Hlavní strana » Jinýma očima » Tomáš Haas: Není to šílený…

Tomáš Haas: Není to šílený diktátor a dobře ví, co dělá

Jinýma očima, 1. 4. 2014

Od začátku ukrajinské krize jsem varoval před neonacistickými bojůvkami, které ovládly Majdan. Demonstrace, které začaly jako protesty proti zkorumpované vládě, byly rychle ovládnuty neonacisty ze strany Svoboda a Pravého sektoru. A od počátku jsem byl "uklidňován", že přeháním, těch "radikálů" je jen několik a že nemají téměř žádný vliv.

Mezi tím se evropští politici, včetně těch našich, předháněli v tom, s kolika vůdci "demokratické revoluce" se který z nich nechá vyfotografovat, televize nám předváděla náměstí plné mužů se zbraněmi a policistů - málokdy nám ukázala, že ta policie byla neozbrojená a že ti lidé s puškami nebyly horké hlavy vybičované k ozbrojené reakci policejním terorem, ale vyškolenými a dobře organizovanými útvary Pravého sektoru - neonacistické strany, která spolu se Svobodou celou "Majdanskou revoluci" od začátku do konce kontrolovala.

Nepřesvědčilo mé kritiky ani to, když po pádu prezidenta Janukovyče, který přišel ráno po tom, co Janukovyč podepsal dohodu, ve které přijal všechny požadavky ukrajinské opozice, a kdy se ukázalo, že to nebyla opozice a nebyli to demonstranti, kteří demonstraci na Majdanu začali, ale že to je Svoboda a Pravý prostor, kdo rozhodují na Majdanu, který si pod jejich vedením vymohl "právo" schvalovat složení nové vlády.

Boxer Kličko, který byl světu prezentován jako hlas odporu na Majdanu, se do vlády vůbec nedostal. Stejně dopadla západními medii oslavovaná bývalá premiérka Tymošenková, právě propuštěná z vězení. O tu nebyl zájem ani na náměstí, k velkému údivu západních novinářů bylo její přijetí chladné. Dobu její vlády si Ukrajinci pamatují a pamatují si i to, že za ní byla korupce stejně velká jako za jejích předchůdců a za jejích následovníků. Žádnou změnu od ní nečekali. Kličko i Tymošenková posloužili jako vějička pro západní televize a ve chvíli, kdy byla pod dozorem samopaly ozbrojených členů "domobrany" Pravého prostoru odvolávána stará a jmenována nová vláda, již byli mimo hru. A nějakou dohodu s Janukovyčem bylo lehké odsunout stranou a nebyla ani muset být odvolána či anulována, protože neměla nikdy existovat. Nikdo, snad kromě těch, kdo ji podepsali, ji nebral vážně, a proto o ní media poslušně mlčí.

Radikální antisemitské, neonacistické a extranacionalistické skupiny soustředěné kolem strany Svoboda (která byla v době vypuknutí krize jedinou z nich zastoupenou v parlamentě) a jejich vedoucí představitelé byli do té doby považováni za politicky zkompromitované otevřeným antisemitismem a nacismem, jako například předseda Svobody, Oleh Ťahnybok, proslulý svým slibem, že "zbaví Ukrajinu Rusů, Židů a podobné verbeže". Nyní díky naivním evropským a americkým politikům, kteří se tak rádi fotografovali s "představiteli demokratické opozice" proti nepopulárnímu prezidentu Janukovyčovi, vylezli ze žumpy a stali se znovu respektovatelnými a respektovanými.

Nová vláda je zajímavou koalicí ultranacionalistů a oligarchů ze západní Ukrajiny. Není v ní reprezentována rusky mluvící Ukrajina a dominující silou je v ní Svoboda. Ulici vládne neparlamentní Pravý sektor. Tyto strany jsou programově extrémně nacionalistické a Ukrajinu nemohou nikdy sjednotit. Ve vládě si strana Svobody vyhradila post prvního místopředsedy a bezpečnostní ministerstva - obranu, nový výbor národní bezpečnosti nadřízený policii a armádě a k nim i generální prokuraturu. Celkem obsadila 5 klíčových postů v nové vládě. A hned ukázala svou skutečnou tvář - po rozpadu Janukovyčovy Strany regionů přijal jí dominovaný parlament nový jazykový zákon, který by připravil rusky mluvící Ukrajince o jazyková práva. Prozatímní prezident, předseda Velké rady (Ukrajinského parlamentu) zákon nepodepsal. K východní Ukrajině se vláda začala chovat jako k dobytému území a dosadila do dvou "nepřátelských" gubernií své gubernátory z řad svých oligarchů bez jakéhokoliv ohledu na místní orgány a obyvatele.

Napsal jsem již před několika týdny, že tato vláda nemůže dobře skončit. Není to Ukrajinská vláda a není to dokonce ani Západoukrajinská vláda. Je to vláda, která reprezentuje jednu extrémistickou skupinu strany Svoboda a Pravého sektoru, která ovládla náměstí za podpory západních medií a západních politiků. Ti jí pomohli získat nálepku respektability. Podporují ji oligarchové Ihor Kolomoisky a Serhij Taruta, kteří nejsou o nic lepší, než byli „Janukovyčovi oligarchové“. Oba pánové, patřící do exkluzivního klubu „majitelů Ukrajiny“, dostali do rukou vládu v těch guberniích, které čirou náhodou tvoří primární území jejich obchodních aktivit.

Třetí nejbohatší muž Ukrajiny, Ihor Kolomoisky, majitel největší Ukrajinské banky Privat Bank, přes kterou kontroluje obchody s ropou, ocelárny, potravinářský a transportní průmysl ve východních regionech Ukrajiny, dostal na hraní Dněpropetrovsk, středisko jeho banky a ostatních obchodních společností. Serhij Taruta je majitelem ISD, jedné z největších důlních a ocelářských společností nejen na Ukrajině ale na světě, bude gubernátorem „svého“ Doněcka, rovněž základny jeho průmyslového imperia.

Ukrajinští oligarchové mají podivuhodnou schopnost rychle se přeskupit a změnit své klienty. Kolmoisky byl až do nástupu Janukovyče spojencem Julie Tymošenkové, jejíž volební kampaň v roce 2010 financoval. Potom pracoval bez problému s prezidentem Janukovyčem na dálku ze svého sídla ve Švýcarsku a právě včas před začátkem demonstrací na Majdanu se jeho klientem stal dnešní ukrajinský prozatímní premiér Jaceňuk. Taruta rovněž není nováčkem v ukrajinské politice, byl hlavním sponzorem prezidenta Juščenka. Dnes rovněž podporuje premiéra Jaceňuka.

Jiný oligarcha, „čokoládový král“, miliardářský podnikatel v potravinářském průmyslu a v mediích (nepřipomíná nám to něco?) Petro Porošenko, sází na jiného koně a financuje Vitalije Klička. S tím dosáhl jiné dohody – Porošenko bude v nadcházejících volbách kandidovat na prezidenta Ukrajiny a Kličko na starostu Kyjeva. Demokratické síly, řekl Kličko, se nesmí drolit.

Důvodem proč jsem se domníval, že jednou ta bublina falešné respektability extrémních stran musí splasknout, bylo očekávání, že buď západ, EU a prezident Obama změnu pod tlakem západoevropského tisku a veřejnosti vynutí, anebo se spojení s extrémistickými stranami stane neúnosným pro rozumnější hlavy v Ukrajinské vládě a parlamentu. Stalo se to druhé, západní politici a západní media postoupili tak daleko, že ten impuls musel přijít z Ukrajiny. A to i proto, že by se dosavadní slepá a hloupá podpora skupin jako Banderovci těžko vysvětlovala východoevropské veřejnosti. Měla by s tím značný problém například Polská vláda, protože Banderovci během války povraždili tisíce Poláků.

Tehdy, na ulici a pod tlakem extrémistů v rozloženém parlamentu, proběhla skutečná ukrajinská revoluce, dobře kamuflovaná pod povrchem té světu prezentované. V tu dobu začaly rovněž v západním tisku probleskovat náznaky toho, že masakr s desítkami mrtvých a stovkami zraněných demonstrantů a policistů se možná nestal tak, jak tvrdila nová vláda a drtivá většina medií.

Pochybuji, že situaci vyřeší volby, protože uchvácení silových rezortů v ukrajinské vládě, zřizování ozbrojených milicí nacionalistickými stranami, jejichž úkolem údajně je „doplnit“ řádné bezpečnostní složky, jsou ve skutečnosti stranickou poloarmádou extrémistických stran, které má policii a armádu spíše neutralizovat a nahradit. To bylo cílem SA v Německu v době nástupu nacistů a Lidových milicí v únorových dnech 1948 v Československu.

Je často namítáno a objevuje se jako argument těch, kdo bezvýhradně podporovali stanovisko EU, ať už našich politiků vládních či opozičních, kteří dospěli ke vzácné shodě, že extrémisté v dočasné ukrajinské vládě představují daleko menší riziko než imperiální choutky Putina. To je velmi krátkozraký pohled, protože právě sílící vliv extrémistů bez záruk na brzké konání předčasných voleb bude nebo by mohl být spouštěčem či záminkou pro Putinovu expanzi.

Tato politika povede přesně k tomu, čeho se její zastánci bojí. Po tom, co chyby Západu, který podporoval nacionalistické síly, pomohly Rusku získat Krym, pomůže chaos a možná občanská válka ospravedlnit zábor východní Ukrajiny. Ta válka už není jen možná. Je více a více pravděpodobná a možná už začala. Jeden z vůdců neonacistů byl zabit při pokusu o jeho zatčení a vypukly bouře.

"Ukrajinské ministerstvo vnitra se v úterý dostalo do ostrého konfliktu s ultrapravicovými radikály z Pravého sektoru kvůli zabití jejich předáka Oleksandra Muzyčka. Radikálové teď hrozí ministru vnitra Arsenu Avakovovi „válkou“. Ministerstvo vnitra v reakci vyzvalo, aby všechny polovojenské organizace okamžitě složily zbraně.

Vůdce Pravého sektoru Dmytro Jaroš vyzval ministra Avakova k demisi a žádá o potrestání policistů. "Kontrarevolučním aktivitám ministerstva vnitra nebudeme nečinně přihlížet," varoval. Avakov reagoval rezolutně, když vyzval Pravý sektor a všechna podobná seskupení, aby odevzdaly zbraně. "Veškeré podobné formace budou považovány za protiprávní a podle toho s nimi bude naloženo. Postup bude tvrdý a rozhodný," uvedlo ministerstvo. Pravý sektor mezitím oznámil, že se z volného sdružení mění na politickou stranu. Nevypadá to na to, že by ultranacionalisté čekali, až za ně ukrajinskou situaci vyřeší volby.

"Imperiální choutky Putina", kterých se tolik obávají čeští politikové, se mohou naplnit jen za cenu krveprolití a dlouhé války proti partyzánům (používám ten termín pro připomínku, že Ukrajinci nejsou snadnou kořistí - nebyli jí Hitlerovi, nebyli jí Stalinovi a nebudou jí ani komukoliv jinému). Okupovat Ukrajinu by znamenalo vleklou válku typu Afghánistánu, kterou by Rusové, kteří dnes Putina adorují, ani jemu neodpustili - a on to ví.

Ví také, že to, co by dobyl, by byla populace 45 milionů lidí v republice, která je ekonomicky na dně, jejíž státní pokladna je prázdná, jejíž zahraniční dluhy jdou do desítek až stovek miliard dolarů. Získal by zem, které mohou (za předpokladu že prostředky nebudou rozkradeny, ještě než se dostanou tam, kde je Ukrajina potřebuje, což se dělo doposud) pomoci jen masivní zahraniční finanční injekce, které by po dobytí Ukrajiny Ruskem logicky nikdy nepřišly.

Putin není šílený diktátor, za jakého jej vydávají naše media, a dobře ví, co dělá. Imperiální choutky možná má, má ale také rozum a trpělivost. Ukrajina mu nakonec do rukou spadne tak jako tak, pokud bude Evropa pokračovat ve slepé podpoře ukrajinské vlády, která je ve vleku radikálních neonacistů. Spadne mu do rukou přesně tak, jako mu bez jediné ztráty na životech a téměř bez jediného výstřelu padl díky chybám Kyjeva a politiky EU do rukou Krym. Má trpělivost a může počkat. Kdyby Ukrajinu zabral dnes, smazal by tím její několika miliardový dluh za ruský plyn. Musel by pro budoucnost odepsat další příjmy za plyn, který by nové federální republice Rusko poskytovalo bez těch dolarů a eur, které mu za ně Ukrajina musí platit. Musel by odepsat dluh, který u Ruských plynařů Ukrajinci navršili, těžko se dluh vymáhá od sebe sama. Ve vztahu s Ruskem by se ukrajinská aktiva rázem změnila v ruská pasiva. A protože Putin je inteligentní, trpělivý a realistický, jeho imperiální choutky, pokud nějaké má, počkají.

To se může změnit jen v případě občanské války, a pokud k ní dojde, Rusko se omezí na připojení „ruských“ oblastí, kde může počítat s loyalitou většiny obyvatel a kde je velká většina ukrajinských přírodních a nerostných zdrojů a průmyslu, které by, spolu se suchozemským koridorem na dnes už ruský Krym, byly jediným ziskem takové anexe. To by nechalo v „péči“ západu chudou a národnostně složitou západní Ukrajinu s její výbušnou národnostní situací a starými i novými zahraničními dluhy.

Tomáš Haas, vyšlo na Eportalu 31. března 2014.