---

Hlavní strana » Komentáře IVK » Politický komentář IVK č. 18 …

---

Politický komentář IVK č. 18 - Stanovisko IVK k programovému prohlášení Sobotkovy vlády

Komentáře IVK, 18. 2. 2014

část 1  Úvod

Vládní programové prohlášení by mělo být strukturovaným, hierarchicky uspořádaným dokumentem, který definuje vládní priority a který představuje kroky, které chce vláda v nadcházejícím období realizovat. Protože prožíváme období nejdelší ekonomické stagnace v novodobé historii ČR, protože zažíváme rekordní míru nezaměstnanosti a protože jsme v ekonomickém výkonu – na rozdíl od všech našich sousedů – ještě nedosáhli ani předkrizové úrovně konce roku 2008, nesmí být programové prohlášení napsáno jako soubor dílčích opatření posunujících parametry našeho ekonomického či politického systému tím či oním milimetrovým směrem. Takové programové prohlášení lze mít v dobách „dobrého počasí“, kdy více méně o nic nejde, v době ekonomického růstu a stabilního politického systému, který nečelí prudkému ataku antisystémových politických subjektů, jako je tomu u nás. To rozkládá zastupitelskou demokracii založenou na soutěži standardních politických stran.

Česká republika ale žádné „dobré počasí“ v ekonomickém či politickém smyslu už dlouho nezažívá. Jak jsme ukázali v knize kolektivu pracovníků IVK „Česká republika na rozcestí“ (Fragment, Praha, 2013), naše země čelí nikoliv krátkodobým či cyklickým ekonomickým výkyvům, ale systémové krizi. Krizi, která nevychází „jen“ z neefektivnosti naší přeregulované ekonomiky, ale má mnohem hlubší kořeny ve stále více nefunkčním politickém systému a v rozpadu tradičních společenských hodnot, které jsou pro prosperitu nezbytné.

Na takové problémy a výzvy však vláda nereaguje. Problémy naší společnosti nejsou v programovém prohlášení popsány ani analyzovány, vládní cíle nejsou hierarchizovány podle své palčivosti a důležitosti. Místo strukturovaného textu nám vláda předkládá soubor často se navzájem vylučujících opatření. Marginální témata dominují nad vážnými. Vláda slibuje konkrétní zákony, aniž by naznačila, v jaké podobě je chce prosadit, což je samo o sobě nulovou informací. Programové prohlášení je ve svém textu – jak ukážeme dále – vágní, plné nejasností a tedy i nesrozumitelné.

Až do představení programového prohlášení jsme nevěděli, jak poslední parlamentní volby vlastně dopadly, jaký ideový proud bude v nadcházejících letech dominovat. Dnes již víme, že to bude proud, který donedávna úspěšný politický systém chránit nebude, ale bude pokračovat v jeho destrukci. Bude dominovat proud, který při řešení systémové ekonomické krize nebude spoléhat na trh, ale – jak se uvádí v úvodu vládního prohlášení – na stát a jeho všudypřítomné zásahy. Jsme přesvědčeni, že potřebujeme pravý opak.

část 2  Nepřijatelná „filosofie“ vládního prohlášení

Sobotkova vláda, vytvořená stranami nalevo od pomyslného středu politického spektra, ve svém vládním prohlášení nepředkládá jasně definovanou explicitní ideovou vizi a už vůbec ne propracovaný koncept vládnutí. Vládní prohlášení postrádá nejen jakékoli analytické vymezení vůči současnosti, ale i formulaci hlavních problémů, které vláda vidí a s nimiž chce bojovat.

Jediným zásadním, avšak podrobněji nerozvedeným ideovým cílem vládní politiky má být „sociálně a ekologicky orientované tržní hospodářství“ a „udržení sociální soudržnosti v zemi“ (str. 3). Tyto vyčpělé a frázovité formulace sociálně-demokratické provenience implikují víru ve všemocnost a všespasitelnost všudypřítomných státních zásahů a regulací, jimž má být sociálnosti a ekologičnosti tržního hospodářství dosaženo.

Na základě toho se dá odhadnout, že od politiky této vlády musíme očekávat radikální zvýšení státní regulace a jejích negativních vlivů na podnikání a ekonomiku, i když se v programovém prohlášení hovoří i o záměru podporovat podmínky pro svobodné podnikání a pro zvýšení konkurenceschopnosti hospodářství.

Text vládního prohlášení naznačuje ztotožnění se s překonaným levicovým západoevropským ideovým mainstreamem a vyjadřuje konformitu se vším, co jej charakterizuje. V této souvislosti je třeba hodnotit i „závazek usilovat o vytvoření podmínek pro přijetí eura“, aniž by byla jakkoliv diskutována nesporná a široce vnímaná problematičnost takového kroku pro naši zemi.

Základní charakteristikou vládního prohlášení je jeho věcně obsahová nestrukturovanost a absence hierarchie cílů, jež vláda sleduje. Priority jsou představeny zcela souřadně a na takové úrovni obecnosti, že dokonce u jednotlivých formulací někdy nemusí iritovat ani zapřisáhlého ideového odpůrce. Přesto lze z některých náznaků vytušit i protisystémovou ideovou inspiraci části politických sil tvořících současnou vládu a z ní plynoucí cíle radikálního rozchodu s naší polistopadovou demokracií. Text např. hovoří o rekonstrukci státu (str. 3, bod 2), což může být narážkou na nátlakovou aktivistickou skupinu, vnucující politické reprezentaci své záměry, kterou se tato vláda inspiruje a snaží se ji uspokojit. Také to však může signalizovat reálnou hrozbu antisystémové změny, plynoucí z nedůvěry části této vládní koalice ve standardní politiku a zastupitelskou demokracii.

Celým textem prolíná víra ve všemocnost různých technických, technologických a legislativních nástrojů, postupů a auditů pro zlepšení fungování státu na straně jedné a odhodlání zvýšit přerozdělování a sociální závazky státu na straně druhé.  Konkrétní obsah tohoto levicového technokratismu se bude v praxi resort od resortu lišit, příznačné však je, že se o občanovi a jeho svobodě v textu hovoří prakticky výlučně jen jako o objektu, jehož výrazně extendovaná práva (ekonomická, sociální a kulturní!) hodlá vláda svými regulacemi zajišťovat. Zcela se vytrácí pojetí občana jako subjektu, který hodnoty vytváří a vyžaduje pro to po státu svobodný prostor.

V oblasti vnějších vztahů je vůdčí ideou a obsahem vládních záměrů konformita s politickým mainstreamem v EU, zejména v bezpečnostních otázkách. V úzkostlivé podřízenosti rozhodujícím spojencům na mezinárodní scéně – bez ohledu na analýzu skutečných faktických přínosů a dopadů – vidí vláda v rozporu s historickou zkušeností naší země cestu k jejímu dobrému postavení i k její autoritě v mezinárodních vztazích.

část 3  Přísliby zákonů, z jejichž názvů nelze nic usuzovat

Programové prohlášení obsahuje příslib řady zákonů, z jejichž názvu nelze nic konkrétního či koncepčního usuzovat. Chybí sebemenší náznak politického směřování či věcného obsahu těchto budoucích zákonů. Při své realizaci mohou mít tyto zákony zcela diametrálně odlišný obsah.

Příklady jsou např. 

- zákon o kultuře (str. 12), památkový zákon, novela zákona autorského a zákonů mediálních. Zákon o kultuře může kulturní dění zcela přenechat soukromé sféře stejně jako může zavést rigidní státní cenzuru. Novela mediálních zákonů může marginálně upravovat komunální periodika či rozsáhle regulovat celý internet;

- zcela nejasné jsou zákon o cestovním ruchu (str. 14) a zákon o podpoře sportu (str. 10);

- resortní prioritou v kapitole obrany je příslib vlády dokončit potřebné změny v branné legislativě (str. 16). O jaké změny by se typově mělo jednat, nejen vzhledem k silné kritice předchozího stavu nastupujícím ministrem obrany, programové prohlášení neuvádí;

- odůvodnění zákona o veřejných neziskových nemocnicích (str. 7) slovy „Zákon umožní transparentnější a efektivnější řízení. Vytvoří tím podmínky pro tvorbu uznávaných postupů v odborné lékařské péči“ je zcela bezobsažné;

- novela zákona o posuzování vlivu na životní prostředí (EIA) (str. 8), jejímiž jedinými parametry je příprava „podle evropských standardů s cílem nastavení jasných pravidel a lhůt v rámci tohoto procesu“. Zdali se lhůty prodlouží či zkrátí a jaký budou mít vliv na onen proces, který byť nepopsán by měl být předmětem primárního politického zadání, již z materiálu zřejmé není;

- totéž je problémem zákona o obecném referendu (str. 4), zákona o liniových stavbách (str. 11), a stejně nejasný je i příslib „Strategie pro přizpůsobení změně klimatu v České republice“ (str. 8). Náklady iracionálního boje s klimatem jsme pocítili již dostatečně v nákladech za obnovitelné zdroje či přimíchávání řepky do pohonných hmot. Kudy půjde tato změna „strategie“ je z vládního prohlášení zcela nejasné;

- vláda chce prosadit nový zákon o státním zastupitelství (str. 13). Chce lépe „zajistit nezávislost státních zástupců“, zatímco my považujeme posilování této složky na úkor odpovědnosti politické reprezentace za velikou chybu. Rok 2013 to ukázal více než dostatečně.

část 4  Vybrané velmi sporné konkrétnosti

Za nejdůležitější sporné jednotlivosti považujeme následující:

- na str. 4, tedy dokonce mezi prioritami vlády jako celku, je zmíněno „přijetí funkčního a kvalitního zákona o státní službě.“ Domnívá se vláda, že tímto zákonem zajistí kvalitní státní správu? Myslíme si opak. Zákonem se kvalita státního aparátu sníží, zesílí se rigidita státního aparátu a vzdálí se politický výkon a odpovědnost;

- na str. 5 jako svou prioritu vláda uvádí „hledání úspor v provozu, omezení především outsourcingu právních služeb, marketingu či poradenství.“ Úspory a příslib omezování činností suplujících výkon jednotlivých ministerských aparátů vítáme. Trend našeho zadlužování má však své hlavní příčiny jinde;

- na str. 5 se vláda zavazuje „provést prověrku mandatorních a kvazimandatorních výdajů státního rozpočtu.“ Mandatorní výdaje považujeme za hlavní systémový problém veřejných financí, ale dělat – jakoby od nuly – jejich další prověrky není třeba. Fakta známe. Je třeba omezit mandatorní povahu výrazné skupiny výdajů a snižovat jejich podíl ve státním rozpočtu. K tomu je nezbytné učinit hluboké změny v sociálně-zdravotním systému, který představuje jejich nejvýznamnější část. Na náznak těchto změn vláda zcela rezignuje;

- na str. 5 vláda deklaruje závazek zajistit „udržení schodku veřejných financí pod 3% hrubého domácího produktu.“ Příslib nezvyšovat tempo růstu zadlužování je jistě pozitivním signálem. Avšak vláda pokračuje v mylném uvažování, ve kterém je schodek ve výši 3 % HDP mantrou a měřítkem úspěšnosti rozpočtové politiky. Je třeba deficity snižovat dále a tím (alespoň relativně) zmenšovat náš celkový státní dluh;

- na str. 8 vláda uvádí, že „obnoví systém pobídek pro zahraniční a domácí firmy“. Jde o nástroj neefektivní, který nepřispívá ke snížení nezaměstnanosti. Nepotřebujeme pobídky, ale kvalitní podnikatelské a investiční prostředí, v němž nebude nikdo pozitivně ani negativně diskriminován;

- za hrubou chybu považujeme, že vláda „nezavede školné ani zápisné“ na vysokých školách (str. 10). Tím rezignuje na významný motivační prvek, který by umožnil nastolit rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou ve vysokém školství a dodat do vysokoškolského systému elementární spravedlnost;

- vítáme „zjednodušit proces administrativního řízení stavebních povolení liniových staveb, a to včetně posouzení vlivu na životní prostředí“ (str. 11). Je to jedno z klíčových opatření k oživení investiční aktivity. Vláda ale také hodlá zachovat legislativně zaručenou úroveň občanských práv týkajících se životního prostředí (str. 8), což jinými slovy znamená, že minoritní, nátlakové skupiny budou i nadále schopni blokovat rozvoj měst, obcí a infrastruktury;

- na str. 12 se píše, že „vláda vytvoří podmínky pro zvýšení soběstačnosti České republiky v základních zemědělských komoditách.“ To v dnešní době považujeme za naivní a nesplnitelné. Měli bychom se spíše zaměřit na produkci takových produktů, ve kterých máme komparativní výhodu (dokážeme je vyrábět kvalitněji a relativně levněji, než ostatní) a ostatní produkty kupovat od těch, kteří je dokážou produkovat efektivněji (za nižší ceny) než my.

část 5  Nesrozumitelnosti a nejasnosti

Mnoho formulací textu programového prohlášení je nejasných, nevysvětlených, možná záměrně. Jako ukázku uvádíme několik příkladů:

- str. 4: vláda bude zveřejňovat „výdaje placené z peněz daňových poplatníků, včetně zakázek malého rozsahu“. Jak „malý“ je podle vlády malý rozsah? Je to rozumný slib?

- str. 4: co znamená novotvar „internetová ekonomika“? Je to něco jiného, než stejně vágní „vědomostní“ nebo „informační ekonomika“?

- str. 6: vláda chce zvyšováním minimální mzdy „zajišťovat důstojný život zaměstnanců“. Zvyšování minimální mzdy je ekonomickým nesmyslem, který bude zvyšovat nezaměstnanost (viz analýza IVK o dopadech minimální mzdy v EU, Newsletter IVK č. 2, 2014), ale co se rozumí termínem „důstojný život“? Chce ho vláda v budoucnu nějak definovat?

Vláda „důstojný život“ v programovém prohlášení přímo nedefinuje, nepřímo jej ale vztahuje k průměrnému příjmu či mzdě. Představy o důstojném životě mohou být různé, ale vztahovat je k úrovni mzdy? Hluboce podprůměrný ekonomický přínos nemůže být honorován téměř poloviční úrovní průměrné mzdy – s výjimkou toho, že by to někdo dotoval. A vláda si myslí, že by to měli dělat zaměstnavatelé.

- str. 7: vláda chce dočasně osvobodit od plateb na sociální pojištění firmy zaměstnávající „občany zvláště ohrožené na trhu práce“. Dovede si představit, jak to dělat? Mezi ně zařazuje i „absolventy vysokých škol“. Ti jsou skutečně „obzvláště ohroženi“? Statistická data ukazují pravý opak. Tato „podpora“ bude navíc konstruována tak, aby „byla v zásadě rozpočtově neutrální“. Jak se to dá zařídit? Větším zatížením firem, které nezaměstnávají „ohrožené na trhu práce“?

- str. 8: vláda se zasadí o „posílení ekologické výchovy ve školách“. Domnívají se autoři programového prohlášení, že může existovat ještě větší indoktrinace dětí v tomto ohledu, než jak je tomu dnes?

- str. 11: vláda „nebude omezovat objem prostředků do infrastruktury“. Omezovat vůči čemu? Vůči minulým letům (kdy byl výrazně omezován)?

- str. 12: vláda bude prosazovat nový model prezentace ČR v zahraničí „vývozem českého umění a české kultury“? Má nějakou představu, jak to bude dělat?

- str. 12: vláda bude klást důraz „na práva ekonomická, sociální a kulturní“. Existují tato práva? Jsou to standardní občanská práva? Zejména absurdně působí „práva kulturní“. Myslí i toto vláda vážně?

- str. 14: vláda bude provozovat „inkluzivní vzdělávání“. Tato módní, u nás nikdy a nijak veřejně diskutovaná teze předpokládá – podle Wikipedie – „radikální změnu filozofie celého školství“. Má právě toto vláda na mysli?

Nejasných, nedefinovaných termínů a tezí je v předloženém programovém prohlášení vlády velké množství. Občan si v nich nemůže udělat jasno. Jako občané České republiky jsme přesvědčeni, že by toto programové prohlášení vlády mělo být odmítnuto.

Institut Václava Klause, 18. února 2014.