují, je tvrzení, že pokud bychom dnešní Ukrajinu označili do značné míry za umělý celek, jak činí IVK, potom by umělým celkem bylo i Československo po roce 1918.

Autoři se zřejmě domnívají, že toto je argument. Není. Prvorepublikové Československo opravdu bylo umělým konstruktem, spojujícím země, jejichž vazby byly zanedbatelné. Platilo to o Slovensku a v plné míře pro Podkarpatskou Rus, která s českými zeměmi souvisela asi stejně jako později s Ukrajinou. Nemá smyslu rozvádět odpor českých Němců k Československu od počátku jeho vzniku. Proto také Československo nebylo schopno přečkat ani jedinou krizi za dobu svého vzniku a jako neudržitelný projekt definitivně skončilo v roce 1993.

Dnešní Ukrajina je na tom podobně. Spojuje řadu oblastí, které spolu historicky souvisely málo nebo vůbec a nespojuje je pocit společně sdílené identity. Příklady rozděleného Polska či Rumunska, uváděné ve zmíněném textu, jsou v tomto smyslu zcela nepřípadné. Velmi úsměvný je rovněž argument, že na Podkarpatské Rusi žilo již na konci 19. století více než 60 % Ukrajinců. Oba autoři žijí dnes v USA, kde je velká rusínská diaspora. Doporučuji jim, aby je kontaktovali a vyjasnili si, jak je to s pocitem „ukrajinskosti“ těchto pravoslavných zakarpatských Slovanů, kteří do roku 1945 s Ukrajinou prakticky žádné kontakty nikdy neměli. Připomínat zde krátkou epizodou z doby Haličsko-volyňského knížectví ve 13. století je argument skutečně obrozenecký.

Právě vymezení toho, co se rozumělo pod označením Ukrajinec a Ukrajina kdysi a dnes je podstatné. Nemá smyslu ohánět se údajným sčítáním lidu z roku 1897, kdy podle autorů Ukrajinci tvořili většinu ve všech guberniích na jihu Ruského impéria. Jih a východ Ukrajiny je ruskojazyčný a s Haličí a Lvovem mnoho společného nikdy neměl. To je fakt, který nelze popřít.

Roháč a Illarionov vytýkají Václavu Klausovi nedostatek znalostí a údajné ignorování faktů. Sami je předvádějí v míře vrchovaté. Úsměvné jsou především historické konstrukce obou autorů. Je dětinské pokoušet se odepřít Rusku tradici Kyjevské Rusi a přiřknout ji Ukrajině. Je to absurdní nesmysl. Udělejme si malý historický exkurs.

První stát východních Slovanů měl centrum v Kyjevě, byl a je označován jako Rus a jeho obyvatelé jako Rusové. Žádní Rusové a Ukrajinci v dnešním smyslu slova v této době pochopitelně neexistovali. Vládla v něm dynastie Rurikovců, jejíž členové byli knížaty mnoha údělných knížectví, která uznávala autoritu kyjevského velikého knížete. Ve 13. století Tataři tuto středověkou Rus dobyli a vyplenili a více než dvě století nepřímo ovládali. Centrum Rusi se z vypleněného Kyjeva vystaveného tatarským nájezdům přesunulo na severovýchod, kde postupně začala dominovat Moskva, kolem níž a její rurikovské dynastie se začala ruská knížectví sjednocovat. Západ Rusi v této době ovládlo pohanské Velkoknížectví litevské, jehož vládce v 15. století přijal katolictví a vytvořil společný stát s Polskem. Pravoslavné slovanské obyvatelstvo tvořilo na východě tohoto státu utlačovanou a znevolněnou většinu. Polsko-litevská nadvláda nad západní Rusí trvala několik staletí a měla za následek rozdílný vývoj této části bývalé Rusi od Moskevské říše a vznik jazykových a kulturních rozdílů mezi dnešními Rusy, Bělorusy a Ukrajinci.

Jih dnešní Ukrajiny tvořily v té době državy Osmanské říše, jejímž bylo Černé moře vnitrozemským jezerem, a jednak stepi, kde kočovaly tatarské kmeny. S nimi bojovali kozáci, pravoslavní svobodní hraničáři, jejichž války s Turky a povstání proti Polákům na Dněpru můžeme označit jako první projev ukrajinské identity. Kozácko-polské nepřátelství a vzájemné boje a masakry tvořily osu pohnutých dějin Ukrajiny v těchto staletích. Kozáci v 17. století požádali o ochranu ruského cara, jehož nástupci však předpokládanou autonomii tehdejší Ukrajiny zlikvidovali. Jih oblasti byl dobyt na Turcích v 17. a 18. století carskými armádami a z Ruska kolonizován. S Ukrajinou to nemělo nic společného. Ukrajina jako administrativní a správní entita v carské říši neexistovala, naopak ukrajinská identita byla všestranně potlačována. Proto také bylo centrem ukrajinského národního hnutí relativně liberální prostředí v rakousko-uherské Haliči. Neúspěšné první pokusy o praktické naplnění ideje o ukrajinské státnosti se datují až do období konce první světové války. Fakticky však vznikla Ukrajina jako samostatný administrativně správní celek jako výsledek stalinské politiky. Ta do ní včlenila i rozsáhlá území obývaná ruskojazyčným obyvatelstvem, mimo jiné s cílem vyvážit ukrajinský element.

To jsou fakta. Dnešní Ukrajina má problém v tom, že není homogenní zemí jednoho národa a musí na to brát ohled, chce-li jako jeden stát přežít. Nemůže si dovolit radikální geopolitický obrat proti Rusku směrem k Západu, protože explicitní protiruská orientace je pro většinu ruskojazyčného obyvatelstva nepřijatelná. Nelze si situaci ulehčovat tím, že ty, kteří s radikální politickou změnou v Kyjevě nesouhlasí, označíme za teroristy a za příčinou konfliktu výlučně cizí vměšování. Tento problém nelze vyřešit vojensky a případné vojenské vítězství může být jenom vítězstvím Pyrrhovým. Rozpolcená a vnitřně rozdělená země se znepřáteleným obyvatelstvem a nepřátelským sousedstvím bude zdrojem trvalého napětí, neklidu a problémů. Ukrajina není zemička velikosti malých pobaltských republik, jak si představují Illarionov s Roháčem, ale kolos, jehož ekonomika je v katastrofálním stavu. Nikdo na Západě není připraven ani schopen udržet Ukrajinu v dnešním stavu nad vodou.

Proto bychom měli diskutovat seriózně, přestat si vymýšlet dětinské argumenty, rozdmýchávat nepřátelství a boj o Ukrajinu. Ten není ve vlastním zájmu především Ukrajinců samotných.

Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK

Publikováno na serveru Reflex.cz dne 23. července 2014.