Hlavní strana » Komentáře IVK » Polemika IVK č. 4 - Registr…

Polemika IVK č. 4 - Registr uměleckých výkonů

Komentáře IVK, 3. 6. 2013

Dnes se to nazývá civilněji - registr uměleckých výstupů, ale v materiálech se stále objevují oba názvy. To není vtip, ale existující metoda, podle které jsou hodnoceny vysoké umělecké školy. Již několik let jsou jim podle této pseudometody rozdělovány finanční prostředky.

Žádná definice uměleckého výkonu či výstupu neexistuje a existovat nemůže, i když už vznikla rozsáhlá Metodika hodnocení certifikace a arbitrážního řízení Registru uměleckých výstupů. Existuje Statut rady pro tvůrčí uměleckou činnost, Statut dozorčí rady a arbitrážní komise registrace a hodnocení výstupů z tvůrčí umělecké činnosti. Dále existuje Statut rady segmentu a pléna segmentu pro tvůrčí uměleckou činnost. K tomu i Jednací řád Rady pro tvůrčí uměleckou činnost, Jednací řád dozorčí rady a arbitrážní komise, registrace a hodnocení výstupů tvůrčí umělecké činnosti a Jednací řád Rady segmentu a pléna segmentu pro tvůrčí uměleckou činnost. A samozřejmě kancelář RUV a její organizační řád. Obrovská instituce založená na nesmyslu a samozřejmě finančně nákladná.

Člověk, který se hlásí k autorství této kolosální blbosti, je prof. Miroslav Klíma z Akademie muzických umění v Praze. On a jeho tým vypracovali zrůdný systém, podle kterého je umělecká činnost rozložena do 7 segmentů (architektura, design, film, hudba, literatura, scénická umění a výtvarná umění) a hodnocena podle následujících kritérií:

1. závažnost či význam díla,

2. rozsah,

3. institucionální a mediální ohlas.

Aby nedošlo k omylu, je to rozvedeno do kategorií ABCD KLM XYZ. Dají se různě kombinovat (27 kombinací). Z toho pak vyjde, jaká je „kvalita“ toho kterého výkonu.

A)    je hodnoceno, zda jde o originální umělecké dílo nebo výkon zásadního nebo objevného významu,

B)    o nové umělecké dílo či výkon přinášející významná nová řešení,  

C)    o nové umělecké dílo nebo výkon inspirovaně rozvíjející současné vývojové trendy,

D)    o nové umělecké dílo nebo výkon obsahující rozvojový potenciál.

Existují však také kritéria pro rozsah díla. V kategorii K jsou zařazena umělecká díla či výkony velkého rozsahu, pod L umělecká díla či výkony středního rozsahu a konečně M - umělecká díla či výkony malého rozsahu.

Pro institucionální a mediální ohlas díla jsou používány kategorie XYZ, kde se hodnotí, zda bylo něco reflektováno či realizováno v mezinárodním, celostátním či regionálním kontextu.

Tato konstrukce, která má řadu podkategorií a kombinací, je absurdní v tom, že neexistují a nemohou existovat žádná jasná kritéria. Stačí se podívat do historie, v níž najdeme řadu příkladů velkých postav světového umění, kteří neměli ve své době žádný ohlas, jejich dílo bylo zcela opomíjeno a oni přesto dnes patří mezi nejvýznamnější osobnosti dějin umění a jejich díla jsou prodávána za mnohomiliónové částky.

Stačí si připomenout notoricky známého Van Gogha, který prodal za svůj život pouze jediný obraz, a to krátce před smrtí. Kdyby nebylo jeho bratra, který se o Vincenta staral a posléze uložil jeho dílo, možná bychom o slavném malíři nic nevěděli.

Představa, že někdo bude posuzovat, zdali vhodně navazujeme na právě probíhající trendy, je víc než zcestná. Následování trendů je vždy pochybné. Umění formují jen umělci, kteří našli vlastní cestu. I když v Česku je to asi jinak. Kunsthistorie velmi často posuzuje úspěšnost našich umělců podle toho, jak se přiblížili k trendům přicházejícím z ciziny, a originální, samostatní a nezávislí autoři zajímají českou uměnovědu až teprve tehdy, kdy k nám zavane ohlas jejich díla z ciziny.

Existence RUV - institucionálního způsobu, jak hodnotit umění, hovoří o zmatení nejen vysokého školství, ale i politické reprezentace a velké části naší společnosti. Na nedávné tematické konferenci na AVU v Praze padla v diskuzi otázka, jak vlastně umělec ví, že je umělcem. Oslovený váhal s odpovědí a tak za něj bystře replikovala paní P. M., která na AVU vyučuje dějiny umění, s tím, že mu to „sdělila státní komise“, když mu předávala diplom. Kdybych byl rektorem, tak bych s touto paní okamžitě rozvázal pracovní poměr.

Tak, jako se žádný student umělecké školy nestává umělcem rozhodnutím komise, nestává se vědcem student jiných univerzit. Komise hodnotí zvládnutí nabízeného studia a připravenost absolventa nastoupit cestu, která vede k umění či vědě, ale rozhodně nikoho nemůže prohlásit vědcem či umělcem.

Dnes panuje obecná touha kategorizovat vše, aby byly prostředky rozdělovány údajně spravedlivě, transparentně a aby se vyloučila korupce. Ale tato cesta nevede k projasnění poměrů ve společnosti. Naopak. Narůstá byrokracie, formálnost, nedůvěra. Vyhazují se zbytečně peníze za zbytečné procedury vyvolané zbytečnými zákony.

Je to podobný systém jako u grantů EU. Na jejich získání je třeba najmout agenturu, která se specializuje na vyplňování složitých dotazníků. Je nutné modifikovat záměry a předstírat polohy, které jsou pro naše cíle zbytečné a zavádějící, jen proto, abychom dosáhli na peníze, jejichž určitou část snad budeme moci smysluplně použít.

I v RUV, aby byly naplněny kvóty, pedagogové i studenti přikrašlují své aktivity, aby pak působily pro hodnocení dostatečně významně. Za komunistické totality velká část národa neustále něco předstírala. RUV je toho pokračováním a nemá s objektivitou nic společného.

České umělecké vysoké školství je přeplněno lidmi, jako jsou autoři RUVu nebo výše zmíněná teoretička umění z Akademie výtvarných umění. Ti nechápou, že v umění (asi jako ve všech lidských tvůrčích činnostech) je nejdůležitější svoboda, která je samozřejmě obtížná a nese s sebou spoustu překážek, ale právě proto je tak ojedinělá, tak lákavá, tak důležitá.

Pokud chce stát podporovat umění a mít umělecké školy, ať je podporuje za nic a pro nic. Je to tak malý segment v rozpočtu na školství, že to státní rozpočet ani nepozná. (A navíc, mohou zavést na uměleckých školách školné!) Avšak poměry ve vysokém školství, ve vládě i politice jsou tak malodušné, že tyto moje názory určitě nemají šanci.

Milan Knížák, 3. června 2013