Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta na…

Projev prezidenta na Univerzitě Federico II. v Neapoli

Projevy a vystoupení, 19. 9. 2012

Vážený pane rektore, vážení profesoři, milí studenti a studentky,

jsem velmi rád, že jsem po dlouhé době opět ve Vašem krásném městě a je pro mne velkou poctou, že mohu vystoupit i na Vaší univerzitě. Moje cesta do Itálie, včetně návštěvy Neapole, je součástí mé oficiální státní návštěvy, na kterou mne pozval neapolský rodák, můj dobrý přítel, prezident Napolitano.

Je to téměř neuvěřitelné, ale ve Vašem městě jsem byl poprvé, a současně naposledy v roce 1966, tedy před dlouhými 46 lety. Dostal jsem tehdy stipendium na půlroční postgraduální kurs o ekonomickém rozvoji, který byl – výlučně pro zahraniční studenty – organizován v Institutu pro studium ekonomického rozvoje. Studenti byli vybíráni tak, aby to byli někdy v budoucnu dobří přátelé Itálie, což se v mém případě určitě splnilo. Institut se nacházel v jedné z budov Mostra d'Oltremare. Výuka byla v angličtině nebo italštině, proto jsem se italštinu bohužel příliš nenaučil.

Tehdy, v 60. letech, byl hlavním tématem ekonomické vědy ekonomický růst, determinanty růstu, příčiny absence růstu, sottosviluppo. Italská vláda pro tento kurs nikoli náhodou vybrala Neapol a jedním z hlavních sponzorů byla i Cassa per il Mezzogiorno.

Již tehdy jsem si uvědomoval problémy spojené s historicky vzniklou heterogenitou Itálie, s jejím průmyslovým severem a méně rozvinutým jihem a to už v té době sjednocená Itálie existovala více než 100 let. Navštívil jsem tehdy i Kalábrii a Sicílii a viděl jsem jejich odlišnost od severních provincií.

Neříkám to náhodou. Před několika týdny byla v italštině vydána moje kniha s názvem Integrazione Europea senza Illusioni, která si jako své základní téma klade otázku, jakou formu a jakou hloubku integrace zvolit pro současný, v mnohém vysoce heterogenní evropský kontinent. Výchozí teze mé knihy je poměrně jednoduchá – provedená evropská institucionální integrace začala zhruba před dvěma dvacetiletími radikálně předbíhat v realitě existující míru homogenity evropského kontinentu. Moje kniha nekritizuje jednotlivosti evropského integračního procesu, ale jeho základní chybný koncept.

To je klíčové téma. Ekonomové se – minimálně od Roberta Mundella a jeho slavného článku z roku 1961 – snaží zformulovat, co je to optimální měnová zóna, tedy zóna, v níž je ekonomicky výhodné a produktivní zavést jednotnou měnu, kdy to přináší a kdy nepřináší ekonomické výhody. O podobné hledání optimality institucionálního uspořádání je třeba usilovat u všech dalších integračních projektů, nejen u projektu společné měny.

Je to nutné při analýze probíhající integrace politické, jejíž efekty samozřejmě nelze měřit pomocí ekonomických kategorií. Zde je rozhodujícím kritériem míra demokracie, která v integrovaném prostoru – ve srovnání s původním národním státem – vzniká a která je dnes mimo veškerou pochybnost – a každý v Evropě to ví a cítí – menší než v minulosti. Proto se mluví o demokratickém deficitu, což však považuji za příliš jemný výraz. Supranacionální evropský stát je vládnutím bez občana. Občan patří na úroveň státu, na úrovni kontinentu už je jen obyvatel, nikoli občan.

Ve své knize se snažím argumentovat, že hloubka sjednocování Evropy – prováděného na základně ničím neobhajitelné hypotézy o výhodnosti tzv. ever-closer Europe, tedy hypotézy, že více evropského oproti národnímu je vždy a v každé situaci lépe – je historickým omylem, za který draze platíme.

Mohl bych to ukazovat na rozboru celé řady problémů dnešní Evropské unie, ale je zřejmé, že největším omylem bylo vytvoření jednotné evropské měny, eura, které do jednoho celku spojilo nespojitelné, Řecko s Německem, Portugalsko s Finskem a Holandskem, atd. Bylo to jako pokus ze součástek Fiat 600 poskládat Alfa Romeo (nebo opačně). Neúspěšnost tohoto pokusu je právě v dnešní době více než zřejmá.

Je třeba říci zcela důrazně, že to, co se v Evropě v posledních desetiletích děje, není součástí nějakého objektivně se prosazujícího historického procesu, ze kterého není vyhnutí. Žádný nevyhnutelný proces to není. Děláme ho my sami. Proto se také musíme alespoň na chvíli zastavit, začít vážně přemýšlet a hledat kudy vede správná cesta. Touto cestou nejsou stále častěji organizované summity v Bruselu, které hasí právě vzniklé požáry a které mají evidentně krátkozraký pohled. Tudy dlouhodobá cesta nevede.

Často se jako bonmot používá výrok, že se Evropa ocitla ve slepé uličce. Myslím, že je třeba tento výrok doplnit. Slepá ulička nenabízí žádnou cestu vpřed. Na konci slepé uličky zbývá jen cesta zpět, zbývá jen návrat před poslední chybnou křižovatku. Jsem přesvědčen, že přesně toto je třeba udělat v současné Evropě. A to ve dvou oblastech – v zastavení likvidace evropských států přenášením jejich pravomocí do Bruselu a v zastavení bujení paternalismu, tedy v opuštění dosavadního modelu tzv. sociálně-tržní a ekologicky orientované evropské ekonomiky.

Václav Klaus, Università degli Studi di Napoli Federico II, Neapol, 19. září 2012