---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

---

Rozhovor prezidenta republiky o rozdělení Československa v knize „Jak praskaly švy“

Rozhovory, 2. 12. 2011

Významně jste se podílel na mírovém rozchodu Česka a Slovenska. Považujete to ve své politické kariéře za zásadní záležitost, nebo to byla, třeba vedle ekonomické transformace, jen „maličkost“?

Za prvé: Já …podílel? Mám pocit, že jsem se více než podílel. Organizoval jsem ho! To je více, než že jsem se jen podílel. Vím, že to zní poněkud pyšně, ale taková je pravda. Za druhé: k Vašemu dotazu, zda to byla podle mého názoru maličkost v rámci obecnějších systémových změn, které tenkrát probíhaly. Určitě nebyla. Pro mě to byl zásadní krok, protože já jsem se s Československem identifikoval a ta míra identifikace byla ještě zesílená tím, že má manželka je Slovenka. V životních etapách, kdy nebylo možné jezdit do ciziny, neboť mi nedávali výjezdní doložky, jsme volné dny a prázdniny trávili na Slovensku. Když byla manželka s dětmi na mateřské dovolené, odjela v polovině dubna k tetičce pod Tatry a byla tam do poloviny září. Já jsem za nimi jezdil.

Poznal jste Slovensko dobře?

Myslím, že ho znám. Když přijedu na Slovensko, tak nad mnohými slovenskými politiky triumfuji, že ty cestičky, po nichž se jde z města po zelené na místní horu, znám lépe, než oni. I v tomhle jsem měl do Slovenska nainvestováno. Navíc řadu let jsem také hrával ligový basketbal. A bylo naprosto standardní několikrát do roka jezdit hrát ligu na Slovensko. Do Košic, do Svitu, do Bratislavy, do Handlové, do Prievidze. Ne, rozchod se Slováky za maličkost v žádném případě nepovažuji.

Čekal jste, že se rozpadneme?

Byl jsem šokován, když se myšlenka na rozdělení objevila. V době, kdy jsme jásali nad pádem komunismu a nad nově zrozenou svobodou, a byli jsme plně zaangažováni v radikálních společenských změnách. (Někdo to nyní označuje pouze za ekonomickou transformaci, ale to je jen nálepka, kterou tomu někdo kdysi dal. Ve skutečnosti to bylo neskonale více než jen ekonomická transformace.) A ve chvíli, kdy jsme měli plné ruce práce vše zvládnout, kdy nastal ten předem naprosto netušený radikální okamžik, tak v tu chvíli někdo vyrukoval s útokem z boku v podobě „slovenské otázky“.  Myslel jsem si, že se všichni zbláznili! Byl jsem z toho strašně rozzlobený. Dlouho jsem se snažil proti tomu rázně vystupovat.

Když se vrátím pár let před listopad. Existovala v Prognostickém ústavu prognóza pro případ rozchodu se Slováky?

V těchto věcech byl a je Prognostický ústav nekonečně přeceňován. Nikdy se nezabýval takovými tématy. Prognostický ústav byl nástrojem v politickém souboji s existujícím komunistických režimem, který byl umožněn perestrojkovým duchem tehdejší doby. Někteří jsme byli radikálnější, někteří byli méně radikální. Ale myšlenka, že by někdo řešil budoucí rozpad federace, nikoho nenapadla.

Vaše žena je Slovenka a jezdil jste na Slovensko. Měl jste tedy čechoslovakistický pohled?

Použít adjektivum čechoslovakistický už je jisté hodnotící slovo. To není hodnotově neutrální výrok. Já bych řekl československý. Ten rozdíl není zanedbatelný.

Setkával jste se na Slovensku v předlistopadové době se zárodky protičeského nacionalismu?

Fenomén kontaktu se Slovenskem jsem původně zažíval výlučně přes svůj basketbal. A musím říci, že tam jsem byl také prvně konfrontován s nepřátelskými výkřiky vůči Čechům.

U sportu se to ale tak obvykle nebere, ne?

Víte, tenkrát byla doba přece jenom lidsky přátelštější. Vy asi teď řeknete, že se v Ostravě na Baníku a v Praze na Spartě křičí proti soupeřům nejrůznější děsivá hesla a nikdo to nebere jako zásadní věc. Tehdy v závěru padesátých let a v letech šedesátých takhle povolená uzda společenskému chování neexistovala. Takže já se s tím setkal opravdu až ve chvíli, kdy jsem byl při basketbalu přímo objektem těchto útoků. Nepřátelské fanouškovské výkřiky a skandování mě tehdy zaskočily. Znáte basketbal?

Moc ne …

Já jsem ho hrál závodně čtvrt století, do konce 70. let. V této době například nepadalo v úvahu, že by diváci pískali proti hostujícímu družstvu při házení trestního hodu! Jenže v Košicích, ve Svitu a v Prievidzi jsem byl s tímto chováním konfrontován. To byly moje první zkušenosti tohoto typu, uvědomování si tohoto fenoménu. Jinak jsme ale na Slovensko jezdili pravidelně a žádný jiný takový problém jsem nevnímal.

V roce 1968 ovšem vznikla federace...

Faktem je, že první uvědomění si odlišnosti obou zemí přišlo přece jenom už okolo roku 1968, těsně před vpádem armád Varšavské smlouvy a po ní. Slovensko na polednový vývoj a okupaci reagovalo jinak, než jsme reagovali v Čechách. Nám šlo více o svobodu a o ekonomické reformy a Slovensku šlo více o federaci. Výsledek byl, že my jsme nedostali svobodu a oni dostali federaci! Tohle byl první moment, kdy jsem si velmi výrazně uvědomil odlišnost pohledu obou částí naší země.

Tenkrát, když se 28. října 1968  zrodilo federativní uspořádání, Češi to dlouho nebrali v úvahu. Zatímco Slovensko začalo rychle budovat slovenskou vládu, slovenský parlament, slovenské instituce. Vznikla asymetrie. V Čechách nikoho nenapadlo něco takového dělat. Dlouhou dobu existovala vláda federální a vláda slovenská, ale nebyla žádná vláda česká.

A nezačaly potíže v našich vztazích právě touhle nevyvážeností ?

Ne, nezačaly. Také jsem nad tím přemýšlel, ale není tomu tak. Začaly dříve. Já soudím, že hned po roce 1918. Bylo to zakódováno v konstruktu zvaném Československo. V podstatě to nemohlo dopadnout jinak. To je ovšem pohled ex post. Ale více a více je jasné, že to tak opravdu bylo, byť my jsme se v tom narodili a ani nás nenapadlo to zpochybňovat.

Nedávno jsem v jednom projevu v Rakousku zavtipkoval, že jsem se narodil v protektorátu Böhmen und Mähren, žil v Československu a teď žiji v Česku. (Uznávám, že to byla trošku nadsázka pro rakousko-německé publikum, pro nějž to bylo určeno, vlastně jsem pocitově žil až do rozdělení vždy v Československé republice.) Ale proč to říkám - když se díváte na celých společných sedmdesát let, uvědomíte si, že při jakékoli komplikovanější situaci okamžitě vznikla automatická tendence k  oddělení. Všichni víme, co se odehrávalo v roce 1939. Československo jako stát nevydrželo německý atak ani minutu. V 1968 tenhle odstředivý pocit opět narůstal. A po  roce 1989 velmi rychle rostl také.

Někdo by řekl, po bitvě je každý generálem..

Uvědomuji si zpětně, že jsem se díval na Čechy a Slováky trochu krátkozrace. Mám ale přesto jeden životní zážitek, který mně mnohé sdělil o dekádu dříve. Jistě znáte jméno Jana Stráského, teď bojuje s kůrovcem na Šumavě. Byl to vždy fanatický turista. V 70. a 80. letech každý rok v zimě organizoval čtyřdenní přechody jedněch z mnoha Slovenských hor na běžkách. Vypadalo to tak, že jsme ve čtvrtek nasedli do lehátkového vlaku, někam se přes noc dojelo. V pondělí večer jsme došli na místo určení, třeba do Popradu, kde byl opět vlak. Přes noc se dojelo ráno zpět a v úterý ráno se šlo do práce. Dva dny dovolené, čtyřdenní velký horský přechod.

Jednou Jan Stráský už neměl co vybírat a přišel na myšlenku, že přichystá pochod mezi Moravou a Slovenskem. Od Javorníků přes Beskydy, Malé a Bílé Karpaty. Bylo to mimořádně zajímavé. Zase jsme to prošli za čtyři dny. Dostal jsem se do neznámých míst. A tam jsem zažil jednu naprosto šokující věc. Na každém kroku jsme naráželi na hraniční kameny Slovenského štátu! Nikdy jsem o tom nikde v literatuře nečetl. Nikdo z rodičů mi to nevyprávěl. Nikdy mě nenapadlo, že existují čtyřicet let dochované hraniční kameny Slovenského štátu. Přiznám se, že při čtyřdenním pochodování mezi hraničními kameny a při večerním popíjení dobré slivovice nedaleko Vizovic bylo tohle časté téma našich intelektuálních večerních debat. Mne to nikdy před tím ani ve snu nenapadlo, byl to takový úder do hlavy. Číst si o historii je jedna věc, ale takhle být konfrontován s fakty je věc jiná.

Nezůstalo to tam jen vzhledem k  běžnému socialistickému nepořádku?

Jedna věc je, že to tam zůstalo a případně proč. A druhá věc, že to vzniklo. Mě méně zaujalo, že zůstalo. Já jsem vůbec netušil, že by něco takového někdy vzniklo!

Přejděme do roku 1990. Kdy se možnost rozpadu objevila poprvé jako závažný problém? Byla to ona pomlčková válka?

Ano, byl to leden 1990. Pomlčková válka vznikla jako vedlejší věc. Ve federálním parlamentu se musel co nejdříve zrušit starý název Československá socialistická republika. Začátkem ledna 1990 vznikla přirozená ambice: Musí se co nejdříve sejít parlament a musí se zrušit slovo socialistická v názvu státu. Všichni jsme to považovali za samozřejmost, která nestojí za delší zabývání se tím. Jenže najednou vyvstal šokující problém. Slovenští poslanci přišli s myšlenkou, když už se vypouští slovo socialistická, tak se má dát doprostřed slova Československo pomlčka! A Čechům se to nelíbilo. To byla pomlčková válka, kterou jsem já považoval málem za konec světa, a myslel jsem si, že se všichni zbláznili.

Narazil jsem na to v několika pramenech, problém tam byl interpretován tak, že pomlčková válka byla vina Václava Havla. Další z mluvčích, kteří se uvolili hovořit pro tuto knihu, pan Pithart navíc říkal, že významný moment slovenské radikalizace bylo, že Havel poté, co se stal prezidentem, nejel na Slovensko. Myslíte, že tyto faktory se dají přičíst Havlovi, nebo je to interpretace ex post ?

Pan exprezident je dnes svou nemocí oslabený muž, kritizovat jeho jednání po dvaceti letech je zbytečné a mohlo by vypadat nefér. Ale objektivně to tak bylo. Jen nevím, jestli tím hlavním problémem bylo nepřijet na Slovensko hned po zvolení. Je pravda, že jsme tady byli všichni překvapeni, že jel na první oficiální návštěvu do Německa. Ale myslím, že větší vliv mělo, že Václav Havel neměl se Slovenskem velké životní zkušenosti.

V čem se to projevilo?

Myslím, že Slovensko nejvíce zlobily dvě věci. Za prvé, Havlův záměr, pod líbivým, populistickým pacifistickým heslem zlikvidovat zbrojní výrobu. To bylo něco, co nesli na Slovensku těžce. Živě si vzpomínám na mé březnové setkání v Dubnici nad Váhom, v továrně, kde se vyráběly nebo opravovaly tanky. Taky si vzpomínám na zvláštnost, že ta výroba tanků, aby nebyla vidět, byla celá v podzemí. Stál jsem tam na narychlo připravené bedně, před několika sty dělníky opravdu zamaštěnými od oleje. Ty Havlovy výroky o zrušení zbrojařského průmyslu byly v této továrně  - a nejen tam - skutečně tématem č. 1. Pustili se tam do mě, že všechny jiné státy světa mají zbrojní výrobu. Hájil jsem se tam slovy, že to pan prezident nemyslel jako útok na Slovensko. Jenomže přesvědčení Slovenska bylo, že ano, neboť většina zbrojních fabrik v republice byla primárně na Slovensku. Komunisté je tam koncentrovali kvůli tomu, aby to bylo dále od „imperialistů“.

Jak se k Vám ti dělníci chovali?

 Lidem se to „rozhodnutí Prahy“ nelíbilo. Ale nepískali na mě.

Co byla ta druhá věc?

Václav Havel se dopustil několika dalších zbytečných výroků. On třeba říkal, že nechápe, jak lidé mohou bydlet v „králikárnách“ a myslel tím paneláky. A to se dotýkalo i mě. Já jsem také byl neofrněný obyvatel sídliště. Vychovali jsme tam, myslím, že dobře, dvě děti! Samozřejmě jsem si dovedl představit luxusní byt na nábřeží, ale do takové komunity já nepatřil.

Slováků se takhle dotkl, když byl na návštěvě v Bratislavě. Znáte pohled od Hradu přes Dunaj na Petržalku? Teď je to vylepšené, dostavěné, ale tehdy tam bylo obrovské panelákové sídliště. Ukazovali mu pyšně, jaká je Dunaj obrovská řeka a jaká je kolem krásná podunajská rovina. A on místo, aby je potěšil elementárně zdvořilostní větou, tak jim řekl: „Vy jste si to všechno zničili a zkazili panelákama.“ Tímto výrokem řadu týdnů Slovensko žilo. Tyhle dvě věci Slovensko neslo velice těžce. Myslím si, že to nesli hůře, než jeho návštěvu Berlína.

Která z tehdejších uznávaných slovenských  osobností nejvíce tlačila na rozdělení?

Je pravda, že historie by měla zvážit relativní roli jednotlivých osobností, jak na naší, tak na slovenské straně, které přispěly k politickému rozchodu se Slovenskem. Mnohokrát už jsem uvedl, že u nás i na Slovensku je démonizován Mečiar, zatímco při všech jednáních, která já jsem se Slovenskou stranou vedl, byl Mečiar středový element. Mečiar nebyl krajním křídlem. Např. pozdější slovenský prezident Kováč byl radikálnější křídlo. Ten, kdo neuvažoval o ničem jiném, než o samostatném Slovensku, byl primárně Ján Čarnogurský. To je naprosto evidentní. Mimo jakoukoliv pochybnost.

Vy asi víte, že jsem, možná trochu opožděně, zavedl ODS na Slovensku. V únoru 1992. Obětoval jsem tomu řadu dní. Často jsem si pak říkal, možná že bych měl vést kampaň v Ostravě, v Chomutově a v Hradci Králové a ne v Prievidzi, v Popradu, Žilině a Nitře a ve spoustě jiných malých měst na Slovensku. Ale pořád jsem chtěl přispět k tomu, aby i zde vznikla politická síla, která by chtěla udržet federaci. (Mimochodem nynější slovenská premiérka Radičová byla v té době několik měsíců tiskovou mluvčí slovenské ODS! Až teď, když se dostala do funkce předsedkyně vlády, mi to došlo.) V této předvolební době jsem jezdil nejen po Slovensku, ale zúčastnil jsem se i dvoudenní konference v Bonnu zaštítěné kancléřem Kohlem. Až na místě se ukázalo, že tam byl za Slovensko Ján Čárnogurský. Já tam byl za Československo. Seděli jsme podle abecedy a vzpomínám si, že jsem seděl vedle Henry Kisingera. Přednášky byly dlouhé – s panem  Čárnogurským jsme se  domluvili, že si půjdeme spolu chvíli sednout kolem půlnoci do místního konferenčního baru. Šel jsem na toto setkání s nadějí, že budu Čárnogurskému říkat: „Neblbněte. Já rozumím Vaší rétorice, rozumím, ne že schvaluji, ale připouštím, že Vaše rétorika je pro slovenského voliče. Ale chci od Vás slyšet ujištění, že to nemyslíte vážně s úmyslem rozbít Československo.“  Ale dostal jsem studenou sprchu. Čárnogurský jednoznačně řekl (v tehdejší hantýrkové terminologii): „My opravdu chceme mít jednu vlastní hvězdičku na budoucí vlajce EU.“ Pro mě to bylo strašlivé zklamání.

Čím to bylo, že on navzdory tomu, co říkáte, nebyl praporečníkem toho konečného rozvodu? Narazil jsem dokonce na to, že on byl jediný, který hájil na Slovensku rozdělení federace až se vstupem do EU!

Ano, ale on byl pro ty „dvojdomky“ které nikdo z nás nemohl akceptovat. To nebylo řešení! Ani to definitivní rozdělení až při vstupu do EU nebylo reálné. To je, jako když se budete rozvádět a domluvíte se s manželkou, že na deset let odjedete každý na druhý konec světa. A po deseti letech se setkáme, a řekneme si, jestli to náhodou nebyl nesmysl. My jsme ale nikam odjet nemohli. A proč on nebyl významnějším strůjcem těch dalších jednání? Protože volbami, které pro něj dopadly katastrofálně, ztratil jakoukoliv politickou sílu. Jeho KDU v rozhodnou chvíli, po volbách 1992, nikdo k žádným jednáním nezval, protože její poslanci chyběli v parlamentu. Ale oni by určitě nebyli na straně pokusu udržet společný stát. Říkáte, že nebyli nejvíce slyšet, já myslím, že oni byli ti, kdo hráli nejvíce za scénou.

Pojďme se přesunout k Vašim jednáním s panem Mečiarem. Mně pan expremiér v rozhovoru vyprávěl, že když jste seděli v té vile Tugendhat, Vy dva jste počítali s tím, že budete dál jednat o federaci. Jenže zatím se Vaše delegace už  domluvily na rozchodu! Je to pravda?

To je Mečiarův pokus následně racionalizovat svůj postoj. Za prvé, v tu chvíli byla jeho pozice na Slovensku, stejně jako moje pozice v české vládě a v české delegaci tak silná, že nepřipadalo v úvahu, že by si za našimi zády někdo něco domlouval. To vylučuji. Zrovna tak jako to, že rozdělení chtěly jednoznačně obě strany. Slovensko to na to trochu hrálo, neboť se museli pořád hájit. Protože to byli oni, kdo se chtěli rozejít. Takže samozřejmě poukazovali tu na Havla, tu na Kalvodu a na jiné lidi z ODA. Já vím, že ODA strašlivě komplikovala na české straně všechna ta jednání. To by někdo měl také zhodnotit, zejména roli pana Kalvody. Ale nebylo to v žádném případě rozhodující.

S jakým očekáváním jste jel na první dvoustranné jednání s Vladímírem Mečiarem?

Šel jsem na jednání s vědomím, že musím chápat Mečiara jako silného a racionálního politika. On je politicky uvažující člověk, nikoliv fundamentalisticky nacionálně uvažující. To bylo jen Mečiarovi podsouváno naší hloupou žurnalistikou. Ale on takový nebyl. Mečiar je homo politicus, který kdyby 51 % Slováků za každou cenu chtělo udržet společný stát, tak on za to bude bojovat. Protože ale věděl, že zejména v  politické sféře na Slovensku není nikdo, kdo by chtěl udržet společný stát, tak se přidal na druhou stranu. Naproti tomu Čárnogurští na straně jedné, a Kováčové na straně druhé, ti to měli nalinkované.

Na tohle první vážné jednání jsem jel do Brna trochu naivně s nadějí, že přes všechno, co různí pisálkové píšou, my se v podstatě dohodneme. A že nějaký modus vivendi na setrvání společného státu najdeme. Prohlašuji to autoritativně - tohle je vzácná příležitost to takhle silně říci.

Pro mě  jednoznačná pozice slovenské delegace, včetně Mečiara, že pokračování společného státu není jejich zájmem, znamenalo už druhou studenou sprchu, po té Čárnogurského větě v dubnu, dva měsíce před tím v Bonnu.

Z Brna jsme se vraceli s těžkou hlavou vzhledem k  nezbytnosti totálně přehodnotit naše „noty“. Zatímco tam jsme jeli se zásadní představou, že se nám to  podaří nějakým způsobem dát dohromady. Pro  mě byla ta první jednání v Tugendhat velkým zklamáním.

Ještě si dovolím jeden odkaz na rozhovor s Vladímírem Mečiarem pro tuto knihu. Prý ho vyděsilo, že česká strana měla jasné plány dalšího postupu v mnoha variantách, včetně jednostranných kroků, zatímco slovenská neměla nic...

Rezolutně říkám ne. Bylo to naprosto opačně. My jsme žádné plány neměli, oni v tu chvíli měli v kapse návrh slovenské ústavy, se kterým tam šermovali, že ho zítra vyhlásí. Nikoho z nás nikdy nic takového nenapadlo. Nic takového jsme nikdo neměli v plánu. To na české straně neexistovalo. Naprosto jednoznačně vyhlašuji: toto pravda není. Myslím, že je to jen další účelová interpretace někdejšího slovenského premiéra, který tím hájí svoji pozici.

My jsme se z těch celonočních jednání vraceli totálně zděšeni. Překvapeni. Samozřejmě jsme byli  schopni přepnout do jiného modelu a začít okamžitě uvažovat, jak vše politicky udělat, a jak to obhájit. Ale měli jsme pocit, že náš mandát od občanů České republiky říká, ať se pokusíme ze všech sil udržet federaci pohromadě.

Další jednání už ale zřejmě odpovídala tomu, jakou jste měl o Mečiarovi představu. Že on je ten homo politicus, se kterým se dá dojít k racionálním závěrům. Další jednání oba označujete jako v podstatě bezproblémová, byť jste osobnosti s velmi rozdílnými představami. A vlastně i intelektuální výbavou. Vy jste byl přece v té době především ekonom, on právník. Mečiar měl asi jinou představu o ekonomice a státoprávní uspořádání než Vy. A přesto jste se domluvili tak dobře!

Já myslím, že to nebylo dominantní. Mečiar také nebyl čistý právník, ve smyslu právní purista, Mečiar pracoval před revolucí  jako podnikový právník v nějakém družstvu, nebyl žádný právní teoretik. Ale potom byl dva roky politikem, předsedou vlády. V tomto úřadě neřešíte dominantně právnické otázky. Musel hodně zápolit, aby Slovensko ekonomicky uspělo. V  rozdílu kvalifikací velký problém nebyl.

K rozdělení došlo velmi rychle. Báli jste se „balkanizace“? U slovenských politiků jsem na tento názor narazil.

Za komunismu bylo všechno spoutáno, samozřejmě bylo zakázáno i uvažování o problémech spojených s národní samostatností. Když padnul komunismus, logicky se začaly vynořovat otázky národní suverenity. Velké riziko radikalizace jako na Balkáně či v Sovětském svazu u nás ale neexistovalo. Vztahy mezi našimi národy byly vždy v podstatě dobré. Já jsem ale věděl, že se rozdělení musí udělat rychle, aby nedošlo k destabilizaci politiky a ekonomiky! Šlo třeba o to, aby různí rádcové z EU a hlavně z Německa, nezačali říkat: MY vám pošleme poradce a MY vám budeme radit, jak to máte udělat, atd. Chtěl jsem se vyhnout tomu, aby sem tito lidé přicházeli. To byl důvod, proč to udělat rychle, aby se nestačili rozkoukat.

Existovalo něco, na čem se vše mohlo zadrhnout?

Rizikových situací, dramat, které se řešily na jednotlivých schůzkách   bylo skutečně mnoho. Zaseknout se to mohlo na tisících zdánlivých „hloupostí“ - od rozdělování počtu tanků v zemi, rozdělování počtu letadel či obrazů Národní galerie až po řešení důchodových a penzijních otázek. Tyhle zádrhele jsme byli ale schopni pragmaticky řešit.

Byl tu ale jeden vážný politický zádrhel a ten byl pouze na české straně! Na Slovensku to nebylo tak důležité, nebo rozhodně to tam  nebylo dominantní. Mluvím o existenci Federálního shromáždění, tedy o existenci nějakých 350 poslanců. Byly to jedničky svých politických stran, natěšené na své funkce a prebendy. Volby se přece předtím dělaly s tím, že dominantní je federální vláda a federální parlament! Byli jsme federace, čili oni byly nejvýznamnější osobnosti na kandidátkách svých politických stran.

Prožívali jsme to i v ODS. Do FS byli za ODS kandidováni Klaus, Zieleniec, Kočárník, Stráský, Macek, Čermák, lidé jako Vlach, Honajzr a další byli kandidováni do ČNR, jakoby do méně důležité komory. Ve všech stranách to vyvolalo obrovské problémy. Rozdělení totiž logicky vedlo k tomu, že se musí zrušit Federální shromáždění a úlohu parlamentů převezmou Česká a Slovenská národní rada. A teď si představte ten soukromý problém nemalého počtu politických špiček.  Po volbách pět měsíců máte vysoký společenský statut a pobíráte tehdy na poměry v zemi vysoký poslanecký plat a najednou  nashledanou, končíte! Vy si sami zdvihnete ruku pro to, že končíte v politice!

Pro lidi z venku to možná ani jako komplikace nevypadalo, ale zevnitř politických stran to byl naprosto dominantní problém. Hrozilo, že k přátelskému ústavně kompatibilnímu řešení nakonec nedojde díky nesouhře s federálními poslanci, kteří ze svých osobních, a já neříkám, že z nepochopitelných či zlých zájmů, chtěli nadále poslancovat.

Vyřešit tuhle otázku mě stálo nejvíc práce. Dnes by nikoho nenapadlo, předsedu vlády ani žádného ministra, jezdit metrem. Praha byla ale v té době pro auta zacpaná, a tak já v té době nepřetržitě kmital metrem ze stanice Muzeum do stanice Klárov–Malostranská, abych chvíli jednal na jedné straně s poslanci ODS Federálního shromáždění a na druhé s poslanci ODS České národní rady! Neboť ti se tehdy téměř nenáviděli. (Slovo nenáviděli, berme ovšem v rovině politické rivality. Osobně asi ne.) V každém případě poslanci FS nafoukaně považovali „malostranské“ za druhou třídu. Ale ti z ČNR věděli: teď máme šanci jim to osladit.

To je hezký lidský pohled..

To byl fenomén, o němž se na veřejnosti nemluvilo, ale pochopitelný. Ale pro reformy to znamenalo obrovskou brzdu. Já jsem proto přicházel s návrhy: „Vytvoříme Senát, na počátku do něj nemusí být volby, můžeme je zdržet 4 roky. Co kdybychom řekli, že v prvním senátním období bude Senát ústavním rozhodnutím sestaven z českých poslanců Federálního Shromáždění?“ Problém byl ale s prosazením této myšlenky, třeba i proto, že Slováky to nezajímalo. Mimochodem, pro ODS to bylo všechno takticky velmi nevýhodné, protože své tehdejší, mezi lidmi viditelnější špičky měla ve federálním parlamentu a „nešpičky“ v ČNR. Což se samozřejmě projevilo i ve výsledku voleb. Nebýt této výměny, věřím, že moje první vláda 92–96 mohla být úplně jiná, s daleko větší silou ODS. Mohla by se sestavit ze dvou politických stran a ne čtyř. A být akceschopnější. Ale to všechno jsme museli oželet v zájmu bezproblémového rozchodu.

Dušan Spáčil, Jak praskaly švy, Nakladatelství Čas, listopad 2011