Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Vystoupení prezidenta…

Vystoupení prezidenta republiky na setkání s českými velvyslanci

Projevy a vystoupení, 31. 8. 2011

Vážený pane ministře, paní velvyslankyně, páni velvyslanci,

rád bych Vás – letos je tomu snad už po deváté – přivítal na Pražském hradě a pozdravil Vás na tradičním setkání vedoucích zastupitelských úřadů České republiky s prezidentem republiky. S některými z Vás jsem se během uplynulého roku setkával na svých četných zahraničních cestách, s jinými když jste doprovázeli státníky z „Vašich“ zemí při jejich návštěvě v Praze. S dalšími z Vás se uvidím v následujících měsících. Plánuji účast na třech multilaterálních summitech: OSN, V4 a EU-Východní partnerství. Koncem roku by se měla uskutečnit dlouho připravovaná africká cesta. Plánuji konferenční cesty do Itálie, Maďarska, Kanady, Anglie, Polska, Německa. Včera navštívil Lány srbský prezident Tadić a z větších událostí zbytku roku chci zmínit, že na prosinec připravujeme státní návštěvu ruského prezidenta. V příštím roce počítám se svou účastí na summitu NATO, na některých summitech EU se třetími zeměmi a kromě bilaterálních přijetí a návštěv bych měl uskutečnit dvě větší cesty do zemí mimo Evropu.

Naše dnešní setkání bych rád využil k diskusi některých aktuálních zahraničně-politických témat, ale nemohu nezačít dokumentem Koncepce zahraniční politiky, který letos v červenci schválila vláda. Není důvod zakrývat, že jsem k jeho formě a obsahu vyjadřoval v průběhu přípravy řadu zásadních výhrad, z nichž některé bych si nyní dovolil zopakovat. Naše zahraniční politika svou písemně formulovanou koncepci mít má. Ta by ale musela být taková, aby se stala čtenou a v praxi používanou osnovou základních kontur a priorit naší zahraniční politiky. Vaším ministerstvem připravený a vládou schválený dokument nic takového nenabízí. Jeho osudem proto nemůže být nic jiného než to, že se po schválení založí do ministerského archivu.

Koncepce, která by byla skutečnou koncepcí, by musela vycházet ze znalosti a z vyjasnění si našich autentických zájmů a musela by obsahovat témata, na kterých nám záleží a se kterými chceme něco dělat. Jedině taková koncepce by byla vodítkem pro Vaši práci. Nesměla by obsahovat pouze všezahrnující obecnosti, nesměla by se věnovat v podstatě vyprázdněným tématům (či kvazitématům) a musela by klást důraz na naše specifické a tradiční zájmy v některých teritoriích. Musela by být předvídavá k budoucímu vývoji a k příležitostem pro uplatňování naší vědomé zahraniční politiky, samozřejmě za předpokladu, že v dnešní EU ještě vůbec o naši zahraniční politiku jít může.

Vládou schválená Koncepce zahraniční politiky je neutralistický text. Nezabývá se nepříznivými či alarmujícími událostmi a tendencemi, ke kterým v poslední době ve světě došlo a dochází, a nevyslovuje se ke konkrétním tématům, která jsou klíčová pro naši zahraniční politiku ve střednědobém horizontu.

Nezmiňuje například zcela evidentní současnou krizi evropské integrace, problematičnost našeho eventuálního členství v eurozóně, množící se negativní důsledky Schengenu, neudržitelnost Společné zemědělské politiky, neopodstatněnost kanadských víz pro naše občany, permanentní ataky na Benešovy dekrety, ani Evropskou radou schválený Protokol o uplatňování Listiny základních práv EU v České republice, který byl sjednán jako podmínka pro ratifikaci Lisabonské smlouvy. Čili, tato „koncepce“ není o skutečných problémech naší zahraniční politiky.

Nemám sebemenší ambici vytvářet jakoukoli koncepci alternativní, a proto se v dalším omezím na několik poznámek alespoň ke třem tématům současné evropské a světové politiky:

Nejprve k událostem v Severní Africe, které někteří politici a komentátoři u nás i v zahraničí označují za tzv. arabské jaro a přirovnávají ho k roku 1989 v naší části světa. To je podle mého názoru označení a srovnání naprosto chybné. Přejme tamnímu regionu, aby udělal co největší posun vpřed, ale na základě naší zkušenosti s koncem komunismu musíme varovat před laciným optimismem, který zastávají Spojené státy a některé evropské země. Zbavit se několika předních politiků není žádnou garancí nezbytné a jakkoli relevantní systémové změny. Arabské „leaderless revolution“ leccos chybí. Před dvaceti lety jsem doma i v cizině často hovořil o triádě předpokladů transformačního úspěchu – vědět, kam chceme jít, vědět, jak se tam dostat, a umět vytvořit v zemi takové politické předpoklady, aby obojí přijali obyvatelé země za své. Nic takového tam nevidím. Mám v této souvislosti největší obavy o vývoj v Egyptě. Česká zahraniční politika by se ze všech zemí severní Afriky měla – i z historických důvodů – soustředit právě na Egypt.

Druhým tématem, které chci zmínit – a je dobře, že česká vláda k němu přistupuje racionálně – je obhajoba jaderné energetiky. Následky silného zemětřesení a ničivé vlny tsunami, které letos v březnu zasáhly severovýchodní pobřeží Japonska, jsou dnes zužovány na jedno jediné slovo – „Fukušima“. Je třeba zdůrazňovat, že Fukušima nebyla jadernou, ale přírodní katastrofou. A že následky této přírodní katastrofy jsou argumentem „pro“ jadernou energetiku, nikoli „proti“ ní. Jaderná elektrárna, postavená na nesmyslném místě, obrovskou přírodní katastrofu v podstatě velmi úspěšně přežila. Měl jsem na toto téma před několika měsíci při pracovním obědě s velvyslanci členských zemí EU polemiku s německým velvyslancem. Když jsem řekl, že doufáme, že kvůli dnes se rodící agresivní politice EU proti jaderné energetice nebude Česká republika vytlačována z EU, namítal, že nás nikdo nevyhání. Replikoval jsem, že nemluvím o vyhánění, neboť bychom vystoupili sami.

O třetím tématu, o problematičnosti jednotné evropské měny, dnes mluví každý a já nemám pocit, že bych měl právě teď dodávat něco nového k tomu, co jsem na toto téma napsal a řekl v uplynulých letech, kdy to – bohužel – málokdo považoval za důležité. Jestli bych měl něco nového veřejně nastolit, pak by to byl jedině opt-out z naší povinnosti přijmout euro. Ale toho se vláda bojí. Problematika eura je dnes zcela chybně zplošťována na jedno jediné slovo: Řecko. Já většinou záměrně o Řecku nemluvím, ale teď bych k němu pár slov řekl:

1. Tzv. půjčka Řecku není tou pomocí, kterou tato země potřebuje. Je nesplatitelná. Je to dárek, který Řecku pomoci nemůže a který bude naopak vést k oddalování tolik potřebného skutečného řešení.

2. To, že bylo Řecko přijato do eurozóny, nezpůsobili Řekové sami. To způsobili ti, kteří Řeky do eurozóny nalákali a kteří do ní Řecko přijali. V tomto smyslu je nesmazatelná odpovědnost i na straně zemí eurozóny a Evropské unie vůbec.

3. Eventuální snížení počtu zemí eurozóny by nebylo žádnou katastrofou. Spolu s Vámi všemi jsem zažil „rozpad“ československé měnové zóny (a bez velké radosti jsem ho musel spoluorganizovat) a ani ten žádnou katastrofu nevyvolal. Některé banky přišly o část svých aktiv, ale o tom bankovní byznys přece je. Fráze, že by to vytvořilo paniku, jsou falešné – naopak by to ukázalo, že je EU odhodlána něco udělat. Panika dnes vzniká díky tomu, že se naopak neděje nic.

Stejně problematický jako euro je samozřejmě i druhý velký unijní projekt – Schengen a jestli chtěl někdo v minulosti vidět pouze jeho výhody v tom, že při přejezdu hranic nemusí ukazovat pas, tak teď jsou – snad i těm evropsky zaslepeným či z jakýchkoli jiných důvodů krátkozrakým – zřetelnější i jeho náklady. O třetím velkém unijním projektu – Společné zemědělské politice – snad radši ani mluvit nebudu.

Vítám, že je akcentovaným tématem Vaší letošní porady tzv. ekonomická diplomacie. Loni jsem na tomto místě řekl, že síť našich diplomatických zastoupení na většině teritorií současného světa je obhajitelná pouze tehdy, pokud bude zásadní prioritou jejich agendy právě ekonomická diplomacie. Nevím, jestli se v tomto ohledu něco pozitivního událo – rušení obchodních oddělení na některých velvyslanectvích tímto pozitivem není. Na většině teritorií je však prosazování našich ekonomických zájmů hlavním, ne-li jediným smyslem udržování zastupitelského úřadu. Žádná evropská služba vnější akce zájmy českých firem ve světě hájit a prosazovat nebude.

Lisabonská smlouva a z ní plynoucí ambice Společné zahraniční a bezpečnostní politiky jsou realitou, ale česká zahraniční politika – politika reprezentující naši zemi a náš národ – by se neměla vytrácet. V transnacionálním světě – v tomto snu všech utopistů (a marxistů) – ještě nejsme. Je třeba vědět, že vytváření Evropské služby vnější akce a snahy vytvořit jednu diplomatickou službu EU jsou snahami, které do budoucna prostor české zahraniční služby zásadně zúží. Rozšiřování diplomatického zastoupení EU není nic jiného, než osekávání diplomatických zastoupení členských států. Je to stejné jako s kompetencemi EU. Ty, které byly delegovány na EU, již kompetencemi členských států nejsou a nebudou. Žádné kompetence jim nikdy delegovány zpátky nebyly.

Nenamlouvejme si, že přesun co největšího množství našich diplomatů do unijní diplomacie je tím nejlepším způsobem, jak hájit a prosazovat české národní zájmy. Není tomu tak. Unijní diplomacie je vědomou a dlouhodobě plánovanou cestou jak národní zájmy potlačit. Unijní diplomaté jsou a budou diplomaté reprezentující buď velmi fuzzy způsobem – tedy zcela úřednicko-byrokraticky – definovanou Evropu a nebo – což je pro nás stejně nevýhodné – velice konkrétně definované zájmy některých velkých unijních zemí. Nikoli zájmy naše. Bude se přitom operovat vágním pojmem „průnik zájmů členských států“, který se jako prázdná fráze objevuje i v Ministerstvem připravené Koncepci naší zahraniční politiky.

Diplomacie je službou. Je službou občanům naší země a žádné jiné. Není službou nadnárodním institucím. Vím, že mluvím k profesionálnímu sboru diplomatů a nikoli k politikům, ale stejně jako politici musí i čeští velvyslanci cítit největší odpovědnost právě vůči své zemi a vůči jejím občanům.

Naše zastupitelské úřady jsou výkladní skříní naší země v zahraničí. Měli bychom si toho být vědomi při každém zavírání zastupitelského úřadu. Jsem přesvědčen, že trvá potřeba změnit váhu našeho diplomatického zastoupení v zemích Evropské unie a ve zbytku světa právě ve prospěch zbytku světa. Dovedu si například představit jeden zastupitelský úřad akreditovaný pro tři baltské státy. Stejně tak bych se přimlouval za jeden úřad pro státy Beneluxu, atd. Neříkám, že bychom vždy měli pokukovat po jiných evropských státech, ale nelze si nevšimnout například zavírání švédských zastupitelských úřadů v některých zemích EU a místo toho otevírání nových nebo posilování stávajících v subsaharské Africe.

Chtěl bych Vám všem poděkovat za Vaši práci pro Českou republiku a rád s Vámi ve zbylém čase budu hovořit o tématech, která zajímají nebo trápí Vás.

Václav Klaus, Rudolfova galerie, Pražský hrad, 30. srpna 2011

Publikováno v deníku Právo, 31. srpna 2011.