Hlavní strana » Komentáře IVK » Politický komentář IVK č. 13 …

Politický komentář IVK č. 13 - k 75. výročí Mnichovské dohody

Komentáře IVK, 29. 9. 2013

29. září uplyne 75 let od události, která se v českých dějepisech řadí po bok národních katastrof, za něž bývají tradičně považovány bitvy na Moravském poli, u Lipan a na Bílé hoře. Mnichovská dohoda, o níž je tu řeč, nebyla katastrofou na bitevním poli a dokonce proběhla i bez české účasti. Přesto však její bezprostřední i dlouhodobé důsledky byly zásadní a měly a dosud mají podstatný vliv na osudy naší země i evropskou a ve své době i světovou politiku.

Mnichovská dohoda, v níž evropské velmoci – dvě demokratické (Británie a Francie) a dvě totalitní (Německo a Itálie) – rozhodly o odstoupení československých území obývaných německou menšinou, tzv. Sudet, nacistickému Německu, znamenala debakl Masarykovy koncepce obnovení české samostatnosti v teritoriálně maximalistické podobě první Československé republiky. Její prosazení u vítězných západních velmocí po první světové válce a praktické uskutečnění patřilo k velmi překvapivým a nečekaným výsledkům války, který přesahoval původní ambice a očekávání jak tehdejší domácí české politiky, tak i sousedních zemí. Právě od zásluhy o tento maximální úspěch českých emancipačních snah se odvíjela výjimečná Masarykova autorita v české společnosti, kterou dokázal dále obratně udržovat a posilovat z funkce hlavy státu jako politik a myslitel.

První Československá republika byl v důsledku způsobu svého vzniku i svou strukturou nestabilní státní útvar, který zdědil většinu slabin a problémů, na nichž zkrachovala stará rakousko-uherská monarchie. Tím základním byla skutečnost, že vznikl proti vůli svého nejdůležitějšího souseda – Německa a proti vůli třetiny obyvatel historických českých zemí, tzv. sudetských Němců.  Mohlo se to podařit pouze díky mimořádné mezinárodní i vnitřní konstelaci vyvolané porážkou tzv. centrálních mocností v první světové válce a mimořádné obratnosti Masarykovy a Benešovy zahraniční akce najít u vítězných mocností pro svůj projekt Československa podporu. Německý problém visel nad Československem jako Damoklův meč po celé poválečné období a bylo pouze otázkou času, kdy bude s postupující emancipací poraženého Německa znovu eskalovat. To, že se tak stalo ve třicátých letech po nástupu Hitlera k moci, bylo jen logické a téměř zákonité. Mnichov tak otevřel pouze poslední a tentokrát rozhodující kapitolu boje o udržitelnost první etapy moderní české státnosti a suverenity.

Je příznačné, že česká politika a její emancipační snahy se po celé devatenácté století až téměř do samého konce první světové války ve svém hlavním proudu trvale pohybovaly na půdě monarchie a kladly si relativně omezené cíle jako uznání českého státního práva, korunovace císaře českým králem, zrovnoprávnění češtiny s němčinou v historických českých zemích, maximálně vyjadřovaly ambice po dosažení vyrovnání obdobnému rakousko-uherskému. Sny o české samostatnosti vypadaly zcela utopicky, neboť území osídlené Čechy bylo de facto ostrovem v souvislém německém moři a Němci, kteří v samotných historických českých zemích tvořili více než třetinu obyvatelstva, se stavěli ke všem českým emancipačním požadavkům velmi negativně. Pro monarchii byl daleko větším nebezpečím než nacionalismus český agresivní velkoněmecký nacionalismus opírající se o Berlín, jehož základna byla ve Vídni a v českých Sudetech, a právě s ohledem na něj vídeňská vláda téměř všechny české požadavky ignorovala.

V předválečné mocenské konstelaci v Evropě s mocným agresivním vilémovským Německem v sousedství byla jakákoliv představa o české samostatnosti iluzí.  Je příznačné, že i následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este, který byl rozhodným odpůrcem velkoněmeckého a maďarského nacionalismu ohrožujících monarchii, ve svých plánech na federalizaci Rakouska počítal s českým státem v rámci monarchie pouze v hranicích, které se blížily hranicím pozdějšího Protektorátu Böhmen und Mähren.

V rámci historických hranic českých zemí dostal česko-německý národnostní konflikt tak antagonistickou podobu, že obě národnosti, paradoxně svou kulturou, tradicemi i způsobem života velmi blízké, se od sebe záměrně politicky a kulturně téměř oddělily. Obě národní společenství plně ovládal nacionalismus zaměřený proti druhé straně. Na té německé převládal přezíravý postoj opřený o pocit kulturní nadřazenosti a politické a hospodářské převahy, ale současně i jistý pocit ohrožení způsobený rychlejším českým populačním přírůstkem, českou pracovní migrací z vnitrozemí do Sudet a Rakous a rozmachem českého kapitálu. Na české straně zcela zakotvila Palackého idea o věčném potýkání se češství a němectví jako ose dějin naší země, a tak kromě internacionální sociální demokracie před první světovou válkou neexistovaly na obou stranách síly, které by byly schopny hledat a nalézt vzájemný kompromis a pokojnou rovnoprávnou koexistenci.

První světová válka měla za následek postupné plné podřízení Rakouska Německu a pro německé nacionalisty přinesla naději na vyřešení národnostních problémů v českých zemích na úkor Čechů ve velkoněmeckém duchu. Válečné útrapy a útlak Čechů, pokládaných vládou za nespolehlivé, pak monarchii český národ totálně odcizily. Kolaps centrálních mocností na podzim roku 1918 a především totální vyčerpání, hlad a rozklad v zázemí zbavily české Němce schopnosti se účinně postavit vyhlášení Československé republiky podporované dohodovými mocnostmi. Masarykovi a Benešovi se podařilo využít unikátní historickou příležitost a vytvořit nový stát v historických hranicích českých zemí, když snadno potlačili chabé pokusy německých nacionalistů o vzpouru a připojení Sudet k Rakousku či Německu. Samotný koncept Československa dává tušit, že v jeho základech byla snaha spojením se Slováky, ohrožovanými bezohlednou maďarizační politikou v Uhrách, výrazněji přečíslit německou menšinu, která byla k akceptování nového státu donucena.

První republice je dnes často vyčítáno, že se vůči Němcům poněkud bezohledně definovala jako národní stát tzv. československého národa a že se málo snažila zapojit do budování státu i české Němce, přestože se jim dostávalo všech občanských práv, kulturní a školské autonomie i vládního zastoupení. Často bývá v této souvislosti zmiňován příklad mnohonárodního Švýcarska, k němuž prý měla První republika směřovat. Těžko však lze hledat paralely mezi více než půl tisíce let trvající koexistenci švýcarských etnik spojených společným odporem k cizí nadvládě a soužití nacionalistickými antagonismy definovaných dvou národů, z nichž jeden se stal z vládnoucího menšinou a při tom se opírá o německou velmoc v sousedství. Ze staleté česko-německé koexistence v českých zemích se stal v první polovině 20. století boj kdo s koho a nástup Hitlera, Mnichov a následná okupace a válka to ukázaly zcela otevřeně.

Odmítnutí Československa drtivou většinou sudetských Němců nebylo výsledkem nějakého specifického českého útlaku, dopadem světové hospodářské krize či teroru henleinovských ordnerů. To vše samozřejmě asi hrálo svou parciální roli. Národní společenství Němců v českých zemích však od počátku principiálně emocionálně nepřijalo československý stát za svůj a nechtělo být v žádném státě s Čechy menšinou. Cítili především sounáležitost se svými krajany za hranicemi a s těmi chtěli sdílet osud a budoucnost. Dvacet let první republiky byla příliš krátká doba na to, aby si mohli vytvořit jiný pocit a ambici. Ve chvíli, kdy se sousední Německo vymanilo z krize a politického chaosu a začalo pod vedením nacistů zdánlivě vzkvétat, byl osud Československa zpečetěn bez ohledu na to, jak více či méně obratně si vůči německé menšině prezident Beneš a jeho vlády počínali.

Mnichov představoval katarzi tohoto vývoje a zároveň předehru k tragickému rozřešení. Dnes v době výročí v našich médiích znovu běží vyostřené spory o to, zda jsme se měli bránit či nikoliv, zda prezident Beneš svým rozhodnutím zlomil národu morální páteř a podobné disputace. Je třeba si otevřeně říci, že První republika ve své tehdejší podobě hájitelná nebyla. Nikoliv proto, že byla menší a slabší než Německo a že ji opustili spojenci. Nebyla hájitelná proto, že téměř všechny menšiny, nejen ta německá, ji nepovažovaly za svůj stát a jak to bylo se Slováky, se ukázalo v době okupace. Nebyla hájitelná proto, že západní velmoci traumatizované zkušeností první světové války dávaly přednost řešení evropských problémů dohodou s Německem a ne válce za to, aby čeští Němci žili ve státě, který nechtěli. Že Hitler sledoval jiné zájmy a že jakákoliv trvalá dohoda s ním byla nemožná, je jiná věc. Benešovo rozhodnutí, jakkoliv těžké a sporné, se nakonec ukázalo jako správné. Zachránil národ a umožnil mu svůj stát obnovit a zajistit. Byla to prohra, která dala předpoklad konečnému vítězství.

Mnichov však prokázal i další věc. Zmenšení republiky na české osídlení ukázalo, že takto koncipovaný státní útvar není geopoliticky ani hospodářsky životaschopný a logicky může být pouze německým protektorátem, jímž se oficiálně stal po okupaci 15. března 1939. Proto každý, kdo uvažoval o obnovení české samostatnosti a státní suverenity, musel vycházet z návratu k historickým hranicím, a tak znovu nastolit otázku německé menšiny. Mnichov je tak klíčem i k pochopení logiky a smyslu poválečného odsunu sudetských Němců. Na jeho základě a na základě masového přihlášení se sudetských Němců k říšskému občanství došlo k rozbití staletého společenství dvou národů na našem území.

Utrpení v době okupace a německé válečné zločiny daly v té době další morální ospravedlnění radikálnímu řešení staletého národnostního konfliktu v českých zemích – odsunu. Tento krok, uskutečnitelný jen v mimořádné atmosféře poválečné katarze a svou povahou i provedením v mnohém navazující na válečné období, znamenal pro obnovený český stát zásadní existenční změnu. Poprvé byl vnitřně nezpochybňovanou a nezpochybnitelnou entitou, schopnou fungovat jako jednolitý politický i ekonomický celek. Byl zbaven vnitřního etnického konfliktu, který ohrožoval nikoliv pouze stát, ale i samou existenci českého národa a byl trvalým zdrojem napětí a latentních sporů se sousedy. Může se i zdát, že právě zde de facto pozbyla smyslu i československá konstrukce, přestože Československo dále trvalo až do roku 1993. Pro Čechy, ale i pro Slováky, z nichž se mezi tím stal moderní vyspělý národ, však již svůj účel dávno splnilo.

Mnichov, okupace, odsun – tragické kapitoly našich i evropských dějin patří minulosti, přestože stále ještě vrhají stín na naše vnitřní diskuse a občas i na sousedské vztahy. Někdy se logiku tehdejších událostí zdráháme přijmout a pochopit, mnozí mají tendenci snažit se minulost odehrát znovu, lépe, tak nějak politicky korektněji, ti extrémnější znovu a lépe pro ně. Historie nám však ukázala, že lekce, kterou jsme ušli od dob Mnichova a války, nebyla marná.  Naše země přestala být ohniskem sporů, konfliktů, napětí a válek. A to jsme zažili změny skutečně dramatické. Je dobré si to připomenout při pohledu na řadu konfliktních míst v Evropě i ve světě.

Jiří Weigl, Institut Václava Klause, 29. září 2013.