Hlavní strana » Jinýma očima » Ladislav Jakl: Vyznamenání si…

Ladislav Jakl: Vyznamenání si zaslouží svůj význam

Jinýma očima, 23. 10. 2012

Byl jsem redakcí MF Dnes vyzván, abych personifikoval ANO v debatě o tom, zda polistopadoví prezidenti udělují dobře státní vyznamenání. Dobrá, já tedy říkám ANO.

Ale dodávám, že v týmu Václava Klause se o to alespoň po celých uplynulých deset let velmi snažíme. Zároveň víme, že agenda vyznamenání je agendou velmi speciální, agendou, která nemá jediné nesporné řešení, agendou, kde vlastně každá námitka je alespoň zčásti oprávněná. Je to tím, že státní vyznamenání udělovaná prezidentem mají sice nést jistou osobní pečeť a vyjadřovat preference aktuální hlavy státu, zároveň se ale nesmějí stát hračkou v rukou panovníka, protože jde přece o "státní vyznamenání", o vyznamenání jménem celé společnosti. Každý má nárok k tomu říci své.

A v tom je právě háček. Není možné, aby se celá společnost shodla i na celkovém pojetí udělování vyznamenání, natož na jednotlivých jménech. Ale respekt k mínění veřejnosti vyznamenávající mít musí. Zároveň si však musí dát pozor na nadbíhání náladám a vyzdvihování obecné popularity jako hlavního kritéria.

Za poslední léta je brán institut vyznamenání velmi vážně.

Už snad od března pořádal každoročně prezident Klaus porady vedení Kanceláře prezidenta republiky, kde se o návrzích debatuje, hádá, říkají se pro a proti, některá navržená jména mají své zastánce, jiná ďáblovy advokáty. A rozhodně to nebývá selanka.

Pak postupně přibývají další návrhy, nejen od jednotlivců či různých sdružení a institucí, ale také od vlády, obou parlamentních komor, od hejtmanů, starostů, od dříve vyznamenaných…

Jedním z důležitých kritérií je vyváženost. Mnohým se nelíbí, když v jedné skupině vyznamenaných vidí válečné či odbojové veterány a současně umělce či sportovce. Osobně nebývám nadšen, když má dostat vyznamenání někdo "jen" za to, že vyniká ve svém oboru. Ale nevedeme zrovna žádnou válku a hrdinů se jaksi nedostává. Proto plným právem bývají oceněni lidé z reálného života, výjimeční profesionálové svého oboru, kteří mají i nějaký společenský přesah.

Zdánlivá nesourodost dvacítky vyznamenaných není podle mne záporem, ale obrazem společnosti, a to nejen v její aktuální současnosti.

Jak přihlédnout ke kritériu obecné znalosti? Někdy je třeba ocenit mimořádný a trvale příznivý ohlas u veřejnosti, jindy naopak vyzvednout někoho, kdo třeba nepracuje v širokým publikem sledovaném oboru, třeba vynikajícího vědce.

Prezident Václav Klaus se oproti svému předchůdci snažil snížit inflaci státních vyznamenání, především v jejich počtu. Dvě desítky místo někdy také šesti desítek, to je docela rozdíl. Nejen kvůli inflaci institutu samotného vyznamenání, ale i kvůli důstojnosti aktu předávání.

Pamatuji si z přelomu století na televizní přenosy z Vladislavského sálu, kdy čteno bylo jméno jednoho, kamera ukazovala druhého a medaili zrovna dostával někdo třetí. Jak na běžícím pásu. Nikdo nemohl mít přehled kdo, co a za co. Dnes dbáme o to, aby každý vyznamenávaný měl svou výlučnou chvíli, aby současně zaznělo jméno i jeho zásluhy, aby byla upřena pozornost jen na něj, prezident k němu přistoupí a je to jeho moment slávy.

S nástupem na Hrad současný prezident zavedl také věc, o které se možná vůbec neví.

Všechny vyznamenávané si v den státního svátku a tedy i řádového dne pozve už odpoledne na Pražský hrad a stráví s nimi chvíli u skleničky a osobního popovídání. Setká se s každým osobně tváří v tvář, i s jeho doprovodem. Přece se mu jen nemihnou před očima při zavěšování medaile. Je to jejich den a mají požívat poctu se vším všudy.

Také se hodně, až skoro na nulu omezila vyznamenání in memoriam. Historické osoby si zaslouží spíše svou ulici, náměstí nebo pomník. Míchat je mezi naše současníky a zvát na pódium vnoučata, to asi není úplně v souladu s aktuálním svátkem.

U konkrétních jmen budou vždy polemiky a všechny jsou vlastně legitimní. Co se ale týče systému rozhodování, pojetí v různorodosti a slavnostního aranžmá, tam myslím, že tento akt má svou hodnotu, důstojnost a význam.

A o ten jde, vždyť slovo vyznamenání od něj pochází.

Nenechme tenhle vážný akt upadnout, zcivilnit do šedi a urelativizovat k smrti. Umějme oceňovat a přejme oceněným jejich cenu.

A klidně debatujme, že příště by to měl dostat zas někdo jiný.

Ladislav Jakl, MF Dnes, 20. října 2012