Hlavní strana » Jinýma očima » Stanovisko soudkyně Ústavního…

Stanovisko soudkyně Ústavního soudu Ivany Janů k nálezu Pl. ÚS 53/10 (stavební spoření)

Jinýma očima, 29. 4. 2011

K výroku I. nálezu ve stručnosti uvádím, že ze stavebního spoření se stal výhodný finanční produkt, který ovšem neodpovídá svému názvu. Z veřejně přístupných údajů Ministerstva financí plyne, že k 31. 12. 2010 bylo uzavřeno 4 845 319 smluv a poskytnuto pouze 993 357 úvěrů. Z vyjádření Asociace českých stavebních spořitelen plyne zhruba korespondující poměr pěti spořících klientů ku jednomu klientu čerpajícímu (účelový) úvěr. Je realitou, že stavební spoření se stání podporou je převážně využíváno k prostému výhodnému zhodnocení finančních prostředků, a to bez účelového omezení. Není-li státem vyžadováno účelové využití takto získaných prostředků, nelze očekávat, že stát v době svých vlastních ekonomických problémů bude v takto nastavené podpoře – beneficiu – v plném rozsahu pokračovat. Stavební spoření se státní podporou s ohledem na nutnost z rodinného rozpočtu pravidelně vyčleňovat určitou částku pochopitelně využívá pouze ta část obyvatel, která má tomu odpovídající dostatečné příjmy a nežije na doraz od platu k platu. Ekvivalent příspěvku na stavební spoření nebyl poskytován nikomu z těch, kteří si stavební spoření nemohli dovolit. Ekvivalent v žádné formě nebyl poskytnut ani těm, co možnost získat státní podporu nevyužili, ať už proto, že se o této možnosti nedozvěděli, a nebo ji ignorovali jako finančně nezajímavou, ačkoliv na tuto podporu ostatním jako daňoví poplatníci rovněž přispívají. Je-li důsledkem hospodářské situace státu i snižování různých sociálních dávek, jeví se snížení státní podpory stavebnímu spoření, a to v rozsahu, který je výrazně nižší než například současný tzv. ochranný limit pacientů v systému regulačních zdravotnických poplatků, jako nevýznamný zásah. Nutno podotknout, že uvedenými zásahy se pro klienty nestalo stavební spoření ekonomicky nevýhodným, stát jim takříkajíc nesáhl na jejich úspory, nýbrž se spoření stalo pouze výhodným méně než v minulosti. V této optice pohledu nepovažuji za rozhodné, k jakým závěrům dospěla většina pléna ve vztahu k charakteru zpětných účinků zákona. Nemohu bez dalšího přijmout implicitní – ovšem klíčový – závěr většiny, že závažné hospodářské důvody pro přijetí napadeného zákona (a další úsporná opatření) nejsou dány, resp. že nejsou ústavně akceptovatelnou hodnotou, která by ospravedlnila snížení státní podpory stavebního spoření. 

Mám zato, že většina pléna při posouzení ústavnosti části zákona nezohlednila charakter tzv. státní podpory [§ 10 a násl. zákona o stavebním spoření], která nepředstavuje provedení některého ze sociálních práv, nýbrž je toliko beneficiem státu. Využití takto naspořených prostředků po uplynutí vázací doby není omezeno účelem (použití na uspokojení bytových potřeb). Nemá-li státní podpora stavebního spoření sociální charakter, je logicky na straně státu mnohem širší prostor k dispozici s ní. Stát podporuje stavební spoření od roku 1994. V posledních letech se celková výše vyplacené státní podpory pohybovala mezi nemalými částkami 11 a 16 mld. Kč ročně [zdroj: http://www.mfcr.cz]. Sofistikované závěry o protiústavním zásahu do základních práv „stavebních střádalů“ nerespektují ustavní princip proporcionality a zdrželivosti soudní moci v oblasti, která je výlučně v odpovědnosti moci politické. Řečené platí zvláště za situace, kdy jsou redukovány i sociální pomocné funkce státu těm, kteří na stavební spoření nikdy nedosáhli. Uvedeným výrokem většina pléna nerespektovala tenkou hranici odpovědnosti za hospodářskou situaci státu v době ekonomické krize. 

K výroku II. nálezu, týkajícího se posouzení legislativní nouze, odkazuji na důvody, které mě vedly k odlišnému stanovisku ve věci sp. zn. Pl. ÚS 55/10, neboť tyto dopadají i na otázku posouzení ústavní konformity legislativního procesu v nyní přezkoumávané věci. Tím spíše, že tento případ vykazuje skutkové odlišnosti oproti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/10. Nelze přehlédnout, že sněmovní tisk č. 116, který byl rozeslán dne 12. 10. 2010 a projednán v 1. čtení v obecné rozpravě dne 26. 10. 2010 na 7. schůzi, je obsahově totožný se sněmovním tiskem č. 157, který byl (v režimu legislativní nouze) po 2. a 3. čtení nakonec Poslaneckou sněmovnou schválen na 8. schůzi dne 2. 11. 2010. Je-li středem zájmu většiny pléna právo jednotlivého poslance (eventuálně politické menšiny či parlamentní opozice) se s návrhem materiálně seznámit a zaujmout k němu stanovisko, nelze nezohlednit celkovou délku legislativního procesu k oběma obsahově totožným sněmovním tiskům kumulativně. Ústavní principy v průběhu legislativního procesu porušeny nebyly.

Ivana Janů, Pl. ÚS 53/10, v Brně dne 19. dubna 2011