Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Vystoupení na letní škole v…

Vystoupení na letní škole v Makedonii

Projevy a vystoupení, 19. 8. 2013

Opravdu upřímně děkuji za pozvání zde dnes vystoupit. Možnost znovu navštívit Vaši krásnou zemi, navštívit právě toto historické místo, Ochrid, je pro mne skutečným obdarováním. Byl jsem potěšen, když mne někdy na jaře letošního roku můj dobrý přítel, prezident Ivanov, požádal, abych promluvil k tak netradičnímu publiku, jakým jsou – jak on předpokládá – budoucí lídři Vaší země.

Václav Klaus s prezidentem Makedonské republiky Gjorgem Ivanovem

Uskutečnění této letní školy vnímám jako pozitivní a inovativní myšlenku Vašeho prezidenta. Mladí lidé by měli dostávat šanci setkávat se navzájem, a současně být konfrontováni s myšlenkami starších, tedy těch, kteří již v různých oblastech svého profesionálního života něčeho dosáhli. Tak chápu obsah tohoto Vašeho setkání já.

Vyvolává to ve mně vzpomínky na podobnou zkušenost, kterou jsem prožil zhruba ve Vašem věku. V těžkých dobách komunismu jsem dostal šanci zúčastnit se letní školy ve Francii, ve městě Annecy obklopeném Alpami, které se pyšní stejně krásným jezerem, jako je to Vaše. Už to bude téměř půl století. Škola se konala v srpnu roku 1965 a organizovali ji američtí kvakeři. Sešlo se na ní 35 účastníků z 26 zemí a někteří z nich byli pro mě opravdu velmi exotičtí – a tím nesmírně zajímaví. Tehdy jsme žili ve světě, který byl mnohem více uzavřený než dnes. Obávám se, že v současném podivně globalizovaném světě už nic exotického fakticky nezůstalo.

Tématem naší tehdejší čtyřtýdenní diskuse bylo: Jak překonat bariéry rozvoje? Když se na tento název dívám nyní, zdá se mi, že by stejné téma mohlo být relevantní i pro diskusi dnešní. Projevy význačných profesorů byly na vysoké úrovni a o nic méně zajímavé nebyly ani navazující diskuse. Velmi pěkné byly naše vzájemné debaty ve volném čase. Jsem si jistý, že Vaše dva týdny proběhnou velmi podobně.

V šedesátých letech byl hlavním tématem celosvětových diskusí ekonomický rozvoj, nebo snad přesněji řečeno, jeho absence a z ní vyplývající zaostávání mnoha částí světa. Podrobně jsme diskutovali příčiny tohoto stavu – politické, sociální, ekonomické a kulturní bariéry, které tolik potřebný ekonomický růst brzdily. Každé z těchto témat bylo diskutováno jeden týden. Zdálo se, že mnoho zemí světa beznadějně uvízlo v „pasti chudoby“, jak se tomu tehdy říkalo. Diskuse byla racionálně strukturovaná, protože to tehdy bylo možné.  Obávám se, že nyní žijeme v méně jednoduchém, méně černo-bílém a proto i méně srozumitelném světě. Na jedné straně je sice dnešní svět ekonomicky daleko vyspělejší, na druhé straně je daleko složitější a méně přehledný.

Jednodušší bylo pochopit (a proto odmítnout) i komunistický systém, než současný svět. My (nebo alespoň někteří z nás) jsme byli už tehdy přesvědčeni, že komunismus reformován být nemůže, že žádná verze perestrojky nepovede k vytvoření svobodné a efektivní společnosti založené na parlamentní demokracii a svobodném trhu. Lidé jako já také dobře věděli, že neexistuje žádná třetí cesta, že není možné snít o konvergenci kapitalismu a komunismu, která by mohla zkombinovat pouze ty příznivé, příjemné a přátelské složky obou těchto systémů. To všechno byla jen zbožná přání.  Prosazování takovýchto utopických a nebezpečných myšlenek je, slovy mého velkého učitele Friedricha von Hayeka, osudová domýšlivost[1] a měli bychom udělat vše, co můžeme, abychom jejich šíření zabránili.

Komunismus je však již minulostí a bojovat staré bitvy nemá smysl. (K mé velké lítosti to však někteří lidé v naší části světa stále dělají.) Střetáváme se s novými problémy a výzvami, ale přes výrazný pokrok posledních dvou desetiletí nepovažujeme výsledek, kterého jsme dosáhli, za uspokojivý. Lidé příliš spokojení nejsou, alespoň to je můj pocit z toho, co pozoruji v České republice.  Naše svoboda, naše demokracie, naše trhy a jejich efektivita, naše prosperita a náš způsob života jsou na mnohem lepší úrovni než v komunistické minulosti, ale liší se od představy, ve kterou jsme doufali v momentě pádu komunismu. Proč je tomu tak? Proč je nespokojenost tak výrazná?

Je to pouze přirozený sklon člověka neustále být nespokojený? Nebo snad existují jiné důvody pro tento pocit? Byla chybná nebo nepřiměřeně optimistická naše očekávání? Byly změny, které jsme po pádu komunismu realizovali nedostatečné nebo špatně provedené? Byl – a teď mluvím o České republice – dopad změn, které jsme – někdy proti své vůli – uskutečnili kvůli našemu vstupu do EU, výhradně kladný a prospěšný? Nejsou procesy, které v dnešní době probíhají ve světě (nejen v Evropě, ale i na celém Západě) součástí a příčinou naší nespokojenosti? Rád bych se těmito čtyřmi otázkami krátce zabýval.

a) Někteří lidé nepřiměřeně optimistická očekávání pravděpodobně měli. Domnívali se, že konec komunismu automaticky znamená svobodu, demokracii, svobodné trhy, efektivnost a prosperitu. Nic takového ale nenastalo a my jsme už tehdy měli vědět, že to tak ani být nemohlo. Zbavit se byrokratických a represivních institucí komunismu, vyhnout se některým zjevným nesmyslnostem tohoto systému a odstranit jeho očividné iracionality byla pro vytvoření „dobře fungující“ společnosti podmínkou nutnou, nikoli však postačující.

Naším úkolem bylo vytvořit zcela nový systém, nejen potlačit ten starý, ale tento proces potřebuje svůj čas. Nový systém nelze společnosti vnutit, musí se na něm spolupodílet, nemůže být vytvořen revolučně a určitě ne přes noc. A i s dobrým a funkčním systémem si jakýkoli pozitivní vývoj, progrese a pokrok žádá nikdy nekončící lidskou aktivitu, skutečné úsilí, osobní odvahu, píli a tvrdou práci. Bez nich nelze pohyb vpřed uskutečnit. Systém sám o sobě je pouze otevřením možného prostoru pro naše chování a je jen na nás, jak ho využijeme.

Je nás mnoho, kteří se obáváme, že se naše pracovní návyky, morálka a motivace nezměnily dostatečně a že právě proto naše aktivita nepřináší takové výsledky, jaké bychom si přáli.

b) Všechny země, které se před více než dvaceti lety zbavily komunismu, zahájily – některé hned, jiné s jistým zpožděním – radikální transformační proces. Jeho rychlost, struktura i celková filozofie (spolu se stovkami dalších detailů) se mezi bývalými komunistickými zeměmi značně lišily.  V některých z těchto zemí, včetně země, odkud pocházím, proběhly transformační změny poměrně hladce a jejich náklady – měřeno dočasným poklesem HDP, nárůstem míry nezaměstnanosti, zrychleným tempem inflace, příp. nárůstem sociálních a občanských nepokojů – byly relativně nízké. V České republice pravděpodobně nejnižší. V některých jiných zemích byly mnohem vyšší.

Nechci obtěžovat nudnou ekonomickou přednáškou. Návštěva Makedonie – jedné ze zemí bývalé Jugoslávie – mě však podněcuje k tomu, abych přidal ještě jednu poznámku. Vždy jsem se ptal sám sebe, jestli relativně měkčí varianta komunismu v Jugoslávii  - založená spíše na „radách pracujících“ než na „státním vlastnictví“ – transformačnímu procesu napomohla nebo mu byla spíše na překážku. Ve svém projevu v Srbské akademii věd (v Bělehradě v roce 2011) jsem vyslovil následující tezi: „Zajímalo by mě, jestli Vám typ politického, sociálního a ekonomického systému, který jste v minulosti měli, při následném transformačním úkolu napomohl nebo jestli byl spíše překážkou (nebo minimálně komplikací). Nechci předstírat, že mám na tuto otázku autoritativní odpověď, ale spíše se přikláním k názoru, že pomocí nebyl.“ [2]

V každém případě hrály kvalita a průběh transformačního procesu i důslednost v jeho prosazování obrovskou roli. Při jeho chybách byly vyvolány problémy, které mají důsledky až do současnosti.

c) Velmi komplikovaný – a jistě ne pouze kladný – byl, je a vždy bude efekt naší sounáležitosti s Evropou a především naší příslušnosti k Evropské unii. Negociace před vstupem (a především požadavky kladené jako podmínka přijetí) na straně jedné a sám evropský ekonomický a sociální systém spolu s modelem evropské integrace na straně druhé, nás ovlivnil naprosto zásadně (a ovlivňuje dosud). Jsem si jistý, že s tím máte podobné zkušenosti.

Chtěl bych být dobře pochopen. Lidé v zemích střední, východní a jižní Evropy ztratili skoro půl století normálního života a přirozeného sociálního a ekonomického vývoje v iracionálním, totalitárním, nedemokratickém, ne-li zločinném, neefektivním a neproduktivním komunistickém režimu, ale přesto se nelišíme – mentálně, kulturně a určitě ne ideologicky (protože nás komunismus hodně naučil) – od lidí v ostatních částech Evropy. Všichni jsme byli, a jsem si jistý, že zde v Makedonii to cítíte stejně, hluboce poníženi ve chvíli, kdy jsme se konečně stali svobodnými a kdy jsme začali být povýšeně a blahosklonně poučováni lidmi ze západu Evropy, kteří měli to štěstí, že se této naší tragické a destruktivní éře vyhnuli.

Navzdory všem krásným slovům, navzdory udělování spousty – doufejme – dobře míněných, ale prázdných rad, navzdory dávání nám skrovných, a tudíž prakticky irelevantních finančních příspěvků, nám západní Evropa v této chvíli nijak vážně nepomohla. Předpokládám, že ve Vaší zemi musí být pohled na tyto věci velmi obdobný.

Zejména na počátku byly pro nás v řadě zvlášť citlivých komodit západoevropské trhy nemilosrdně blokovány. Bývali jsme obviňováni z cenového dumpingu, ale politici v západní Evropě nechtěli vidět, že jsme měli díky své tehdejší nižší ekonomické vyspělosti nižší mzdy a tím i nižší náklady. Také jsme byli nuceni – a to velmi předčasně – přijímat různé typy evropských sociálních, pracovních, environmentálních, zdravotních, bezpečnostních a dalších standardů, které nejsou ekonomicky neutrální a které měly přijít na řadu až po dosažení určité úrovně hospodářského vývoje, ne dříve.

Nechci si stěžovat. Naši sametovou revoluci jsme nedělali s vidinou evropského altruismu nebo finančních dotací z EU (jaké dostávaly Španělsko a Portugalsko v minulých desetiletích). To, co jsme chtěli, byla svoboda. To, co jsme v té době od západní Evropy očekávali, bylo elementární pochopení naší jedinečné situace. Nedošlo k tomu.

Radikálně jsme v rámci své transformace depolitizovali, liberalizovali, deregulovali a desubvencovali naši ekonomiku, protože jsme dobře pochopili tragickou neschopnost vlád svým rozhodováním nahrazovat trh. Chtěli jsme se těchto praktik zcela zbavit. Náš proces transformace byl však ukončen předčasně tím, že jsme se chtěli podílet na procesu evropské integrace a proto jsme byli nuceni znovu začít regulovat, politizovat a subvencovat ekonomiku jako předpoklad zahájení jednání o vstupu do EU. Výsledkem bylo, že byl pro nás samotný vstup do EU v mnoha ohledech nevýhodný.

Měli bychom říci dostatečně nahlas, že evropský ekonomický a sociální systém – nadměrně regulovaná ekonomika, zatížená obrovským břemenem sociálních a environmentálních podmínek, působící v atmosféře paternalistického sociálního státu – rychlý hospodářský růst, což je něco co země střední, východní a jižní Evropy potřebují, neumožňuje.

Nejen to. Přispívá k tomu i stávající model evropského integračního procesu, založený na nadměrné a nepřirozené centralizaci, harmonizaci, standardizaci a unifikaci celého evropského kontinentu. Ten vedl k vytvoření stále více centralistického a byrokraticky konstruovaného institucionálního uspořádání Evropské unie. Demokracie v něm mizí. I tyto faktory brání ekonomickému růstu a rozvoji.[3]

d) To vše se odehrává v kontextu radikální přeměny vztahů a relativní síly mezi Východem a Západem. Jsme svědky stagnace Západu, postupného opouštění tradičních západních hodnot a tradic, destruktivní desorientace našeho životního stylu a návyků, negativního vlivu multikulturalismu, human-rightismu, politické korektnosti a dalších podobných „ismů“.[4] Na druhé straně vidíme rychlý růst a rozvoj na Východě, zejména v tzv. BRIC zemích, které bychom neměli podceňovat.

Tím se dostávám k závěru, k roli mladé evropské generace, potenciálních budoucích lídrů naší společnosti. Musíte udělat vše pro to, abyste byli na svou životní roli dobře připraveni a abyste své schopnosti a znalosti využívali k obnově tradičních hodnot, na kterých byla Evropa, jižní Evropa i Makedonie, založena. Zastavení úpadku Západu není snadný úkol. Vyžaduje bystrý pohled, odvážné a pevné názory a oddanost myšlenkám svobody a demokracie. Je to těžká práce, ale vyplatí se.

Ještě jednou Vám děkuji za pozvání. Přeji si, abych o Vás v budoucnu hodně uslyšel.

Václav Klaus, vystoupení na Letní škole pro mladé lídry, 19. srpna 2013, Ochrid, Makedonie. Překlad z anglického originálu.

Publikováno na serveru týden.cz dne 19. srpna 2013.

[1] Friedrich von Hayek, Osudová domýšlivost: Omyly socialismu", Praha, 1995.

[2] Celý text projevu „Remarks on the Czech and Serbian Transformations“, Bělehrad, Srbsko, 2011 na https://www.klaus.cz/clanky/2751.

[3] Více v mé knize „Evropská integrace bez iluzí“, Euromedia, Praha, 2011.

[4] Více v mé knize „My, Evropa a svět“, Fragment, Praha, 2013.