Hlavní strana » Jinýma očima » Petr Schnur: V zájmu Evropy…

Petr Schnur: V zájmu Evropy je férová dohoda s Ruskem (Právo)

Jinýma očima, 14. 5. 2014

Evropská unie se postavila za americkou linii v dramatu ukrajinské krize. Dalo by se říct, že pokud by záležitosti probíhaly tak, jak sugerují západní vlády, a pokud by v nich šlo o ruskou agresi vůči Ukrajině za pomocí proruských teroristů na jihovýchodě země, kteří v zájmu Moskvy provádějí státoprávní puč proti legitimní centrální vládě v Kyjevě, pak by se dalo hovořit o politickém i mravním imperativu. Jenže věci se podle všeho mají poněkud jinak: naznačuje tomu mnohé.

Především tvrzení, že Rusko chce spolknout půlku Ukrajiny, je spíš z politicko-propagandistické kuchyně než z analytického prostředí. Lze ovšem vyhrotit situaci tak, že Moskva bude nucená buď přihlížet masakrům u vlastních hranic, nebo nějakým způsobem reagovat. A je na bíledni, že za daných okolností by zbýval pouze vojenský zásah.

Krym a jeho anexe byla po všech stránkách specifická kauza, k níž by nemohlo dojít, kdyby v únoru namísto paravojenského puče v Kyjevě došlo k politickému řešení na základě dohody mezi vládou a opozicí pod patronátem unijní trojky Steinmeier–Sikorski–Fabius.

Pokud tehdy EU tuto dohodu myslela vážně a nešlo pouze o získání času s cílem zabránit razantnímu zásahu bezpečnostních sil proti majdanským militantům, měl by Brusel nyní jednak jinak, než jak jedná.

V zájmu Ruska za daných okolností není rozdělená, ale jednotná neutrální Ukrajina, mimo NATO a prostá amerických vojenských základen. Tedy taková, o níž mluvil mimo jiné Henry Kissinger ve spojení s pojmem "finlandizace Ukrajiny". Ta ovšem není možná bez politického potenciálu východních regionů.

Získat půlku země z tohoto hlediska hlavní problém Rusů nevyřeší – naopak. Samostatnost východních regionů, včetně následného připojení k Ruské federaci, by přinesla jen problémy, nevyřešila by ale hlavní diplomatický "casus belli": z hlediska bezpečnosti Ruska je jedno, zda americký protiraketový štít a další vojenský potenciál stojí v Ukrajině jako celku, nebo o několik set kilometrů dále v západním torzu země. Je tedy evidentní, že zatímco Evropa musí mít společně s Ruskem existenciální zájem na pokojném vyřešení krize, pro Američany nemá Ukrajina ekonomickopolitický, ale výlučně vojensko-strategický význam.

Ten spočívá – při možném dalším vyhrocení situace – v možnosti vyvinout tlak na evropské státy a přimět je k účasti na nové zbrojní spirále, a dále v dalším masívním přesunu vlastních i severoatlantických sil směrem na východ k ruským hranicím. Účast na tomto podniku by šlo nazvat konečnou abdikací na Evropu.

Motto "nátlak a zároveň jednání" je racionálně vzato nesmysl, a to minimálně ze tří důvodů. Za prvé: ukrajinské drama nezačalo v Doněcku nebo Lugansku, ba ani na Krymu, ale na Majdanu. Kdo v jednom okamžiku navodí revoluční poměry s revolučními důsledky, nemůže protestovat proti tomu, že se k nim uchyluje i druhá strana: nová kyjevská vláda není o mnoho legitimnější než "lidové výbory" separatistů na východě Ukrajiny. Buď totiž platí ústava, na niž se Kyjev odvolává v prohlášeních o nelegitimitě referend (a platí-li skutečně, musel by současný ukrajinský kabinet stanout před soudem), anebo ústava neplatí, a potom jí nelze mlátit o hlavu východním "rebelům". Tento základní fakt, který v oficiálních postojích evropských činitelů nehraje pražádnou roli, je třeba opět a znovu připomínat.

Za druhé: pokud by Západ přiznal, že s Majdanem a jeho následky nebylo všechno "košer", nemohl by nasadit nynější agresivní antiruský tón, kterým hrozí a v jehož duchu koná (vojenské kroky NATO, hospodářské sankce USA i EU).

Za třetí: Rusko není Jugoslávie nebo Libye. Je schopné se vojensky i hospodářsky bránit, což znamená především "černého Petra" pro závislou Evropu. Hospodářské sankce – riziko ozbrojeného konfliktu ponechme v tomto okamžiku stranou – nepochybně Rusko poškodí, ale jejich dopad nakonec draze zaplatí Evropa, nikoliv Spojené státy, které k nim Evropany tlačí. Ba naopak: Evropa riskuje mnoho, zatímco Washington bude mít z evropsko-ruské konfrontace pouze zisk – politický, vojenský a hospodářský.

Stačí připomenout energetické plány (ruský plyn) a napojení evropského trhu na severoamerický (dohoda o volném obchodu, proti níž se na starém kontinentě zdvíhá stále silnější odpor).

V zájmu celé Evropy bez rozdílu není oživování politických stereotypů z dob studené války, ale stabilita opřená o co největší občanskou účast a respekt před skutečností, že starý kontinent je kulturně i sociálně-historicky rozmanitý útvar, který se nedá násilím vtěsnat do jednodimenzionálních svěracích kazajek. Jedině férová dohoda s Ruskem je v evropském zájmu, vše ostatní je od zlého.

Petr Schnur, Právo, 14. května 2014.