Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Potřebujeme nové…

Potřebujeme nové konzervativní myšlenky nebo stačí návrat k těm starým?

Projevy a vystoupení, 18. 9. 2013

Většinu svého života jsem strávil v komunismu, který byl založen na zcela jiných myšlenkách, než jaké zastává britská Konzervativní strana. Tehdy by mne ani nenapadlo, že bych mohl být někdy požádán, abych vystoupil na konferenci, která se zabývá renovací (jak jinak přeložit anglické renewal?) konzervativních myšlenek.

Je to pro mne velkou výzvou a motivací. Před více než dvaceti lety, brzy po pádu komunismu, jsem spoluzaložil politickou stranu, která se hlásila k velmi podobným myšlenkám, na jakých stojí britská Konzervativní strana. Musím dodat, že jsem byl velmi smutný z toho, že byl její název – tato zcela unikátní a velmi cenná „obchodní značka“ – v naší zemi obsazen (a bohužel následně nevyužit) skupinou politicky poněkud problematických a s námi nekooperujících lidí. V té době jsme byli fascinováni rychlým vítězstvím svobody a demokracie v naší části světa, ale od té doby pozoruji v Evropě proces opačný – jejich oslabování a potlačování. Proto mne stav a osud konzervativních názorů a myšlenek tolik trápí.

Letos na jaře jsem se v Londýně zúčastnil pohřbu Margaret Thatcherové a domů jsem se vracel s nedobrými pocity. Nikoli z chování občanů Velké Británie, které bylo jiné, než nám líčila média, ale z toho, když jsem si na tomto pohřbu povšiml naprosté nepřítomnosti kohokoli významného ze západní Evropy. To naznačuje, že na evropském kontinentu skutečné konzervativní myšlenky a politické postoje už téměř neexistují. Jestli ano, pak jsou skryty v „moderních katakombách“, jak nazývám ne příliš známé a ne snadno dostupné internetové servery.

Otázkou pro mne je, zda tyto myšlenky ještě dnes existují v zemi, kde byly zrozeny, zda jsou zde brány dostatečně vážně, a zda jsou obhajovány a propagovány se silou, odvahou a rozhodností, jakou si zaslouží. Musím se tázat, zda už předem příliš neustupují v konfrontaci s jim mimořádně nepřátelskou atmosférou současné, více méně socialistické, postdemokratické, postmoderní, politicky korektní, ale bohužel i agresivně nepokorné a mnohými anarchistickými prvky se vyznačující doby. To jsou otázky vážné. Neměly by být podceňovány nebo dokonce odmítány. Doufám, že právě na ně dostanu dnes zde, na konferenci, pozitivní a inspirativní odpovědi.

Vaše konference již má určitou tradici, ale její název je pro mne přesto poněkud překvapivý. Opravdu potřebujeme obnovu, tedy změnu konzervativních myšlenek? Opravdu se nacházíme v situaci, kdy jsou staré, dobře srozumitelné, v minulosti respektované a přijímané konzervativní myšlenky považovány za zastaralé, nevhodné, vyvrácené a v současném světě v podstatě neaplikovatelné a kdy proto musíme přijít s myšlenkami novými? Nebo se spíše nacházíme v době, kdy jsou konzervativní myšlenky pozapomenuty, kdy jsou námi samotnými nedostatečně obhajovány a propagovány a kdy se díky tomu nacházíme ve světě, který je ovládán myšlenkami nekonzervativními nebo dokonce anti-konzervativními? Musíme obnovit, modernizovat, přeformulovat své myšlenky nebo stačí, abychom se k nim „pouze“ vrátili?

Moje odpověď na tyto otázky se pravděpodobně dá očekávat: stačí se k nim vrátit. Jsem přesvědčen, že disponujeme dostatečně velkou zásobou konzervativních myšlenek, hodnot, tradic i vzorců chování. Nepotřebujeme vymýšlet nic nového. Skutečnou, tolik potřebnou renezanci zajistí náš pokorný návrat k těmto myšlenkám. Potřebuje to tato země, potřebuje to Evropa, potřebuje to celý Západ.

Dobře víme a nikdo to asi nebude popírat, že k současnému stavu nedošlo ani nečekaně, ani náhodou. Jeho kořeny jsou v narůstajícím přijímání nekonzervativních myšlenek a ideologií, ke kterému došlo v průběhu celého 20. století. Takové myšlenky existovaly vždycky, ale jejich současná mimořádná síla byla umožněna rozsáhlým oslabením a narušením demokracie, která byla způsobena potlačením dominantní role národního státu v uspořádání lidské společnosti, rostoucí rolí mezinárodních či globálních organizací a institucí, a zejména jejich extrémní variantou – evropským integračním modelem, tak jak se vyvinul v posledním půlstoletí.

K mé velké lítosti narůstající dominance těchto velmi neskromných, vysoce nekonzervativních, evidentně nedemokratických, politicky sice korektních, ale velmi manipulujících ideologií nemůže být ani popřena, ani přehlédnuta. Jak jsem již řekl, nejsou nikterak nové. Někteří z nás jsme jejich postupný vzestup a rostoucí vliv vnímali již v komunistické éře, ale tato témata jsme u nás doma otevřeně diskutovat nemohli (a také nás v tu chvíli tolik nezajímala). V zahraničí jsme naše názory prezentovat nemohli. Nebyli bychom za tyto názory chváleni ani našimi, převážně levicovými disidenty, kteří byli na Západě tak obdivováni.

Velmi pozorně jsme však sledovali střety (ale i smutný a nepěkný politický konec) Vaší velké premiérky Margaret Thatcherové. Pozorně jsme studovali ekonomické diskuse mezi monetaristy a keynesiánci (a považovali jsme je za ideologicky a koncepčně velmi podobné našim domácím debatám mezi obhájci tržních a centrálně-plánovacích postojů). V 70. letech jsme nebyli schopni objevit jakési – nám nepochopitelné – kouzlo názorů stoupenců tzv. helsinského procesu (a viděli jsme v nich spíše pomoc našim komunistickým vládcům, než nám). Netleskali jsme destrukci tradičních konzervativních vzorců chování v 60. letech (nemluvě o absurditě barikád v Paříži v roce 1968, ani o teroristických aktivitách skupin jakými byly RAF v Německu a Brigate Rosse v Itálii v následujících letech).

Tím, že jsme přímo prožili totalitární režim, cítili jsme hrozby skryté v raných ekologických biblích, jakými byly knihy Silent Spring a Limity růstu. Pochopili jsme irelevanci institucí, jakými jsou OSN (a to nejenom proto, že jsme jasně viděli jejich bezvýznamnost v okamžiku invaze armád zemí Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968). Velmi ostře jsme vnímali nebezpečné pasti, skryté ve snech o možnosti a žádoucnosti konvergence kapitalismu a socialismu, ve stále neukončených plánech na nejrůznější typy „třetích cest“, ve víře v paternalistický stát blahobytu, nazývaný v Evropě německy „die soziale Marktwirtschaft“.

Po pádu komunismu byli mnozí lidé u nás překvapeni a zklamáni, když viděli, jak jsou tyto myšlenky přítomny a hluboce zakořeněny v nominálně svobodném a střetu idejí otevřeném Západě. Když jsme se to snažili říkat v té době v západní Evropě nahlas, byli jsme považováni za naivní, aprioristické, nadměrně ideologizující, nerealistické, poněkud nevyzrálé, ne-li dětinské nově příchozí z Východu. Mám však obavu, že jsme měli pravdu. Od konce komunismu a studené války je to ještě horší – předchozí pozornost a ostražitost se vytratila. Proto se svět od té doby změnil k horšímu.

Vidím to zejména v těchto aspektech:

- vítězství human-rightismu nad konzervativně chápaným systémem občanských práv a nad tradičně definovaným principem občanství je nyní už téměř úplné. Lidé jsou považováni za občany světa, nikoli Velké Británie nebo České republiky. Aniž by si to dostatečně uvědomovali, lidé žijící v Evropě postupně ztrácejí svá občanská práva. Konzervativci a klasičtí liberálové se tomu příliš nebrání;

- parlamentní (či reprezentativní) demokracie, tvořící základní stavební kámen jakéhokoli smysluplného demokratického řádu, ztrácí – dnes a denně, jeden EU summit za druhým – v souboji s nejrůznějšími nevolenými nátlakovými skupinami a speciálními zájmy. Evropané více méně rezignovali a přijali to, že jsou v souboji s NGO a NGOismem poraženi;

- národní stát více méně kapituloval v obhajobě svých pozic oproti mezinárodním organizacím, v Evropě vůči EU;

- nová morálka a vzorce chování nahradily konzervativní, staletí přetrvávající tradice a hodnoty dokonce i v zemích, jako je ta vaše;

- ekonomická racionalita znovu prohrává s politikou. Začíná se prosazovat téměř komunistický způsob myšlení: politika smí diktovat ekonomiku. Nyní je to spíše zelená než rudá politika, ale důsledky jsou téměř stejné;

- princip předběžné opatrnosti, výchozí teze současného agresivního environmentalismu, nahradil přirozenou opatrnost lidského chování, založenou na zcela spontánní averzi k riziku. Tento princip se stal novým náboženstvím, které blokuje racionální lidské chování a zejména smysluplnou hospodářskou politiku;

- veřejné rozhodování se posunulo daleko od občana (a voliče) a díky tomu výrazně vzrostla úloha mezinárodní byrokracie a tzv. expertů.

Jak se to všechno mohlo stát? Jak jsem již řekl, nebyla to žádná náhlá změna. Tyto nebezpečné ideje a politiky vznikly už dávno a byly po celá desetiletí cíleně šířeny a propagovány. Byly radikálně posíleny v období velké krize 30. let, v éře Vašeho velkého ekonoma Johna Maynarda Keynese. Byly potvrzeny a posíleny zkušenostmi z II. světové války a z období poválečné rekonstrukce – již v té chvíli začal dominovat více méně socialistický myšlenkový rámec. Síla těchto idejí měla své výkyvy nahoru a dolů (a jeden z nich byl v okamžiku nedávné finanční a ekonomické krize), ale jedna věc, jeden proces, jedna tendence se ukázala být permanentní – pohyb směrem ke globálnímu nebo subglobálnímu (což je evropskému) vládnutí a k potlačování jediného účinného garanta demokracie, národního státu.

Chtěl bych říci velmi důrazně, že za hlavní nástroj (či mechanismus) prosazení těchto idejí a oslabení tradičních konzervativních pozic považuji existující model evropského integračního procesu a jeho současnou reinkarnaci v Evropské unii (tak jak byla vytvořena Maastrichtskou smlouvou a posílena Lisabonskou smlouvou a všemi navazujícími změnami smluv). To vedlo k tomu, že se integrace změnila v unifikaci; spolupráce suverénních a nezávislých států v celoevropskou centralizaci rozhodování; liberalizace a původní otevírání se v harmonizaci, standardizaci, nadměrnou regulaci a v rozsáhlou státní intervenci. Zdravá diverzita se přeměnila v rigidní povinnou uniformitu. Demokratické uspořádání uvnitř jednotlivých zemí bylo vystřídáno byrokratickým rozhodováním v Bruselu. Demokracie se přeměnila v postdemokracii. Novým, krásný svět Aldouxe Huxleyho se stále rychleji přibližuje.

Tento proces musíme zastavit. Musíme provést zásadní změny a provést radikální diskontinuitu s dosavadním stavem. My – všichni dohromady – musíme začít organizovat radikální přeměnu institucionálního uspořádání EU nebo – individuálně – z EU vystoupit. Žádná třetí cesta neexistuje. Pasivní alternativou je pokračování v přijímání všech velmi nekonzervativních a nedemokratických direktiv, které přicházejí z Bruselu a pokračování v budování všech možných i nemožných fiskálních, bankovních a politických unií místo toho, abychom se vrátili k demokracii a k národnímu státu. A v neposlední řadě ke starým dobrým konzervativním idejím a hodnotám.

Potřebujeme nový thatcherismus. Jméno bude pravděpodobně odlišné, ale jeho podstata musí být založena na obraně a prosazování myšlenek, které jsme zdědili od našich předchůdců, a zejména od Vašich předchůdců, ve Vaší zemi. Musíme zastavit sociální paternalismus, environmentalismus (a zejména jeho extrémní verzi – alarmismus globálního oteplování) a další politicky korektní „ismy“, které odmítají konzervativní tradice týkající se rodiny a privátního lidského chování vůbec.

Byli jsme v defenzivě již dlouhou dobu. Nastal čas to změnit. Musíme zahájit sebevědomou a nebojácnou ofenzivu založenou na přesvědčení, že ideje jsou důležité, že potřebné ideje máme k dispozici, a že se cítíme povinováni a silně motivováni tyto myšlenky v našem úsilí o jejich vítězství používat. Jsem si jist, že to britští konzervativci vědí lépe než já.

Václav Klaus, projev na konferenci Conservative Renewal Conference, Windsor, Velká Británie, 14. září 2013. Překlad z anglického originálu.

Publikováno na serveru týden.cz dne 18. září 2013.