Hlavní strana » Jinýma očima » Milan Knížák: Kocourkov…

Milan Knížák: Kocourkov českého vysokého školství

Jinýma očima, 23. 2. 2012

České vysoké školství nemá šanci na zlepšení, poněvadž v něm nevládnou racionální principy. Vždycky jsem si myslel, že zásadním úkolem vysokých škol je kvalitní výuka. To už ale neplatí. I když se na nejrůznějších fórech objevují dosud zakázané pojmy jako elitnost a excelence, skutečnost je zcela odlišná. Jedním z hlavních problémů je počet vysokých škol. 

V naší malé zemi, která se dá projet od severu k jihu či od východu k západu zhruba za pět hodin, je 75 vysokých škol. Jen sehnat kvalitní pedagogy pro tyto školy je nemožné, natož pak kvalitní uchazeče. Pamatuji si dobře situaci po roce 1990, kdy jsem byl rektorem jedné z nejstarších škol – Akademie výtvarných umění – a zúčastnil jsem se debat o podobě českého vysokého školství. Mé tehdejší varování proti kopírování západních omylů vyznělo naprázdno. 

Na západě už začínalo být jasné, že vysokoškolské reformy z roku 1968 byly ve své většině omylem, i když mě ještě v roce 1998 kolegové v Británii zahrnovali argumenty jako "student je levnější než nezaměstnaný", což je mimochodem velmi sporné tvrzení (neboť neexistuje žádný jasný systém, podle kterého by se to dalo porovnat), nehledě k tomu, že vysoké školství by mělo být věrno svému adjektivu a být opravdu vysokým, tedy výlučným a náročným, a ne řešením sociálních problémů. 

Česká společnost udělala velkou chybu tím, že nechala zplanět střední školství. Střední školy měly už od Rakousko-Uherska obrovskou tradici a byly ve valné většině kvalitativně nadstandardní. I když komunisté za totality dělali všechno pro to, aby platila jen politická měřítka bez ohledu na kvalitu, stejně se jim nepodařilo zcela zdevalvovat fungující prvorepublikové střední školy. 

Zuřivý nábor studentů a nesmyslné zřizování nových univerzit i soukromých vysokých škol po roce 1990 snížily laťku kvality až k zemi. Navíc absolventi středních škol vstupující na vysoké školy často nemají ani základní znalosti, jako je pravopis, primitivní počty (neodvážím se říct matematika), o historickém či geografickém přehledu vůbec nelze mluvit.

Uchazeči hlásící se na určité obory nevědí o těchto oborech téměř nic. Nejhrůznější na tom je skutečnost, že jim to připadá normální. S tímto "materiálem" začne pak pracovat vysoká škola, která má minimum kvalitních pedagogů a je zmítána vnitřními zmatky. 

Dnes se hovoří o roli vysokoškolských senátů. To je něco, co bych zrušil, poněvadž senáty jsou ve většině případů brzdou chodu školy. Takzvané studentské komory jsou plny sice ambiciózních, ale v drtivé většině nevzdělaných a líných studentů, kteří sice chtějí o něčem rozhodovat, ale nejsou ochotni investovat ani minimum práce a seznámit se se základními fakty. To, bohužel, platí i o řadě pedagogů do senátu zvolených. Polarita mezi vedením školy a senátem nevede ke zklidnění poměrů. 

Dnes kolují plamenné dopisy jak od pedagogů, tak studentů hovořící o ztrátě svobod, jejichž podobu nikdo vlastně nezná a jejichž šíři nikdo nevyužívá. Rada VŠ je mamutí orgán, jehož dlouhá jednání zabíjejí nudou a nedochází k jasnému a razantnímu názoru. Zrovna tak Konference rektorů, kde se mísí rozdílné parciální zájmy v nefunkční útvar, který tak nemůže nic ovlivnit. Jako partneři k jednání (například s ministerstvem) jsou oba orgány nevhodné. 

Je jasné, že v takovém vysokém školství nebude nikdy dost peněz. Hlasy proti školnému se nesmyslně míchají s hlasy za zvýšení rozpočtu, za nadstandardní platy či vybavení. 

Pokud si naše společnost neuvědomí, že musí být strukturována, že je normální, že existují lidé se základním vzděláním, kteří vykonávají pomocné práce, vyučení řemeslníci (kterých je stále víc a víc zapotřebí), středoškolské kádry a nakonec vysokoškolští specialisté a vedoucí pracovníci, a podle toho organizován školský systém, nebude nic fungovat. Je zcela jasné, že při tak velkém množství škol a studentů a při tak nefunkčním systému, který v našem školství panuje, nelze očekávat žádné zlepšení. 

Školné, proti kterému se tak vehementně brojí, není žádným ohrožením sociálně slabých studentů. Naopak, jejich situace by se tím vyřešila, poněvadž by získali půjčku garantovanou státem, kterou by měli šanci později důstojně splácet. Jsem přesvědčen, že by přispělo i k větší motivaci ke studiu. 

Smějeme se prezidentu Klausovi, když tvrdí, že se máme dobře, avšak právě nabubřelost vysokého školství to dokazuje. Máme se až nadstandardně dobře.

Milan Knížák, Právo, 23. února 2012