Hlavní strana » Excerpta z četby » Excerpta z mé četby č. 4 -…

Excerpta z mé četby č. 4 - John O´Sullivan o globálním vládnutí

Excerpta z četby, 26. 5. 2012

John Fonte je jedním z mála veřejně vystupujících obhájců demokratické suverenity. V akademickém světě, v médiích, v právnických firmách i v legislativě, ve světě korporací, v zahraničně-politickém establishmentu, ve světě politických elit a především mezi úředníky mezinárodních a nevládních organizací je ideologie globálního vládnutí dominantní intelektuální ortodoxií…

I když je tato ideologie ve své dnešní formě relativní novinkou – vznikla v období konce studené války – rychle se stala základem rozhodování států a vlád a obsahem bilaterálních dohod i mezinárodních smluv. Proti jejímu vzestupu nevznikla téměř žádná organizovaná a systematická opozice. Kniha Sovereignty or Submission je prvním protiútokem z druhé strany. Přišla pozdě, ale díky za ní.

V případě vystoupení Johna Fonteho se jedná o příklad známého paradoxu: osamělý hlas mluví za velké množství lidí, kteří jako on věří konceptu demokratické národní suverenity a nechtějí ji nahradit žádným jiným politickým systémem.

Globální vládnutí jiným politickým systémem (nebo režimem) je. Je to systém, který se snaží přesunout finální politickou moc (suverenitu) od demokratických parlamentů skládajících v suverénních státech účty voličům k mezinárodním soudům, k byrokratickým úřadům, k nevládním a transnacionálním organizacím, které jsou zodpovědné výlučně sobě samým nebo dalším transnacionálním orgánům.

V mezinárodním systému, který existoval v minulosti, legitimita postupovala směrem vzhůru – od voličů k suverénním vládám a pak případně prostřednictvím smluv k mezinárodním organizacím, které tím získávaly jistou omezenou moc, dohodnutou předem. V systému globálního vládnutí legitimita putuje od postnacionálních elit v transnacionálních organizacích přes volně a nepřesně formulované smlouvy směrem dolu k postsuverénním vládám, jejichž moc je regulována transnacionální byrokracií a právníky. Teprve nakonec se to dostane k voličům.

Obhájci systému globálního vládnutí říkají, že voliči získávají více reálné síly, protože díky „sdílení“ (čili vzdání se) suverenity vůči transnacionálním orgánům je v mezinárodních záležitostech jejich hlas silnější. Neumějí nám však říci, jak mohou voliči tento svůj silnější hlas uplatňovat… Nejsou to voliči, jsou to elity v mezinárodních soudech, v nevládních organizacích a v transnacionálních orgánech, kdo využívá tuto sílu…

Globální vládnutí se zrodilo jako ideologie malé, ale vlivné skupinky transnacionálních elit, která se pohybovala mimo dosah národní politiky… V rámci svého cestování do krásných cizích měst vyjednávala smlouvy a dohody, které dominantně odrážely jejich vlastní názory. Jen výjimečně byly tyto smlouvy vyjednávány z domova, protože to je moc zdlouhavé. Proto se většinou vyjednávají v Ženevě (či na podobných místech) skupinami bezejmenných diplomatů. Tato vyjednávání pozorně nesledují voliči, ale výlučně lobbisté levicových NGO a zainteresovaných multinacionálních firem… Tyto smlouvy jsou pak předmětem rozsáhlých, velmi extenzivních reinterpretací národních a mezinárodních soudů a různých konferencí profesorů práva. Ti do toho přidávají monitorující a kontrolující mechanismy, které přenášejí rozhodování od národních vlád na OSN a další transnacionální orgány… Veřejnost v jednotlivých zemích se o tom většinou dozvídá, až když přijíždějí monitorovací orgány OSN a žádají změny v zákonech a ústavách…

John Fonte a jiní „demokratičtí suverénisté“ mají velké obtíže vysvětlit občanům svých zemí, že se děje něco špatného. Ale dá se to udělat. Není obtížné ukázat, že „sdílení suverenity“ je její ztrátou, protože se tímto „sdílením“ vytváří nová suverénní politická autorita, která je nad zeměmi, které se zúčastňují tohoto sdílení. Zatímco podepsat smlouvu, která jasně vymezuje náš závazek vůči jiným zemím (např. článek 5 ve smlouvě o NATO), je výrazem naší vlastní suverenity, podepsat smlouvu s postnacionální entitou, ve které se zavazujeme, že uděláme cokoli, co bude od nás požadováno, je vzdáním se suverenity. První případ je internacionalismem, druhý transnacionalismem.

Obhájci globálního vládnutí v Evropě již instituci tohoto typu, Evropskou unii, vytvořili. Dnešní krize eura ukazuje dvě další nebezpečí, která plynou z konstrukce tohoto typu:

1. nerozumná a nepopulární politická opatření jsou přijímána bez jakéhokoli demokratického souhlasu;

2. i když jsou tato opatření evidentně neúspěšná, bez fungování demokracie nejsou odstranitelná.

Význam má i to, že jsou politické elity daleko méně ochotné vzdát se svých fantazií než normální praktičtí lidé (částečně proto, že elity nenesou náklady, když jejich utopie ztroskotají). Dnešní triumf globálního vládnutí naznačuje riziko, že chyby EU budou opakovány celosvětově…

Největší nebezpečí pro západní liberální demokracii přichází ze samotného Západu. Není jím ani Al-Kaida, ani autoritářská Čína. Je jím globální vládnutí. Podobným nebezpečím byl pro Západ marxismus, který také přišel od významných společenských skupin zevnitř západní společnosti. Ten se také prezentoval jako konečné uskutečnění demokracie – hlubší a vážnější než politikaření politických stran…

V současnosti, kdy se suverénní státy Asie, Afriky a Latinské Ameriky snaží stát součástí mezinárodní komunity, upadající postmoderní Evropa se snaží pod pláštíkem transnacionalismu rozšiřovat svou moc formou neokolonialismu, který více využívá právníky než vojáky…

Jestli budou demokraté přejímat postoje a argumenty globalistů, výsledkem bude nikoli vítězství globálního vládnutí, ale sebevražda liberální demokracie…

Určitou výhodou je to, že je globální vládnutí ideologií, která se neodvažuje nazvat svým pravým jménem. Globální vládnutí snese všechno, jenom ne diskusi. A tuto kniha Johna Fonteho nabízí.

John O´Sullivan, Global Governance vs. Democratic Sovereignty, Quadrant, březen 2012. Recenze knihy Johna Fonteho, Sovereignty or Submission, Encounter Books, 2011. Vybral a z angličtiny přeložil V. Klaus.