Hlavní strana » Jinýma očima » Miroslav Macek: Rozpad…

Miroslav Macek: Rozpad Občanského fóra – 20 let poté

Jinýma očima, 17. 2. 2011

Celoživotně tvrdím, že paměti přímých účastníků vždy dokonale vystihují „jak to nebylo“ a nikdy „jak to skutečně bylo“, neboť dobrý cestopis také nemůže napsat domorodec, ale ten, kdo se krajinou jen mihnul a nemá tedy „zaujaté“ oči a hlavu plnou osobních emocí. Nicméně jsem vzpomínku na Občanské fórum u příležitosti dvacátého výročí jeho vzniku slíbil a tak mi nezbývá, než slib splnit. Budou to ovšem, jak shora řečeno a zdůrazněno, vzpomínky zaujaté a zcela neobjektivní...

První vzpomínka

Moje první vzpomínka patří prvopočátku Občanského fora, které tak krásně a s patřičnou mírou patosu definoval Tomáš Hradílek na jednom z prvních severomoravských mítinků: „Ptáte se, co je to OF, kdo je to OF. Ale to jsme přece my všichni!“

No, samozřejmě tomu tak nebylo, i když se v listopadu 1989 do změny systému pustil početný a podivuhodný konglomerát lidí: antikomunisté, kteří chtěli co nejrychlejší pád nenáviděného režimu a potrestání největších bolševických grázlů; umírněnější lidé, kterým sice režim také nevoněl, ale spokojili by se s odchodem KSČ „od válu“ a sem tam s nějakou tou doprovodnou fackou; velká skupina lidí, která měla před očima Neckermannův katalog a chtěla neckermannovsky žít, aniž by se ovšem v jejich životě cokoliv jiného změnilo; osmašedesátníci, nadržení ihned navázat na „jaro 68“ a dostat se zase k moci, další bývalí komunisté, toužící tu navázat na šikovský nový ekonomický systém, tu mesiášsky vymýšlet nové třetí cesty, které přesvědčí zbytek světa o socialistickém Fénixovi, vstávajícím opět z popela; také drobní komunisté, kterým se nelíbil Husákův „smrádek, ale teploučko“ a snili o tom, že konečně přijdou do funkcí ti správní lidé a vše se napraví jako mávnutím kouzelného proutku; chartisté, vidící příležitost ujmout se vlády; a také spousta estébáků z důvodů přežití a snahy zavděčit se novým pánům. Samozřejmě, že tyto skupiny nebyly vyhraněné a vzájemně se leckde více či méně prolínaly.

Jak vidíte, gen rozkladu mělo Občanské fórum v sobě již od svého vzniku, neboť šlo o vznik „proti něčemu“ a počátek zániku pak zákonitě nastal s prvním střetem „pro co“.

Druhá vzpomínka

Další vzpomínka patří legendárnímu Špalíčku konce roku 1989. Takový organizační chaos a zmatek totiž jeden aby pohledal a nebýt stovek a tisíců dobrovolníků po celé republice, kteří měli schopnost se zorganizovat sami a vytvářet efektivní tlak a pocit nejistoty a strachu u místních komunistů, odpor starého režimu by byl zřejmě mnohem houževnatější.

Proto také většina příznivců, podporovatelů a aktivních členů OF velmi nelibě nesla jarní Pithartova slova „slyším trávu růst“, tedy jeho ochráncovské gesto nad komunisty. Žádný historik se bohužel doposud nepustil do hodnocení vlivu tohoto jeho projevu na další vývoj a přežití místních komunistických bratrstev, kterým jako by tehdy narostla opětovně křídla.

Už žádný historik také nikdy nedohledá a nepopíše, kolik finančních darů z tuzemska a hlavně cizozemska, a to mnohdy nemalých, bez řádné evidence zmizelo ve víru „sametové revoluce“.

Třetí vzpomínka

Třetí vzpomínka patří kupodivu opomíjené postavě Petra Kučery, který pod povrchem velmi obratně manipuloval Občanským fórem a dodnes si vybavuji svůj nevěřícný údiv, kdy se nás pár „starých kooptovaných mazáků“ vrátilo po volbách v roce 1990 do Federálního shromáždění a zjistilo, že veškeré funkce do posledního místopředsedy posledního podvýboru už tandem Kučera – Jičínský obsadil svými kamarády, vesměs samozřejmě levicově smýšlejícími. Pocit nevíry a bezmoci byl tehdy značný a trvalo to měsíce a měsíce, než se nám, pravičákům, podařilo ustavit „Meziparlamentní klub demokratické pravice“.

Také úloha prezidenta Václava Havla v tehdejší převaze levičáků, osmašedesátníků a hledačů třetích cest, čeká na své důkladné historické zpracování.

Sem by patřila i vzpomínka na lítý boj Tomáše Hradílka a nás severomoraváků za jmenování Václava Klause ministrem financí, který – ač triumfální severomoravský vítěz voleb roku 1990 – měl být z vlády odsunut do jakési bankovní pozice. Jména jeho odpůrců byla by jen opakováním jmen zde již zmíněných...

Čtvrtá vzpomínka

Čtvrtá vzpomínka patří už počátku závěrečné fáze Občanského fóra, v níž se každodenně projevoval trvale narůstající ideový i personální rozpor mezi tehdejším vedením OF a jeho příznivci a aktivisty v regionech. Na jednom sezení koordinačního výboru jsem si vzal slovo a pronesl jsem krátký příspěvek, jehož hlavním sdělením bylo, že systém, ke kterému chce většina příznivců a aktivistů OF (na rozdíl od hledačů všemožných třetích cest) směrovat, je systém, kterému se prostě a jednoduše říká kapitalismus. Potlesk většiny účastníků a zcela konsternované a nesouhlasné pohledy pánů Pitharta, Burešové, Rychetského, Jičínského, Palouše a dalších, hovořily za vše.

Pátá vzpomínka

Odtrženosti tehdejšího vedení OF od nálad a dění v  regionech patří vzpomínka pátá, a to vzpomínka na absolutně nechápavé pohledy výše jmenovaných a dalších, po drtivém vítězství Václava Klause v předsednických volbách. Tak dokonale nepřipravenou a překvapenou skupinku jsem od té doby neviděl. A také skupinku, která to Václavu Klausovi do smrti neodpustí.

Je pak opět na šťouravých historicích, aby zjistili, kolik že to plakátů s novým předsedou OF Paloušem leželo vytištěno ve sklepích Špalíčku. Ale to už spíše patří k historkám z „Nových pověstí českých“...

Miroslav Macek, bývalý místopředseda ODS, článek pro Newsletter CEPu, únor 2011

 V únorovém Newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku se dočtete:

Jiří Weigl: Nečekejme v Egyptě obdobu sametové revoluce
Miroslav Macek: Rozpad OF – 20 let poté
Václav Klaus: Poznámky k české a srbské transformaci
Milan Kundera: Dvojí duch roku 1968
Marek Loužek: Seminář o Ronaldu Reaganovi
Martin Slaný: Recenze – R. G. Rajan: Zlomové linie

Newsletter ve formátu pdf je ke stažení zde. (1 MB)