Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Vystoupení prezidenta na…

Vystoupení prezidenta na setkání Euro Business Breakfast

Projevy a vystoupení, 10. 12. 2012

Čas plyne strašně rychle. Zdá se mi, že se naše minulé setkání nekonalo před rokem, ale před několika týdny. A nejen to. Chce se mi říci, že by bylo možné mé loňské vystoupení zopakovat, protože mám strach, že se základní charakteristiky – jak situace v naší zemi, tak situace v Evropě – za ten rok nezměnily. Jestli, tak k horšímu. Protože nejrůznější nepříznivé tendence pokračovaly, situace – a její zesílený odraz v myšlení občanů České republiky i občanů dalších členských zemí EU, tedy obyvatel Evropy – se evidentně zhoršila. To je moje dnešní výchozí teze. To není z mé strany žádný apriorní pesimismus či nepřátelské podkopávání pozic naší koaliční vlády, jak někdy slyším. To je neutrální analytický soud.

Toto zhoršení si hlavní političtí představitelé Evropské unie a jejích největších členských zemí nechtějí připustit. Pořád se tváří, jako by se nic nedělo. Jako by jen někteří škarohlídové zbytečně popichovali.  Přesvědčuji se o tom dnes a denně, velkým poučením pro mne byl nedávný summit EU-Asie v Laosu, kterého jsem měl čest se zúčastnit. Vedoucí představitelé EU nechápou – a to jsou jejich výslovná vyjádření – proč se stále mluví o nějaké krizi. Stále žijí v zajetí svých iluzí a realitu vidět nechtějí.

Až moc nám to připomíná to, co jsme v naší zemi a v celé střední a východní Evropě zažívali tolik desetiletí. I používaná rétorika je velmi podobná. Samozřejmě, že je i několik významných politiků zemí EU, kteří říkají, že si pozorně přečetli mou knihu Evropská integrace bez iluzí (která vyšla kromě v češtině i v překladu anglickém, německém, italském, španělském a bulharském) a že s ní v principu souhlasí. Jeden z nich mi dokonce říkal, že ji má schválně položenou na viditelném místě svého pracovního stolu, aby provokoval své návštěvníky. Na mou poznámku, že jsem před chvílí poslouchal jeho vystoupení na tomto summitu a že tam nic takového neříkal, odpoví, že tomu přece musím rozumět. Přiznám se, že tomu nerozumím.[1]

Kolem nás, jak v naší zemi, tak v našem evropském okolí probíhá krize. Krize ekonomická, krize politická, ale i krize lidských perspektiv, vyhlídek a nadějí. Zužovat to na dluhovou krizi některých evropských států či na krizi koncepce společné evropské měny je nechápáním hloubky a šíře dnešního evropského problému.

Všude ve světě připomínám, že jsme zemí, ve které se narodil a do školy chodil velký ekonom první poloviny minulého století Josef Alois Schumpeter (jsem ostatně čestným prezidentem Schumpeterovské společnosti založené v jeho rodišti, v moravské Třešti), jehož jedním ze slavných výroků bylo, že krize je vždy a všude procesem creative destruction nebo-li tvůrčí, konstruktivní destrukce. I když bychom si přáli, aby bylo v každé krizi co nejvíce toho konstruktivního, i destrukce je nevyhnutelná. Musí skončit ta část ekonomiky, která se právě díky krizi ukázala být neudržitelná, je třeba zbavit se všech chybných, neudržitelných idejí i všech špatně koncipovaných institucí. O tom je či by měla být krize. Pokoušet se udržovat vše minulé je chtít prodlužovat krizi do nekonečna. Přesně to se ale v dnešní Evropě, bohužel i v naší zemi, děje.

Nefunkční prvky ekonomiky, chybné ideje a neproduktivní instituce jsme nedestruovali, nezbavili jsme se jich. Proto krize přetrvává a bez jakéhokoli nádechu pesimismu mi nezbývá říci nic jiného než, že přetrvávat bude.

Před několika lety jsme prožili krizi závěru první dekády 21. století a – v podstatě oprávněně – jsme říkali, že byla vyvolána událostmi mimo nás. I já jsem o tom přesvědčen, ale tento import původního krizového impulsu nic nemění na tom, že tato krize obnažila všechny naše slabiny, nerovnováhy a neudržitelné projekty, které mohly fungovat jen při „dobrém počasí“ (v ekonomickém slova smyslu). Stejně jako Spojené státy a většina Evropy jsme zvolili metody léčení krize, které řešení nepřinášely. V lepším případě to byly pilulky proti bolestem, které snad usnadňovaly těžké chvíle akutní krize, ale které s jejím skutečným řešením a překonáním nic společného neměly.

Nikoliv náhodou nastala – a v tomto případě u nás bohužel silněji než v některých dalších zemích Evropy – krize číslo dvě. Ta už je horší než ta první a z ekonomiky se přelévá do politiky a do elementárních pocitů lidí. Ovlivňuje náladu, vytváří všeobecnou frustraci, vybízí k radikálním populistickým krokům, které mohou situaci jen zhoršovat. Příčina je stále stejná – odmítání přijmout krizi jako takovou a férově popsat její příčiny, víra v paliativní medicínu a v šamanské metody zaříkávání. O tom jsou summity Evropské unie.

Mne jako ekonoma samozřejmě primárně trápily a trápí problémy ekonomické, ale snažit se je dnes tady znovu vyjmenovávat mne už dostatečně nemotivuje. Tím se zabývám již léta či desetiletí a mnozí to slyšet nechtějí, protože pořád přetrvává téměř komunistická víra v to, že ekonomické zákonitosti neexistují a že politika může diktovat ekonomiku. Proto mám obavu, že racionální výzvy k ekonomickým změnám a reformám k ničemu vést nemohou.

Tři sta let trvající snaha ekonomů pochopit ekonomické zákonitosti, což bylo napadáno revolucionáři všeho druhu po celou tuto dobu, dostala po krizi let 2008-2009 další nepřátele, kteří si – jako všichni jejich slavní či neslavní předchůdci – myslí, že se dá poroučet větru a dešti. Znovu se uvěřilo keynesiánským metodám a znovu nás aplikace těchto postupů dovedla na scestí. Toto „scestí“ je nejvýrazněji vidět v dnešní evropské dluhové krizi. I někteří z těch, kteří tomu dlouho nechtěli věřit, začínají chápat, že se jedná o slepou uličku, ze které žádné východisko směrem kupředu neexistuje. Začínají chápat, že existuje pouze cesta zpátky na předcházející křižovatku. Toto si však Evropa jako celek, naše parlamentní i mimoparlamentní opozice, naše odbory, naši agresivní žadatelé uspokojování svých nároků všeho druhu (od podpory kinematografie k mzdovým požadavkům lékařů či soudců), ale bohužel i naše příliš oslabená současná vláda neuvědomují nebo nechtějí přiznat.

Nejsem příznivcem laciných historických paralel, ale v poslední době se setkávám s řadou ekonomických studií, které už přestávají diskutovat pouze ekonomické aspekty současné krize, ale kladou důraz i na souvislosti politické. Krize závěru20. apočátku 30. let je interpretována jako přímý předstupeň toho, co za hrůzy se stalo o desetiletí později. I dnes její autoři vidí jisté paralely, i dnes s obavou sledují zcela novou politickou situaci. I já mám dnes strach o naši demokracii.

Tento strach opravdu mám a není to jen kvůli incidentu v Chrastavě, kvůli proslovu pana Landy při udělování Zlatých slavíků či kvůli putování pana Janečka po krajích České republiky. To jsou jen snadno viditelné jednotlivosti, které jsou uskutečnitelné a nemalým počtem lidí schvalované či alespoň tolerované jen díky postupnému vytváření klimatu, které představuje vhodné podhoubí pro jejich růst. Dejme si na to dobrý pozor. Ono se i na palubě potápějícího se Titaniku jistou dobu stále ještě podávalo šampaňské.

Dnešní situace žádná rychlá, snadná a zkratkovitě formulovatelná řešení nemá. Tento, ne zrovna optimistický výrok v sobě skrývá minimálně tři složky:

- nenechme se oklamat nabídkou rychlých, snadných a radikálně znějících řešení a nenaskočme na lep jejich věrozvěstům;

- smiřme se s tím, že i při eventuální, protože v praxi velmi nesnadně vznikající politické shodě na potřebných opatřeních, bude i jejich následná implementace a počátek jejich faktického působení vyžadovat nemalý čas a že tedy dnešní problémy budou přetrvávat v každém případě řadu let;

- pochopme, že návrh potřebných opatření nemůže vzniknout jako projekt vyvolených, jako výstup našeho NERVu či podobné instituce nebo jako dokument posledních deseti nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. Návrh těchto opatření musí v demokratickém systému vznikat jako politický proces, musí být výsledkem aktivity hlavních politických subjektů naší země a to je možné jen v tom případě, že i jejich představitelé pochopí, že právě to je od nich dnes očekáváno. A že je v tom nikdo nezastoupí.

V pondělí tohoto týdne jsem představoval v Madridu španělské vydání své knihy La Integración Europea Sin Ilusiones a španělský vydavatel k ní zvolil velmi působivou obálku. Je na ní šachovnice s rozházenými figurkami a dominantní mezi nimi je ležící bílý král. Považoval jsem to za velmi trefnou paralelu k situaci na evropském kontinentě, a proto jsem s tímto návrhem obálky bez váhání souhlasil. Zkusme ty šachové figurky na šachovnici opět postavit. Jinak se dopředu pohnout nemůžeme.

Václav Klaus, Restaurace Mlýnec, Novotného lávka, Praha, 7. prosince 2012

Publikováno v týdeníku Euro, 10. prosince 2012.