Hlavní strana » Tisková sdělení » Prohlášení Institutu Václava…

Prohlášení Institutu Václava Klause k úmrtí prof. Gary S. Beckera

Tisková sdělení, 6. 5. 2014

Se smutkem jsme přijali zprávu o úmrtí jednoho z posledních velikánů ekonomie, nositele Nobelovy ceny, profesora Chicagské univerzity Gary Stanley Beckera.

Vždy jsme s uznáním vzhlíželi k silné trojici chicagské ekonomické školy – Georgovi Stiglerovi, Miltonu Friedmanovi a Garymu Beckerovi. S odchodem profesora Beckera odchází poslední z představitelů této jedinečné generace, která bude představovat nenahraditelnou ztrátu pro ekonomickou vědu i celou společnost.

Připomeňme si osobnost prof. Beckera projevem Václava Klause, který pronesl 11. února 2011 v Chicagu na konferenci Honoring Gary S. Becker, pořádané University of Chicago Law School u příležitosti 80. narozenin G. Beckera:

Václav Klaus: Gary Becker pražskýma očima

Jsem rád, že mohu alespoň touto formou přispět k oslavě osmdesátin Gary Beckera, kterého považuji za jednoho z nejvýznamnějších ekonomů současnosti. Když jsem mu 16. listopadu loňského roku posílal k jeho narozeninám gratulační dopis, neočekával jsem, že o 6 dní později dostanu e-mail od profesora Lazeara, který mne pozval, abych pronesl tento projev. Přes všechny své prezidentské povinnosti jsem toto pozvání bez váhání přijal.

V tomto sále se dnes cítím být v jisté nevýhodě. Nejsem celoživotním kolegou či spolupracovníkem Gary Beckera a bohužel nejsem ani jeho studentem, i když – implicitně, nebo na dálku – se za jeho studenta považuji. Jediná formální vazba mezi námi je ta, že profesor Becker byl před 16 lety komisí pro udělování profesorských titulů na pražské VŠE požádán, aby se vyjádřil, zda mi profesorský titul má či nemá být udělen.

Poznali jsme se před dvaceti lety, po pádu komunismu, kdy jsme konečně získali svobodu, a tím i šanci k navazování kontaktů po celém světě. Jeho texty jsem samozřejmě četl již dávno předtím. Vždy jsem byl obdivovatelem Chicagské ekonomické školy a zejména jejich tří velkých jmen: Friedman, Stigler a Becker. V komunistické éře to pro mne byla pouze jména a ani jsem nesnil o tom, že bych nositele těchto jmen mohl někdy potkat.

Je proto téměř fascinující, že je to dnes už mé třetí vystoupení na Chicagské univerzitě věnované jedné z těchto tří velkých osobností. V roce 1998 jsem přednesl jednu ze tří George Stigler Memorial Lectures[1] (dvě předcházející George Schulz a Milton Friedman). V lednu roku 2007 jsem promluvil v nedaleké Rockefeller Chapel na zádušní mši za Miltona Friedmana.[2]

Nyní je na řadě Gary Becker, který je hlavním průkopníkem a obhájcem tzv. „ekonomického přístupu k lidskému chování“ (což je název jeho zásadní knihy z roku 1976) [3] nebo, jinak řečeno, „ekonomického způsobu pohledu na lidský život“ (což je název jeho přednášky při udělení Nobelovy ceny za ekonomii v prosinci 1992)[4].

Snažím se poslouchat jeho rady a dívat se na život ekonomickýma očima, což ode mne v této chvíli vyžaduje hledat mé vlastní komparativní výhody, mám-li mluvit o něm před tímto ctihodným publikem. Skoro se mi chce říci, že žádné nemám, ale to bych jen demonstroval, že jsem tento klíčový koncept ekonomické teorie nepochopil. Hledání komparativních výhod vyžaduje náklady a čas a já jsem přestal hledat, když jsem objevil dvě, snad „výhody“. Obě jsou spojeny s místem odkud jsem se na Garyho Beckera dlouhá desetiletí díval – s Prahou, s komunistickým Československem a se střední a východní Evropou, kde se, mimochodem, narodila Garyho matka.

Mou první komparativní výhodou (a nepovažuji ji za nevýhodu!) je fakt, že mé formální ekonomické vzdělání na přelomu padesátých a šedesátých let bylo založeno výlučně na marxistické politické ekonomii, nikoli na „economics“, tak jak ji dnes chápeme. To znamenalo, že jsem se pak v následujících letech musel velmi snažit, abych se té první zbavil a tu druhou naučil a vzal za svou. Nebylo to snadné intelektuálně a bylo to velmi komplikováno tehdejšími politickými a ideologickými tlaky. V té době byla marxistická politická ideologie povinnou doktrínou ve všech zemích sovětského impéria a díky tomu byla znalost standardní ekonomie v této části světa prakticky nulová.

Když jsme v polovině, už poněkud méně dogmatických 60. let objevili Samuelsonovu elementární učebnici (to nemluvím o jeho Foundations of Economic Analysis), bylo to téměř zjevení. Moje generace musela studovat tuto knihu sama, nebyl nikdo, kdo by nás mohl učit. Teprve tehdy jsme objevili moderní ekonomii a rychle se stali jejími naprostými přívrženci.

Naši marxisté se snažili svou původní doktrínu obohacovat argumenty všech možných i nemožných oponentů standardní ekonomie, včetně různých verzí institucionalismu, a my jsme potřebovali co nejsilnější argumenty. Našli jsme je v Chicagu, našli jsme je u Miltona Friedmana, zejména v jeho „The Methodology of Positive Economics“[5], našli jsme je u Stiglera a Beckera. Vzpomínám si, jak na mne zapůsobil jejich článek „De Gustibus Non Est Disputandum“[6], ve kterém zdůrazňovali, že by každý ekonom měl pokračovat „ v hledání rozdílů v cenách a příjmech tak dlouho, až pomocí nich vysvětlí jakékoli rozdíly nebo změny v chování“ (str. 76) a že by neměl pasivně čekat na vysvětlení různých ekonomických jevů dalšími behaviorálními vědami. Trvali na tom, že je tato jejich „hypotéza triviální, neboť říká pouze to, že máme aplikovat standardní ekonomickou logiku tak extenzivně, jak je to jen možné“ (str. 89). Snažím se tento pohled na svět konzistentně používat, ale jsem stejně „konzistentně“ za toto příliš zúžené a omezené vidění světa kritizován.

Mou druhou komparativní výhodou (opět bych ji paradoxně nepovažoval za nevýhodu) byla skutečnost, že jsem žil v centrálně plánované, direktivní nebo také centrálně řízené ekonomice, která byla ekonomy všech škol považována za ekonomiku netržní. Marxistická politická ekonomie k této (ale ani jakékoli jiné) ekonomice nebyla schopna říci vůbec nic a tradiční, poněkud zúženě pojatá ekonomie byla považována za vhodnou pouze pro tržní ekonomiky. S takovouto bezmocí jsme se však spokojit nechtěli. Nestačila nám neteoretická popisnost, emiricismus či historismus. Dospěli jsme k závěru, že i ekonomika komunistického typu je založena na lidském chování, na racionalitě volby, na maximalizaci užitku, na stabilitě preferencí a že je proto standardní ekonomické instrumentárium nejlepší metodou, jak analyzovat i tuto ekonomiku. „Ekonomický přístup k lidskému chování“ Gary Beckera byl v tom velkou pomocí, i když on sám – pokud se nemýlím – nic explicitního o ekonomice tohoto typu nepublikoval.

Svůj přístup „v úsilí pochopit lidské chování v nejrůznějších kontextech a situacích“[7] považoval za metodu, která má mnoho aplikací – nejen v souvislosti s explicitními trhy. Velmi souhlasím s jeho názorem, že „co nejvíce odlišuje ekonomii jako disciplínu od dalších oborů sociálních věd, není předmět, ale přístup“ (str. 5) a že „kombinace předpokladů maximalizačního chování, tržní rovnováhy a stabilních preferencí, používaných  neúprosně a důsledně, tvoří základ ekonomického přístupu“ (tamtéž).

Tyto myšlenky nám pomohly obhajovat ekonomii i v extrémně nepřátelském komunistickém prostředí. Když jsem v Praze v rámci ČSVTS v roce 1982 pronesl přednášku o Nobelově ceně pro George Stiglera[8], vedlo to k mému opakovanému vyšetřování na policii. Přesto se dá říci, že i když byla západní, nemarxistická, buržoazní – jak se tomu tehdy mělo říkat – ekonomie v našem politickém a intelektuálním prostředí naprosto odmítána, ohlas Gary Beckera a dalších chicagských ekonomů v kruzích českého ekonomického anti-establishmentu byl velmi významný. Měli jsme pocit, že Gary mluví přímo k nám.

Po pádu komunismu přišla role Gary Beckera, důsledného obhájce liberální doktríny, v éře transformace, která mířila, stejně jako on, k politickému pluralismu a tržní ekonomice. V Praze byl dvakrát a cena Gary Beckera pro nejlepší studentskou práci v ekonomii je každoročně udělována na pražské Vysoké škole ekonomické. V červenci 2004 ve svém posledním komentáři pro Business Week[9] Gary Becker napsal: „konec Studené války a pád komunismu byly nejenom definiční charakteristikou druhé poloviny 20. století, ale daly nám i příležitost testovat, zda jsou všechny naše názory o důležitosti lidské motivace opravdu tak významné, jak tvrdíme“ (str. 28). Troufám si tvrdit, že vývoj bývalých komunistických zemí v posledních dvou desetiletích jednoznačně prokázal, že Beckerův důraz na sílu lidské motivace je více než správný. Díky Chicagské škole naše vize kam jít byla jasná a přímá. Nehledali jsme žádnou třetí cestu, ale kapitalismus a tržní ekonomiku s minimem státní intervence. Proto Chicago spíše než Harvard. Proto deregulace, desubsidizace, liberalizace trhů a privatizace jako základní a ničím nenahraditelné stavební kameny našeho transformačního procesu.

Měl bych také zmínit roli, kterou v této éře sehrála Montpelerinská společnost, jejímž prezidentem v letech 1990 – 1992 nebyl nikdo jiný než Gary Becker. Prvně jsem se s ním setkal na konferenci této společnosti v Mnichově v roce 1990, potom v roce 1991 na jejím evropském setkání v Praze a v roce 1992 ve Vancouveru, kde jsme spolu dokonce hráli tenis. V průběhu posledních dvou desetiletí jsme se setkávali na nejrůznějších místech světa – od Chicaga po Vancouver, od Prahy po Tokio. Vždycky jsem si těchto setkání velmi vážil a doufám, že budou se stejnou četností pokračovat i v budoucnu.

Václav Klaus, Politická ekonomie č. 2/2011

Překlad anglického projevu prezidenta republiky na konferenci Honoring Gary S. Becker, organizované na University of Chicago Law School u příležitosti 80. narozenin G. Beckera. Chicago, 11. února 2011.

[1] “The Preaching of George Stigler and His Impact upon the End of Communism and the Formation of Free Society”, George Stigler Memorial Lecture, University of Chicago, 4. května 1998. Dostupné na: https://www.klaus.cz/clanky/1641.