Hlavní strana » Jinýma očima » Karel Kříž: Mír chýším, válku…

Karel Kříž: Mír chýším, válku palácům?

Jinýma očima, 23. 2. 2011

V Lidových novinách byl otištěn revoluční text lékařky Marie Kortusové, (Nevydírají lékaři, ale vládnoucí lůza, 17. 2.), v němž se autorka ve svém zaujetí pro zvýšení lékařských mezd dopouští řady pozoruhodných výroků. V polemice s redaktorem Kamberským, kterému podsouvá hnusné pohnutky, tvrdí, že jinak "… by musel vidět, že ten, kdo tady dvacet let vydírá a terorizuje občany, nejsou lékaři, ale stát"…, který "má v ruce onu pistoli, to jest veškerý mocenský aparát – armádu, policii, justici… a také poplatná média". Rozjetá paní doktorka pak ve svém objevném výkladu svižně pokračuje: "Pomocí těchto prostředků stát vydírá své občany a okrádá je ve prospěch privilegované vrstvy, s níž se dělí o lup." Dále si klade řečnickou otázku, proč došlo k privatizaci státního majetku "do rukou úzké skupiny lidí", aby vzápětí trumfovala: "No přece proto, aby například banky nebo firmy jako ČEZ mohly díky svému monopolu vydírat občany svými nehoráznými cenami!" Hromadnou výpověď lékařů pod vedením LOK pak paní doktorka označuje za zoufalý čin. A končí již zcela euforicky: "Lékaři se brání vydírání vládnoucí lůzou, která svoji vládu postavila na korupci, podvodech, lžích a planých slibech. Nechtějí sebe ani pacienty nechat zničit zlodějskou mafií, která tento stát dokázala během dvaceti let z velké části rozkrást a přivedla ho k více než bilionovému dluhu." Protože tyto povrchní, hysterické, ale zejména trapné slogany, zdá se, stále častěji zachvacují i mínění lidí, jejichž intelekt by to měl vylučovat, dovolím si paní doktorce pár věcí připomenout. Psát se dá různě. Pokud bych přijal pracovní metodu paní doktorky, mohl bych – sice nekorektně, lůzovitě, sprostě, ale vlastně pravdivě – napsat, že lékařům v této zemi zůstane na stole či v posteli každoročně 70 000 mrtvol, tedy kolem dvou set denně. Dvě stě dramatických příběhů. Každý den!

Užitečné střety

Proto, pro paní doktorku: za prvé, stát je tady od toho, aby vykonával moc. Ten demokratický pak moc omezenou, v nemnohých – jemu svěřených – sférách. V posledních dvaceti letech se právě stát český dokázal velmi významně sebe omezit, a to na základě výsledků svobodných voleb, tedy mínění občanů. Tento stát si nemůže dělat, co chce. Jeho ústava je založena na rovnováze a kontrole moci a délka mandátu jeho politických představitelů je omezena volbami. Český stát garantuje svobodu pohybu, svobodu jít pracovat kamkoli, kde to umožňují předpisy jiných států. Tento stát garantuje svobodu slova a nenutí mladé lékaře ani nikoho dalšího, aby podstoupil rok či dva faktického uvěznění v kasárnách. To, že demokracie zjevuje problémy a rozpory, není její chyba, nýbrž největší přednost. Systém sám sebe dokáže korigovat a permanentně opravovat. Veřejný prostor je plný střetů, které nesou užitek. "Klidem k práci" už se mnoho společností proklimbalo až k bídě a bezprecedentnímu mezinárodnímu úpadku.

Za druhé, český stát přestal diktovat ceny a významně vycouval téměř z celé ekonomiky. Stát již nepeče housky, nevyrábí auta a neřídí banky, nýbrž "pouze" garantuje dodržování prověřených tržních pravidel, na základě kterých si veškeré obyvatelstvo významně zvýšilo životní úroveň a klientské pohodlí. Tato pozitiva – jako ostatní občané – stoprocentně konzumují i zaměstnanci veřejného zdravotnictví. Kromě toho právě tento sektor zásadně změnil i své relativní postavení v mzdovém "žebříčku", o čemž svědčí průměrná mzda. Zdravotnictví je nad průměrem, kdežto před dvaceti a více lety bylo zřetelně pod ním.

Za třetí, český veřejný zdravotník poskytuje takřka výhradně takzvané neobchodovatelné služby, což znamená, že tyto se nijak nepodílejí na zahraničním obchodu a přeshraničních službách. Za to, že za průměrný plat kdysi zdravotník obdržel zhruba 100 dolarů, kdežto nyní je to více než 1200 dolarů, a nemusí se tedy cítit v zahraničí – ani při nákupu zahraničního zboží na domácím trhu – jako žebrák, neřkuli že tam vůbec může vyjet, vděčí tito lidé všem těm, kteří pracují pro export, dokážou tomuto státu vydobýt konkurenceschopnější postavení, a také pravidlům, která tento absolutní vzestup umožňují a která zavedli právě politici po roce 1989.

Za čtvrté, mezi nemnohé oblasti, jež se dotýkají zájmu všech lidí a kde téměř vše, kromě platů, zůstalo systémově jako za minulého režimu, lze prokazatelně zařadit veřejné zdravotnictví. Zdravotnictví je černá díra, v níž mizí obrovské – a každým rokem se zvyšující – veřejné zdroje. Stavějí se nová a nová oddělení, kupují se drahé, navíc mnohdy i nadbytečné přístroje, provádějí se na nich duplicitní vyšetření, na přebytečných lůžkách se opečovávají pacienti, kteří dávno mohli být doma, a k obsluze toho všeho se najímá rozsáhlý personál, jenž by jinak vůbec nebyl potřeba. Počet lékařů na tisíc obyvatel je u nás jeden z vůbec nejvyšších na světě, ale průměrná délka dožití tomu naprosto neodpovídá. Léky se nehorázně plýtvá, honí se body a podstatným znakem tohoto systému je, že pacient není skutečným svéprávným konzumentem lékařské péče. Lékaři nechtějí, aby pacient měl zájem hlídat (také své) náklady, aby měl "zbytečné" dotazy, aby tedy byl sebevědomým klientem, nýbrž preferují i nadále rukojmího, žmoulajícího čepici, protože co může chtít ten, který má všechno takzvaně zadarmo? Je problémem lékařů, že brání všem myslitelným reformám zdravotnického systému, jenž z principu směřuje k růstu nákladů a k deficitu.

Příčiny žebrácké společnosti

A dovolte, na závěr, paní doktorce připomenout, že lůza je ze své podstaty definice neřiditelného davu, který se bezprostředně nechá unést svými nejnižšími pudy, který nekoordinovaně útočí na soukromý i veřejný majetek, krade salámy, loupí ve velkém nebo i podpaluje a vraždí, častokrát vyprovokován těmi prvoplánově "nejčistšími" myšlenkami, například hesly "společné manželky všem" či "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb". Na konci takových "spravedlivých" tažení proti korupci a svévoli moci není svobodný tisk, který by o nich informoval, není vláda práva, která by porušování pravidel trestala, nýbrž žebrácká a zdecimovaná společnost, zbavená sebevědomí a jakéhokoli vlivu na skupinku nejmocnějších, kteří, až konečně padnou, drmolí něco o tom, že "i oni byli oběti".

V této zemi nejsme svědky "vlády lůzy", nýbrž jsme svědky toho, že i vzdělaní lidé v rámci svobody slova a pod tlakem touhy po zlepšení svého postavení dokážou psát lůzovité texty.

Karel Kříž, Lidové noviny, 23. února 2011