Hlavní strana » Komentáře IVK » Politický komentář IVK č. 5 -…

Politický komentář IVK č. 5 - Kam povede katolickou církev „obamovský“ papež?

Komentáře IVK, 3. 4. 2013

Katolická církev a s ní i věřící na celém světě dnes žijí v atmosféře plné očekávání, která nejsou nepodobná očekáváním Američanů po zvolení Baracka Obamy prezidentem USA v roce 2008. Zajímá to ale nás všechny, protože se to dotýká celé naší civilizace.

Tak jako zvolení prvního prezidenta barevné pleti Obamy bylo pro Ameriku jistým psychologickým mezníkem, stejně přelomovou se zdá být v tomto případě – alespoň pro katolickou církev – skutečnost, že se novým papežem poprvé nestal kandidát pocházející z Evropy, nebo ze „Starého světa“, ale kardinál ze vzdáleného Buenos Aires.  Tak jako Obama symbolizuje soumrak tradiční bílé protestantské Ameriky, symbolizuje papež František konec staletí trvající evropské převahy v katolické církvi.

Můžeme sice tvrdit, že Argentina, odkud nový papež František pochází, je nejevropštější latinskoamerickou zemí a že František je de facto Ital pouze narozený v Latinské Americe, takže o velkou změnu nejde, ale první kroky nového papeže ukazují, že o změnu velkou naopak jde a že podobnost s Obamou může být větší, než naznačuje netradiční původ.

Po mainsteamově konzervativním Janu Pavlu II. a vyhraněně konzervativním Benediktu XVI. nyní přichází latinskoamerický jezuita přinášející s sebou na papežský stolec zkušenost latinskoamerických sociálních konfliktů a problémů, radikálně levicové „církve osvobození“ a všeobecné protikapitalistické atmosféry či alespoň rétoriky, která na tomto kontinentě stále dominuje.  Nejen jeho rodná Argentina a sousední země, ale i celý evropský levicový mediální a politický mainstream jsou proto osobou a prvními gesty nového papeže nadšeny.

Změna. To je – zdá se – poselství nového papeže. Nikoliv trvání na tradici a kořenech víry, jak hlásal jeho předchůdce. Ne každý jednotlivec bez ohledu na jeho společenskou pozici a ne jeho individuální spása má být hlavním posláním papežské mise. Papežovou volbou je na odiv dávaná preference chudých, slabých a nemocných. I papež má být jenom jedním z nás, prvním v čele církve sloužící potřebným. Jedině to prý může zastavit slábnutí a rozklad církve v moderní společnosti. Jako bychom k tomu slyšeli slavné obamovské „Yes, we can.“

Zdá se, že březnové konkláve vyslyšelo politickou objednávku a že se i katolická církev připojuje k levicové etatistické vlně, která dnes dominuje v USA a která dávno plně ovládla západní Evropu. Latinská Amerika před půl stoletím poskytla příklad, že katolicismus lze smířit i s krajním marxismem. Proč církvi nedat nový smysl a nepřiblížit ji lidem jako v podstatě megacharitativní globální organizaci sui generis? Osobně skromný, sociálně cítící a tradice bořící papež František proto vzbuzuje takové nadšení právě v ideově a nábožensky vyprahlé Evropě.    

Tam, kde však má církev více síly a se společností reálně žije - jako je tomu v sousedním Polsku – tam, zdá se, idea církve jako pouhé charity naráží na odpor. Svědčí o tom protestní prohlášení polského episkopátu z nedávných dnů.

Papež František je asi potvrzením faktu, že jedna éra v historii katolické církve definitivně skončila. Byla to éra, kdy církev v naší části světa získávala autoritu bojem proti sociálním experimentům evropských totalitních režimů a obranou individuální svobody. Taková církev však nemá mít v éře multikulturalismu, evropského sociálního inženýrství a konfiskace úspor bohatým místo.

Nyní půjde o to zapojit i katolickou církev do fronty míru a pokroku. Nepochybně se to podaří, ale možná, že potom i naše církev bude muset to, co získá v současných restitucích, věnovat potřebným. Možná že to pro někoho bude hořké, ale osud církevního majetku se tak alespoň pěkně dialekticky završí.

Institut Václava Klause, 3. dubna 2013