Hlavní strana » Jinýma očima » Rozum reformám neškodí

Rozum reformám neškodí

Jinýma očima, 9. 7. 2011

Komentátor deníku Právo Martin Hekrdla ve svém včerejším článku (Klausovo osvětlení, Právo, 8.7. 2011) s jistou mírou nadsázky uvedl, že rozum reformám škodí. Učinil tak v souvislosti s tím, že prezident vyjádřil svůj principiální nesouhlas s cestou, kudy se ubírá česká vláda po loňském rozhodnutí Ústavního soudu ve věci nedostatečného přiznávání zásluh při stanovování výše starobních penzí. Martin Hekrdla rovněž naznačuje, že prezident, navzdory skutečnosti, že je prý v naší zemi vlivným husitou, uvažuje sociálně nespravedlivě a dále, že má hrůzu ze státní moci.

Pokud by byl Václav Klaus skutečně členem církve husitské, byl by to asi skandál, protože utrakvista, který si dovolí systematicky hanit tu zřejmě nejrovnostářštější společnost, která kdy u nás byla (v Táboře před šesti stoletími), by musel být nutně už dávno označen za kacíře a exkomunikován. Ale vážně, pro naši zemi je samozřejmě nesmírně důležité připomínat si odkazy Jana Husa a husitů, ovšem z jiného důvodu, než kvůli oněm kolektivistickým pokusům představujícím společný majetek v táborské kádi. Tím důvodem je právě odpor ke státní moci, která dnes (i tehdy) dává několika vyvoleným úředníkům bezbřehé právo rozhodovat o našich životech, a to mnohdy zcela svévolně. Ačkoliv Václav Klaus není a nikdy nebyl členem církve husitské, jeho veřejné působení, hájení národních zájmů, ale především – a to jeho odpůrci zcela jistě nikdy nepřijmou – hájení zájmů těch nejobyčejnějších lidí proti hrstce neviditelných dobyvatelů státní renty by se dalo přirovnat k působení toho, kdo dal církvi husitské její název. Nezbývá než doufat, že neskončí stejně, třeba v nějaké politicky globálně oteplené australské Kostnici příští měsíc.

Ale zpět do současnosti. Jsou to právě ty oblasti, o nichž se zmiňuje i Martin Hekrdla, tedy problematika penzí, policie, zdravotnictví a školství, a můžeme přidat i korupci a další, které představují nejpalčivější problém dneška a které je třeba vyřešit, reformovat. Právě zvyšující se míra individuální svobody obyčejných lidí a snižující se velikost státu a rozšafných vládních útrat za všechno pro všechny je tím, co by mělo být minimálně ambicí každé reformy. Nebude-li stát utrácet stovky miliard za veřejné zakázky, o jejichž užitečnosti lze často s úspěchem pochybovat, zmizí korupce. Nebude-li stát provozovat veřejné nemocnice, zmizí fronty z ordinací, poplatky i protesty „státních“ lékařů proti nízkým platům. Nebude-li mít stát žádné školy, neznamená to konec učitelů, ale obrovskou perspektivu pro ty z nich, kteří jsou skutečně kvalitní a přistupují k důležité práci s mládeží vážně. To vše na půdě škol soukromých. Ty lepší pak nutně zvítězí v úsilí o zaplnění školních lavic, zatímco ty špatné zkrachují. A touto optikou bychom mohli vidět každé odvětví, v němž se snaží nemotorně intervenovat stát a úřad.

Zastánci sociální rovnosti určitě namítnou, odkud chudí občané získají prostředky na „prestižní školy pro své děti a nadstandardní zdravotnictví?“ Ovšem tato otázka by mohla znít i jinak – co by lidé dělali se všemi penězi, které by jim v tomto případě stát ponechal? (Objem daňovými poplatníky každoročně financovaných veřejných zakázek se pohybuje okolo 600 mld. korun.) S jistotou se dá říci jen jediné – utratili by je mnohem efektivněji, než úředník z moci mu státem svěřené. A do doby, než bude mít někdo skutečně rozum a odvahu toto učinit, o žádných reformách hovořit nelze.

Petr Macinka, zástupce ředitele Tiskového odboru KPR, Právo, 9. července 2011