Hlavní strana » Jinýma očima » Jan Zeman: Chtějí senátní…

Jan Zeman: Chtějí senátní žalobci zrušení EU?

Jinýma očima, 28. 3. 2013

Protože jsem byl vyzván podělit se o své postřehy i k textu oné slavné žaloby Senátu na V. Klause, tak si dovolím ještě pokračování ve svém velezrádněhumoristickém právičářském seriálu.

Nudný text žaloby zde, nudný můj komentář zde:

K bodu A žaloby:

Neexistuje a ani nemůže existovat žádné závazné ustanovení vnitrostátního ani mezinárodního práva, které by implikovalo to, co dokonce podvakráte cituje žalobce - Senát - ve své populistické žalobě "pro velezradu" na Václava Klause - tj. „povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně jím samotným nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor, zejména jde-li o mezinárodní smlouvy podle čl. 10a Ústavy schvalované kvalifikovanou ústavní většinou poslanců a senátorů“. (str. 3 žaloby)

Naopak, ustanovení čl. 51[1] Vídeňské úmluvy o smluvním právu implikuje, že jakýkoliv akt hrozby nebo donucení takovou ratifikaci mez. smlouvy provést, by takovou ratifikaci apriori zneplatnilo.

A to je dle mého názoru velice vážný argument proti tomuto zdánlivě nejvážnějšímu bodu A žaloby.

Prezident republiky - jako hlava státu resp. jako podle čl. 63 odst. 1 pís b) Ústavy resp. podle čl. 7 odst. 1 pís. b) [2] Vídeňské úmluvy o smluvním právu oprávněná osoba - je v rozhodnutí neratifikovat mezinárodní smlouvu (i kdyby ji schválil ratifikovat kdokoli třeba papež) absolutní suverén.

Prezidenta, natož bývalého prezidenta nelze úspěšně žalovat pro velezradu za neratifikaci mez. smlouvy, resp. dozajista není vůbec ani rozumné a zdá se mi až absurdní k (-tedy alespoň teoreticky-) úspěšné žalobě proti němu užít citaci odd. 116 odůvodnění nálezu Pl. ÚS 29/09, protože pak by se takovým aktem (pokud by se jím zároveň implicitně zakládala ex tunc závaznost onoho jasně nezávazného právního názoru -a není to ostatně ani výroková část nálezu- Ústavního soudu a prezident byl díky této implikaci v případě oné jiné neratifikace novely čl. 136 SFEU i proto odsouzen za velezradu) stala zřejmě celá Lisabonská smlouva podle mezinárodního práva smluvního a díky svým vlastním ustanovením de-jure smlouvou odpočátku neplatnou, stejně jako onen čl. 136 SFEU, potažmo jako prezidentem jasně z důvodu svědomí neratifikovaná novela. -A to právě proto, že zpětnou implikací závaznosti oné „povinnosti“ z odd. 116 nálezu Pl. ÚS 29/09, by se zjevně tak rovněž zpětně pozitivně implikovala existence závazného aktu- a tedy zjevně aktu donucení, o kterém hovoří rozhodné znění čl. 51 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.

Nemusím snad připomínat, že právní nulita Lisabonské smlouvy by zpochybnila samu existenci EU, neboť Lisabonská smlouva ji svým čl. I. odd. 2b) novelizujícím čl. 1 SEU zakládá a ustanovuje ji právním nástupcem Evropského Společenství, resp. podle čl. I odd. 55 novelou čl 46a na čl. 47 SEU zakládá její právní subjektivitu.

Právní výsledek případné úspěšné žaloby na základě citace odd. 116 nálezu Pl. ÚS 29/09 by tedy pro žalobce (vzhledem k jeho předpokládaným motivům prosazovat ratifikaci novely čl. 136 SFEU) byl ještě možná velmi podstatně horší, než je z jeho předpokládaného hlediska onen nynější status quo.

Lze rovněž podotknout, že depreciací suverénního postavení prezidenta spolu s předsedou vlády při rozhodování ratifikovat či neratifikovat mez. smlouvu, resp. redukovat to na „povinnost podepsat“ (jak ÚS i premiér v případě oné amnestie - za což ho teď v Senátu chtějí trestně stíhat - zjevně učinili) a to zásahem soudní moci, by zřejmě bylo velmi hrubým zásahem do dělby moci v republikánském zřízení a došlo by jím zřejmě nejméně k ohrožení základů demokratického státu, které přímo z Ústavy (čl. 9 odst. 3) nelze oprávnit ani výkladem právních norem a nelze ho tedy mocí soudní právoplatně vůbec provést (co jiného dělá soud než vykládá právní normy...), neboť by vedlo zřejmě k takovému zásahu do svobody rozhodování i na úrovni hlavy státu o tom zda podepíše nějakou smlouvu nebo ne, které by zřejmě bylo možno vykládat jako byvší změnou podstatných náležitostí demokratického právního státu, jenž je ale z Ústavy (čl. 9 odst. 2) nepřípustná, a ke které  není zřejmě oprávněn (alespoň podle oné okřídlené teorie materiálního jádra ústavy) ani zákonodárce, natož soud.

K bodu  B:

Lze dokázat - a žalobce se o tom ostatně sám zmiňuje - že prezident republiky nejméně ve dvou případech nejmenoval ústavní soudce proto, že navržené kandidáty neschválil podle čl. 84 odst. 2 Ústavy právě Senát - tedy žalobce v tomto případě. Žaloba je tedy v tomto bodě zmatečná, neboť stíhaným pro nesplnění implikované ústavní povinnosti resp. proto, že „ohrozil řádné fungování Ústavního soudu“ a „vystavil tak ohrožení ochranu základních práv osob a občanů a řádné fungování ústavního systému České republiky a soustavy jejích orgánů veřejné moci“ (str. 3 žaloby), by měl být v této souvislosti v první řadě právě Senát.

K bodu  C:

Prezident jednorázově využil svoji ústavní pravomoc udělit abolici, za kterou díky novele Ústavy platné již od 1.10.2012 výslovně nese odpovědnost vláda. Proto je tento bod obžaloby rovněž zmatečným, neboť zda-li vůbec někdo by měl být za abolici stíhán, pak by to v první řadě měl být předseda vlády, který rozhodnutí kontrasignoval a nese tak za něj spolu z vládou plnou ústavní odpovědnost podle čl. 63 odst. 4 Ústavy.

Nelze nezmínit, že prezidentovo rozhodnutí bylo rovněž zřejmě neblaze ovlivněno fakticky i principielně chybnými implikacemi o případu Santos proti Portugalsku v nálezu I. ÚS 554/04, co víc právě z pera jedné z exsoudkyň ÚS jakož z nynějších žalobkyň E. Wagnerové a převzatými později do analýzy „Rychlost trestního řízení“ (z pera právě jednoho z nynějších soudců v případě žaloby pro velezradu prof. J. Musila), z níž prezident rovněž prokazatelně vycházel. Kdyby tedy Ústavní soud už chtěl v tomto bodě někoho stíhat, měl by v první řadě popřemýšlet o kárných řízeních ve svých řadách.

K bodu  D:

To je skutečně ten vůbec nejslabší bod žaloby, ukazující v plné kráse, jakými zoufalci žalobci jsou. Nerespektování rozhodnutí Městského resp. Nejvyššího soudu by bylo lze možná se značnou mírou nadsázky považovat za pohrdání soudem, za které nicméně prezident republiky stejně nemůže být stíhán.

Nelze to však ani s největší nadsázkou považovat za „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“ nazývané velezradou. Navíc platí čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [3], resp. svoboda v odpovědnosti, založená už preambulí naší Ústavy - která měla navíc v tomto případě reálný podklad ve výhradách k věku žadatele-soudního čekatele a jeho opakovaným pokusům si jmenování soudně vynutit - což by se dalo až považovat za pokus o zneužití soudní moci proti zodpovědnému uvážení při uplatňování moci výkonné. Pokusy vynutit si neexistující práva by neměly být soudní mocí vůbec tolerovány a každopádně žadatele-soudního čekatele s takovými sklony by nebylo jistě zodpovědné jmenovat soudcem. Alespoň tedy ne dříve, než z takových mladických eskapád typu žalob proti prezidentovi vyroste.

Každopádně žádné právo být jmenován soudcem ani povinnost případné nejmenování zdůvodňovat (což tak jako tak prezident neformálně udělal) naše zákony neznají. Tudíž nemůže existovat ani povinnost někoho soudcem jmenovat nebo zdůvodňovat jeho nejmenování. Není povinnosti bez práva. A ani soudní rozhodnutí v takovém případě nemůže být závazně vykonatelné vedené proti ústavní pravomoci prezidenta (jak ostatně ukazuje už i ono nedávné odmítnutí věcného rozhodnutí o zrušení oné abolice). Každopádně ona implikovaná povinnost odůvodnění nevychází z žádného mě známého platného zákona.

Soudní moc by dle mého názoru neměla ani nic takového zkoušet vynucovat, neboť by šlo jasně o porušení principu dělby moci v republikánském zřízení. Navíc jelikož ve věci ani neexistuje závazné vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, nemůže být prezident republiky ani ústavně odpovědný resp. je (v rozhodnutí, zda někoho nejmenuje soudcem) suverénem. Pravomoc není povinnost - v tomto případě už i proto, že ona pravomoc je opět dle čl. 63 odst. 3 Ústavy pravomocí kontrasignační a za její využití nebo nevyužití tedy dle čl. 63 odst. 4 Ústavy nese plnou odpovědnost vláda a k jeho vůbec platnosti je nutný podpis jejího předsedy.

K bodu  E:

Jestliže prezident republiky otálí s rozhodnutím o ratifikaci jednoho dodatkového protokolu mez. smlouvy, nelze to jistě považovat za „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“ resp. nazývat to velezradou. Už proto, že v tom, zda takové rozhodnutí nakonec učiní nebo ne, je jako osoba oprávněná podle čl. 63 odst. 1 pís b) Ústavy, resp. podle již zmíněného mezinárodního práva, naprostým suverénem.

Žádná „povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat (tzn. formálně navenek potvrdit řádný průběh vnitrostátní schvalovací procedury) mezinárodní smlouvu, která byla řádně jím samotným nebo vládou z jeho pověření sjednána a s jejíž ratifikací vyslovil souhlas demokraticky zvolený zákonodárný sbor“ (str. 6 žaloby) neexistuje, a do jeho konečné rozhodovací činnosti ve věci ratifikace mez. smlouvy nesmí nikdo, ani Ústavní soud, protiprávně zasahovat, natožpak mu diktovat nějakou „povinnost“ v tomto smyslu - jak jsem ostatně analogicky ukázal již v bodě ad. A. Prezident se musí smět zcela svobodně rozhodnout mez. smlouvu neratifikovat, jinak by jeho rozhodnutí ji ratifikovat bylo nutně vynucené a tudíž stejně de-jure nulitní podle čl. 51 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.

Akt závazného vykonatelného rozhodnutí jakéhokoliv soudu, vnitrostátního nebo mezinárodního, který by implikoval povinnost prezidenta republiky jako oprávněné osoby podle čl. 7 odst. 1 pís. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu ratifikovat mez. smlouvu, by nejen bylo jasným porušením dělby moci v republikánském zřízení, ale celkem jednoznačně by bylo znovu i aktem donucení, o němž hovoří čl. 51 Vídeňské úmluvy o smluvním právu - a to v našem případě navíc zpětně fakticky uznaným a to nejvyšší instancí vnitrostátní soudní moci konkrétně v souvislosti s tzv. Lisabonskou smlouvou.

Krátce k odůvodnění žaloby:

Je pikantní, že žalobce prezidenta v petitu žaluje podle - a hned v úvodu odůvodnění se odvolává na dnes už neplatné ustanovení §96 zák. o Ústavním soudu definujícím dříve velezradu - ačkoli musel vědět, že jen doslova pár dní po jeho podání, novelou zanikne - ostatně sám Senát onu novelu schválil. A zároveň ho pro tu samou velezradu žaluje podle novely čl. 65 odst. 2 Ústavy, která je však méně příznivá pro stíhaného a začala platit až poté, co Václav Klaus přestal být prezidentem  - a nelze ji tedy na něj aplikovat. 

Je zvlášť pikantní, že žalobce ve své vágnosti k jednotlivým bodům obžaloby není v odůvodnění konzistentně schopen uvést doslova jediný článek platného aplikovatelného zákona, podle kterého by žalovaná jednání bylo možno považovat za nelegitimní, natož otevřeně nezákonná, natož byvší tou velezradou.

Jakkoli se na několika místech žalobce odvolává na principy republikánského zřízení, zjevně chce, aby do nich bylo nepřípustně zasahováno - a to s nezamýšlenými důsledky až možná paradoxně zcela opačnými, než chce pomocí soudní moci proti takovému zřízení resp. přinejmenším proti jeho budoucí finanční viabilitě (a zakládat téměř zřejmé podezření ze sabotáže v souběhu s vlastizradou) vynutit prosazením legitimizace smlouvy o ESM, resp. odsouzením toho, kdo se proti tomuto dalšímu tunelování české suverenity a nemalých státních peněz na sanování cizích dluhů a megalomanských katastrof typu eurozóna naprosto legitimně a s nemalou podporou veřejnosti postavil.

Takové jednání - v dobách krize, kdy se po jiné členské zemi EU Kypru už otevřeně chce, aby vykrádal úspory občanů z účtů bank - lze už označit přinejmenším za hloupé. Lidská trpělivost není bezmezná.

Jan Zeman, blog.iDnes.cz, 28. března 2013

Publikováno rovněž na Freeglobe.cz

-------------

[1] Uvádím znění českého překladu i rozhodné znění podle mez. práva:

„The expression of a State’s consent to be bound by a treaty which has been procured by the coercion of its representative through acts or threats directed against him shall be without any legal effect.“

"Souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, jehož bylo dosaženo donucením zástupce státu činy nebo hrozbami, je bez jakéhokoliv právního účinku."

[2] Uvádím rozhodné znění podle mez. práva a český překlad:

„A person is considered as representing a State for the purpose of adopting or authenticating the text of a treaty or for the purpose of expressing the consent of the State to be bound by a treaty if: … b) it appears from the practice of the States concerned or from other circumstances that their intention was to consider that person as representing the State for such purposes and to dispense with full powers.“

"Určitá osoba se považuje za zástupce státu pro přijetí nebo ověření textu smlouvy nebo pro vyjádření souhlasu státu s tím, že bude vázán smlouvou: ...b) vyplývá-li z praxe příslušných států nebo z jiných okolností, že bylo jejich úmyslem považovat tuto osobu za zástupce státu pro uvedené úkony a upustit od předložení plné moci."

[3] „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“