Hlavní strana » Knihy » Václav Klaus: My, Evropa a…

Václav Klaus: My, Evropa a svět

Knihy, 20. 2. 2013

Předmluva autora

Napsat a čtenářům předložit tuto knihu jsem záměrně udělal až v posledním roce svého prezidentování. Zdůrazňuji to, neboť jsem ji chtěl vydat před jeho ukončením, ještě do jisté míry svázán prezidentskou funkcí. Nejsou to žádné paměti, na ty se ještě necítím (a ani jsem na ně v roce 2012 kvůli nijak neubývajícím pracovním povinnostem neměl čas), je to takové – trochu prodloužené – zamyšlení nad uplynulými 23 roky. Toto období bylo pro mne – stejně jako pro milióny lidí v naší zemi – vytouženou érou života bez těžkého krunýře, kterým nás 41 let svazoval, brzdil a tlumil komunismus. Nemalému počtu z nás život radikálně změnil, některým i vzal.

Pro mne bylo těchto svobodných 23 let žitím v politice, což jsem před listopadem 1989 nepředpokládal a neplánoval. Snil jsem o návratu k akademické kariéře, kterou mi nemilosrdně přerušil srpen 1968. Dny „sametové revoluce“ mne nečekaně rychle vynesly do politiky, což má mnoho důsledků. Celých 23 let byla má tvář dnes a denně v televizi či v jiných médiích. V naší zemi asi není nikdo, kdo mne nezná, což bohužel vůbec neznamená, že ví, jaké názory a postoje zastávám, a že jim rozumí. Úsilí tyto názory vysvětlovat nesmí nikdy přestat. Proto i tato kniha.

V únoru roku 2012 jsem si začal – půl roku dopředu – promýšlet své vystoupení na prestižním, v Praze konaném, celosvětovém zasedání Montpelerinské společnosti, nejvýznamnějšího světového seskupení liberálů (klasického, nikoli obamovského typu) a konzervativců, jehož jsem se v roce 1990 stal členem jako první člověk z postkomunistické země. Považoval jsem to za velké vyznamenání. Jeho slavní zakladatelé – Hayek, Mises, Friedman, Stigler a další, dnes již trochu méně známí myslitelé – už téměř všichni zemřeli. Tito mimořádní lidé – v pocitu ohrožení komunismem a socialismem po II. světové válce – založili tuto společnost před dlouhými 65 lety. S řadou z nich jsem měl ještě příležitost se na počátku devadesátých let setkat a ve své celoživotní názorové orientaci jsem jim za mnohé vděčen. Jejich práce jsem četl už od šedesátých let. Vystoupení na jednou za dva roky konané celosvětové konferenci (minulou v Austrálii jsem vynechal, na předminulé v Tokiu jsem byl) je pro mne vždy velkou výzvou.

Tomuto náročnému publiku jsem se chtěl svěřit s jistým pocitem zklamání, které vyplývá z toho, že se – alespoň v mých očích – soudobý svět od idejí zakladatelů Montpelerinské společnosti, od idejí svobody, parlamentní demokracie, tržní ekonomiky, stále více vzdaluje. A troufám si říci, že to v mém případě není předurčeno ne příliš radostnou současnou politickou, ekonomickou, sociální, ale i obecně společenskou situací v naší zemi. V první polovině devadesátých let se mi naopak zdálo – a to tehdejšími fundamentálními změnami v naší zemi určitě výrazně ovlivněno bylo – že se ke světu, utvářenému na základě těchto idejí, přibližujeme. Teď mám pocit úplně opačný a to jak vývojem u nás, tak v Evropě, ale i v celém západním světě. Proto název My, Evropa a svět.

Název je snad až příliš ambiciózní. Jsem si vědom, že to, co mohu v této knize postihnout, jsou jen zlomky toho všeho, co se v dnešním světě děje. Přesto věřím, že můj pocit jistého zklamání je více odrazem skutečné reality než odrazem mých pocitů z blížícího se konce mého desetiletého prezidentského období (což výrazná fáze života nepochybně byla a když píšu tyto řádky, ještě je). A že také není důsledkem přibývajících let mého věku, což je také realitou, i když snad mohu říci, že si ve svém pracovním úsilí zatím nijak neubírám. Tenis jsem už ale letos hrál podstatně méně často než v minulých letech.

Text, který máte v ruce, není o vysoké politice, i když nezapírá, že jsem ve vysokých politických a státních funkcích po celých těchto 23 let byl. Je o proměnách současného světa. Není zprávami z kuloárů, ani z uzavřených, neveřejných zasedání a jednání. Primárně není ani o jednotlivých lidech, i když tam řada jmen uvedena je, a jejich postoje a činy komentuji.

První část je rozšířenou verzí mých původních úvah o mém rozčarování. Psal jsem je v angličtině a ve zkrácené verzi vyšly v australském čtvrtletníku Policy (č. 4, 2012) pod názvem „We Are Not on the Winning Side“ (My nevítězíme!), což docela přesně vyjadřuje mé současné pocity. Často slyším, že je to názor či postoj příliš pesimistický. Nesouhlasím s tím. Jsem připraven přijmout, že mé analýzy či popisy různých událostí či jevů jsou chybné, ale případná mylnost analýzy není pesimismem. Ze stejných důvodů odmítám nálepky europesimisty či klimaskeptika. Vždy jsem byl a nadále jsem přesvědčen, že povinností člověka je pozorně se dívat a před různými nepříjemnými jevy nepřivírat oči. Povinností je i nazývat věci pravými jmény. Hlavně je třeba svobodně přemýšlet. A názory na věci kolem sebe formulovat. Moc se mi líbí – nevím už čí – teze, že „it is impossible to think clearly in understatements“ (je  nemožné jasně myslet, nejsme-li schopni to ostře zformulovat).

Jádrem knihy je její druhá část, která má 15 subkapitol. V nich diskutuji „uzlové“ či snad zlomové a klíčové okamžiky uplynulých 23 let tak, jak jsem je viděl, vnímal a chápal. Mohl jsem na něco zapomenout nebo něco nedocenit, ale věřím, že to hlavní tam je. Obsah knihy (na str....) těchto 15 názvů uvádí, takže první orientace v nich je snadná. Časová následnost je zřejmá, stejně jako souvislosti mezi nimi. Některé věci se vracejí – Maastrichtská smlouva (kap. 2.5) mimo jiné zrodila euro, Lisabonská smlouva (kap. 2.11) se snažila dále posunout evropskou unifikaci a finanční a ekonomická krize (kap. 2.13) nahotu tohoto projektu zřetelně obnažila. Jugoslávská tragédie (kap. 2.4) má souvislost s válkou v Afganistanu (kap. 2.9) a v Iráku (kap. 2.10), atd.

Pokud by byl někdy za pár let důvod dělat ke knize doplňky pro nějaké potencionální druhé vydání, docela by mne zajímalo, co bych doplnil, případně čemu bych dal váhu větší či menší, resp. co bych opravil.

Třetí část se zamýšlí nad tím, co se s tím neblahým vývojem dá dělat, co je „úkolem naší doby“ – ano, vypůjčuji si název známé knihy Ortegy y Gasseta. Nejde o formulaci politického úkolu či politické strategie (ač bez nich změna možná není), spíše jde o burcování k fundamentální změně, která běžnou politiku přesahuje. Je to výzva k přemýšlení a k formulaci politických zadání.

Děkuji všem, kteří postupně četli jednotlivé části, děkuji Monice Černé za nekonečné přepisování a opravování originálu, děkuji nakladatelství Fragment, že se rozhodlo tento text vydat. Předmluvu píšu na Štědrý večer. Na Štědrý večer, kdy jsem jinak doma zcela neužitečný (letos jsem dokonce rozbil láhev vína), jsem v roce 2006 začal psát knihu Modrá, nikoli zelená planeta. Za uplynulých šest let vyšla ve 20 jazycích. Kéž by něco takového potkalo i tuto publikaci.

Václav Klaus