Hlavní strana » Projevy a vystoupení » „Ne příliš radostné…

„Ne příliš radostné perspektivy evropské ekonomiky“

Projevy a vystoupení, 25. 11. 2013

Děkuji za pozvání na dnešní konferenci, kvůli níž jsem o týden odložil svou cestu do Mexika. Snad to bylo dobré rozhodnutí. Když jsem někdy v dubnu nebo květnu letošního roku přislíbil svou účast, téma konference se mi zdálo být poměrně jasné a jednoduché. Mé stanovisko k němu také. Když jsem však v posledních týdnech začal vážně přemýšlet o tom, jak zde dnes toto téma uchopit, jednoduché to být přestávalo.

Můj prvotní názor na téma konference je založen na politicky nekorektní, byť téměř automaticky a samozřejmě vyslovované tezi, že evropská ekonomika – nedojde-li v Evropě k zásadním a hlubokým změnám – žádné perspektivy nemá, resp. že nemá žádné dobré perspektivy. To ode mne není apriorní, paušální, negativistický, tzv. euroskeptický postoj. To je z mé strany výsledek pozorného sledování dlouhodobých trendů vývoje evropské ekonomiky a společnosti, kterému se věnuji již řadu desetiletí, tedy v mých politických, ale i předpolitických životních obdobích. Už je to pozapomenuto, ale před několika desetiletími, tedy dávno před vznikem eura, se mluvilo – téměř bez nutnosti tento názor nějak široce zdůvodňovat – o euroskleróze.

V nedávno publikované knize „Česká republika na rozcestí“[1], v kolektivním produktu Institutu Václava Klause, je nikoli náhodou i kapitola nazvaná „Ekonomický a politický úpadek Evropy“ (str. 170-191). Zatím se jedná „jen“ o úpadek relativní, mluvíme-li o makročíslech. Vůči jakému regiónu světa považujeme tento úpadek za až příliš evidentní, naznačuje nadpis kapitoly následující: „Vzestup Východu a BRIC zemí“ (str. 192-199). V podstatě právě toto je východiskem mého přístupu k tématu Vaší konference.

V knize si všímáme toho, že „země EU postupně ztrácejí svou ekonomickou pozici ve světě, a tím i svůj politický a kulturně-společenský vliv“ (str. 170), což nikoho z nás – i když nemáme žádné geopolitické ambice – nemůže těšit. Příčinu této ztráty vidíme nejenom v ekonomické rovině, ale i – nebo dokonce ještě více – ve „vědomé rezignaci západní civilizace na své konstitutivní prvky“. Považujeme to za tak vážné, že se obáváme, že „zažíváme jev, pro který nemáme výstižnější termín než demise Západu“ (str. 171).

Vrátíme-li se k ekonomii, hlavní příčinu evropských problémů vidíme v „nefunkčním evropském ekonomicko-sociálním modelu“ (str. 173), v „neproduktivním a nedemokratickém modelu evropské integrace“ (str. 175) a, jako důsledek toho všeho, ve „fatálně chybném projektu evropské měnové unie“ (str. 181), na nějž – když se jeho defekty plně projevily navenek – navázaly zcela kontraproduktivní „metody řešení jeho krize“ (str. 186). Evropské ekonomické potíže však mají své obecnější, tedy mimoekonomické příčiny, jejichž jádro vidíme v „cílevědomé a organizované demontáži našich vlastních společenských struktur, tradičních hodnot a ctností… a v sebedestrukci principů, které náš svět až dosud držely pohromadě“ (str. 172). To jsou citáty z naší knihy.

Nechci zatěžovat čísly, jistě na ně zde dnes v průběhu konference dojde, ale v knize uvádíme varovná data

- o dlouhodobě trvajícím poklesu podílu Evropy na světové ekonomice;

- o kontinuálním, tedy trvalém poklesu tempa růstu HDP zemí EU, který probíhá nepřetržitě již od padesátých let;

- o stejně jednoznačné tendenci nárůstu veřejného dluhu;

- o rozevírání nůžek běžných účtů platebních bilancí mezi severním a jižním křídlem eurozóny;

- o narůstání rozdílu v konkurenceschopnosti zemí EU, atd.

Předpokládám, že data tohoto typu jsou všeobecně známá všem, koho ekonomická data zajímají a kdo v nich umí číst. Přesto se s nimi v našem veřejném mediálním a politickém prostoru moc nepracuje. V posledním čísle amerického čtvrtletníku The International Economy[2] mne zaujalo srovnání japonského „ztraceného desetiletí“ 90. let a současné, podobně ztracené „dekády eura“, která je – jak ukazují data – svými výsledky pro Evropu ještě „daleko katastrofičtější“ (str. 4), než jak to tehdy probíhalo v Japonsku:

- HDP eurozóny roste v dekádě eura daleko pomaleji, než byl tehdejší případ japonské ekonomiky;

- v éře eura rostl v zemích eurozóny veřejný dluh ročně o 5,7 %, což je třikrát rychleji než ve srovnávané dekádě v Japonsku;

-  i v tomto „ztraceném“ období rostla v Japonsku produktivita práce ročně o 3,4 %, což je třikrát rychleji než v současnosti v eurozóně;

- v Japonsku rostly v této době náklady práce osmkrát pomaleji než v dnešní eurozóně.

Je evidentní, že k vysvětlení tohoto mimořádně nepříznivého evropského vývoje nám nepomůže v jisté chvíli – zejména v době mých učednických let – tak oslavovaná teorie ekonomického růstu, založená na neoklasické produkční funkci. Už tehdy mi bylo jasné, že – přes všechna kouzla s tzv. „growth accounting“ – reziduální veličina souhrnné či integrální produktivity nic nevysvětluje, nýbrž sama vysvětlení vyžaduje.

Jistě je možné do známých učebnicových vzorečků dosazovat různě počítané či odhadované hodnoty základních výrobních faktorů či „reziduálního“ technického pokroku, ale nevím, jestli to k něčemu může být dobré. Před několika dny uplynulo již 24 let od chvíle, kdy jsem se z ekonoma stal politikem a kdy jsem o těchto teoretických tématech přestal publikovat. Nikoli však přemýšlet. V roce 1987 jsem napsal text o udělení Nobelovy ceny za ekonomii průkopníku oboru teorií růstu Robertovi Solowovi[3], ve kterém byla i tato věta: „méně oprávněné jsou názory, které vytrhávají technický pokrok z kontextu ekonomického systému, zapomínají na jeho systémovou podmíněnost, ztotožňují ho s výdaji na vědu a výzkum a přispívají tak k vytváření či přetrvávání falešných a zavádějících představ o pravých a nezastupitelných příčinách ekonomického růstu“ (str. 50).

Tuto svou 26 let starou větu, i když mířila na jiný ekonomický a politický systém, ani dnes nemusím měnit. Je relevantní i teď. Pro mladou generaci dnešních studentů ekonomie na Vaší škole je snad tento citát i jistým náznakem, že jsme se – alespoň někteří – i v éře komunismu zabývali vážnou ekonomií. A že to možné bylo, pokud se tomu člověk věnovat opravdu chtěl.

I tehdy, nebo snad o to více právě tehdy, jsem měl důvod odmítat technokratickou, od systémových charakteristik reálného světa imunizovanou ekonomii, která se tak líbila tehdejším režimním elitám. Bohužel musím říci, že se historie opakuje a že i dnešní evropské politické elity mají velmi podobné sklony a že se všemožně snaží, aby politika opět diktovala ekonomii.  Jsme toho svědky dnes a denně.

Vynechám-li mimoekonomické faktory (nikoli ze svého uvažování, ale z kontextu tohoto výkladu), pak jsem zcela jednoznačně přesvědčen, že ztráta perspektiv evropské ekonomiky je spojena s obecnými systémovými charakteristikami dnešního evropského uspořádání, nikoli se třemi proměnnými moderních produkčních funkcí, kterými jsou práce, kapitál, technický pokrok. Přesto je možné určité tentativní hypotézy o působení i těchto veličin v současnosti formulovat. Patřily by mezi ně např. tyto:

- Evropa stárne (a ztrácí motivaci), pracovních sil proto ubývá;

- pracovní síla přes všechny propagandistické výroky o úloze vzdělání začíná být v Evropě více a více nevzdělaná – zejména přesunem studentů do bezprostředně neproduktivních vzdělávacích oborů, které „pouze“ zvyšují jakousi všeobecnou vzdělanost studentů, nikoli jejich uplatnitelnost v jakémkoli užitečném zaměstnání. Nevzdělanost je zesilována i expanzí vzdělání relativizujícího hodnoty a tradice, které dlouhodobě vytvářely náš kulturně-civilizační prostor;

- investice, neboli tvorba kapitálu, více a více směřují k deindustrializaci Evropy a k budování ekonomiky služeb (mající – mimochodem – nízké požadavky na kvalitu pracovní síly);

- významnou antirůstovou roli hraje alokace investic prosazovaná zelenou lobby a zelenými ideology ve směru falešně chápané ochrany životního prostředí, nemluvě o zcela zbytečných nákladech boje s neexistujícím nebezpečím CO₂ a – s nikoli lidmi způsobeným – globálním oteplováním;

- ekonomické subjekty – firmy i jednotlivci – uvěřili propagandě výrobců o mimořádných efektech každého dalšího dílčího vylepšení informačních technologií, což je známý omyl nechápání odlišnosti dílčích (mezních) a celkových (či průměrných) efektů těch či oněch investic. Vyslovuji hypotézu, že je dnes u nás mezní efekt každé další koruny investované do IT nulový, ne-li záporný;

- ztotožňování státních výdajů na vědu a výzkum s technickým pokrokem, počtu vědců a výzkumníků s technickým pokrokem, technického pokroku s inovacemi, zvyšování počtu vysokých škol a studentů s urychlováním ekonomického růstu, atd. jsou dalšími mylnými, ekonomický růst brzdícími názory dnešních evropských politických, a jim nadbíhajících ekonomických a vůbec akademických elit.

Takovýchto charakteristik současné Evropy je jistě možné uvést daleko více. Všechny z nich spojuje to, že jsou přímým produktem a logickým důsledkem evropského ekonomického a sociálního systému na straně jedné a systému evropské integrace na straně druhé. To jsou dvě navzájem se sice ovlivňující, ale koncepčně odlišné věci.

Je mimo veškerou pochybnost, že dnešní ekonomický systém Evropy není systémem skutečné tržní ekonomiky. Je systémem vysoce regulované ekonomiky, nadměrně zatížené sociálními a environmentálními náklady, která navíc funguje ve vysoce demotivačním paternalistickém prostředí. Evropská ekonomika, založená na zásadním, vědomém a záměrném odchýlení se od trhu k systému státního intervencionismu, rychlý ekonomický růst generovat nemůže.

Centrálně organizované řízení a regulování ekonomiky, ideologicky i zájmově primárně vycházející z vnitřku jednotlivých zemí EU, je dále zesilováno centralismu nahrávající formou evropské integrace. Původní, ve své podstatě – oproti předcházejícímu období třicátých a čtyřicátých let – liberalizační model evropské integrace, tak jak se vyvíjel od závěru padesátých let a jak si ho mnozí v té době v Evropě skutečně přáli, se od Maastrichtu definitivně proměnil v model unifikačně-intervencionistický, v němž se stále více postupuje k unifikaci legislativy (a zejména legislativy regulační, usilující o likvidaci posledních zbytků nesmírně produktivní systémové konkurence mezi jednotlivými zeměmi) a k vytváření dalších typů unií (měnové, bankovní, finanční), které ve svých důsledcích likvidují samostatnost a suverenitu jednotlivých členských zemí a dále posilují intervencionistický charakter evropského ekonomického systému.

Není možné nezmínit škody, které napáchala realizace čistě politického a tudíž výslovně konstruktivistického projektu jednotné evropské měny v ekonomicky heterogenním, příliš nesourodém prostředí, a navíc mezi státy, které sice vznešeně (ale nezávazně) mluví o solidaritě, mezi nimiž však žádná autentická solidarita, nezbytná pro vyrovnávání reálně existující nesourodosti ekonomických parametrů jednotlivých zemí rozsáhlými fiskálními transfery, neexistuje. Není to provinění, za které by se tyto státy měly stydět. Je to od nich zcela přirozené a racionální chování – mají-li tyto státy být i nadále demokratickými, samostatně se chovajícími státy, kterým jde o své voliče a ne o pochvalu kolegů v Bruselu.

Faktická odlišnost ekonomických parametrů jednotlivých zemí je v Evropě objektivně existujícím jevem a v minulosti ničemu nevadila. Vedla k přirozeným přizpůsobovacím procesům, v nichž dominantní roli většinou hrály změny měnových kursů. Čím více byly v minulosti tyto procesy institucionálními zásahy blokovány, tím k horším ekonomickým výsledkům to vedlo. Lidské dějiny jsou proto – mimo jiné – i dějinami změn měnových kursů. Fixace kursů měn evropských zemí „na věčné časy“ formou zavedení eura byla pokusem zastavit historii, zastavit čas. Nevytvoříme-li však dnes v Evropě Huxleyho Brave New World, historii zastavit nemůžeme. A nezastavená historie musí vést k tlakům na měnové kursy. Krizi, která v posledních letech postihla eurozónu, nezavinilo Řecko či Kypr, ani kterákoli jiná země evropského Jihu. Tato krize byla způsobena systémem jednotné měny samotným, nikoli špatnou politikou řecké, či nějaké jiné vlády. Toto ovšem evropští politikové nechápou nebo spíše pochopit nechtějí. Ukázalo by to ve vší nahotě jejich původní omyl z 90. let.

Jakýkoli neracionální a nefunkční systém je sice možné držet při životě, ale náklady na jeho udržování většinou nemilosrdně a v delším období zcela neúnosně narůstají. To je i případ evropského měnového systému. To bychom měli vědět a hlavně bychom to měli umět veřejnosti vysvětlovat.

V dnešní situaci nemá smysl složitými ekonometrickými postupy odhadovat parametry produkčních funkcí, mluvit o ztělesněném a neztělesněném technickém pokroku či o integrální produktivitě. Má smysl mluvit o trhu a svobodě a o víře v racionalitu svobodně se rozhodujícího člověka oproti zcela jinému charakteru rozhodování politika, jeho intelektuálních rádců a jeho úředníků. Má smysl mluvit o přednostech misesovsko-hayekovského systému, založeného na autentické a spontánní „human action“ oproti dirigistickému, na víře v moudrost vyvolených založeném systému „human design“. Změna dnešního, stále více antikapitalistického systému Evropy v systém volné, svobodné tržní ekonomiky je jedinou možnou cestou vedoucí ke změně perspektiv evropské ekonomiky a k zastavení evropského zaostávání.

To není z mé strany teze nová, ale mám pocit, že má být co nejčastěji a se stále doplňovanými argumenty opakována. Děkuji za pozornost.

[1] Klaus V. a kol., Česká republika na rozcestí: Čas rozhodnutí, Fragment, Praha, říjen 2013.

[2] The International Economy, č. 3, sv. XXVII, 2013.

[3] Klaus V., Robert Solow – Nobelova cena za ekonomii za rok 1987, přetisknuto ve sborníku Klaus V., Ekonomická věda a ekonomická reforma, Gennex, Praha 1991.

Václav Klaus, Hlavní projev na konferenci Vysoké školy finanční a správní, Kongresové centrum ČNB, Praha, 22. listopadu 2013.

Publikováno také v týdeníku Euro, 25. listopadu 2013.