Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Nad událostmi v…

Jiří Weigl: Nad událostmi v Egyptě

Jinýma očima, 3. 2. 2011

Píši tento komentář v době, kdy masové demonstrace a násilnosti v Egyptě zatím dosavadní režim prezidenta Mubáraka nesvrhly a příliš mnoho otázek ohledně budoucnosti této země zůstává otevřeno. Přesto však to, co se dosud událo, vybízí k zamyšlení a zhodnocení.

Masy Egypťanů vyšly do ulic Káhiry a dalších egyptských měst nečekaně a pod vnějším impulsem. Nejedná se o hladové bouře, které se dříve tu a tam v některých oblastech Egypta vyskytly. Nejedná se ani o organizované vystoupení islamistů, kteří dříve občas vyvolali násilné střety. Současné masové demonstrace vznikly spontánně v reakci na pád autokratického režimu v jiné arabské zemi – Tunisku. A od počátku probíhají pod radikálními politickými hesly proti dlouholetému vládnoucímu režimu. Jsou evidentně spontánní, nemají žádnou vůdčí politickou sílu ani osobnost. Zdá se, že dosavadní slabá světská i silná islamistická opozice jsou jimi poněkud zaskočeny a pouze reagují.

Zaskočen je i okolní svět, obávající se hrozící nestability v klíčové zemi arabského světa i horkého regionu Blízkého východu. Západní politikové i veřejnost se zmítají mezi na odiv dávanými sympatiemi k demonstrantům bouřícím se proti tyranii a požadujícím svobodu, tak snadno z dálky vyvolávajícím vzpomínky a jásavou éru pádu komunistických totalit ve východní Evropě, a logickými obavami. Realisté a političtí stratégové se děsí důsledků možného pádu prozápadního Mubárakova režimu na blízkovýchodní konflikt, situaci v arabském a muslimském světě vůbec a na dopady nestability v této strategicky klíčové zemi na světovou ekonomiku.

Přestože vše dosud zůstává otevřeno, troufám si tvrdit, že, ať nakonec vývoj bude jakýkoliv, nic v Egyptě nezůstane stejné. Současné události nemají v egyptské historii precedens. Egypt byl po dlouhá tisíciletí zemí rolníků, jimž po faraonském období postupně vládli Peršané, Řekové, Římané, Byzantinci, Arabové, mamlúci, osmanští Turci, Francouzi, Britové a nakonec v roce 1952 svrhla na Británii závislý královský režim armáda, diktatura jejíhož velení trvá dosud. Obyvatelstvo bylo až dosud převážně pasivním objektem této historie, která probíhala jakoby nad ním a mimo ně. I v moderní době byla politika a řízení věcí veřejných záležitostí úzké vzdělané, bohaté,  značně uzavřené a často kosmopolitní elity, mezi níž obyčejný Egypťan kromě kariéry v armádě měl malou šanci proniknout. Právě z toho pramení síla islamistické opozice – Muslimského bratrstva a jeho odnoží, jako ideového proudu a organizační struktury daleko bližší prostým lidem, jejich myšlenkovému světu, tradicím, představám a životu.

Dnes poprvé v historii  hybná síla politického dění a iniciátor změn vychází z onoho doposud pasivního lidu, je mimo armádu a do značné míry i mimo zavedené elity. Je to jasné potvrzení změn, jimiž egyptská společnost prošla za poslední desetiletí, důkaz v části společnosti počínajícího aktivního občanského vědomí, které chce promlouvat do věcí veřejných. To zní sice na první pohled optimisticky, ale egyptská situace je nahony vzdálená evropským poměrům, které známe a máme tendenci si ji s nimi ztotožnit.

Spontánní živelná lidová revoluce může svrhnout starý režim, avšak tím, že do politického dění vtáhne miliónové masy s roztříštěnými zájmy, představami a prioritami, otevírá před sebou relativně dlouhé období nestability, v němž se bude bojovat o charakter nového režimu. Vzhledem k nízké úrovni vzdělání a materiálního standardu mas je zajištěno zázemí pro silné radikální politické proudy a tendence. Egyptská revoluce, zvítězí-li, má proto podle mého názoru šanci podobat se spíše než východoevropskému sametu roku 1989 velkým a tragickým revolucím, jako byly francouzská, ruská nebo íránská, které naděje, touhy a iluze nadšených zástupů přetavily v krvavých peripetiích do nové diktatury, v mnohém děsivější a horší než starý režim.

Pokud se armáda pokusí předejít tomuto vývoji změnou režimu v nějakém liberálnějším duchu, bude stejně pod tlakem sil, které jí k tomu dotlačily, a režim i poměry v Egyptě budou mít ke stabilitě daleko.

Jsem proto přesvědčen, že iluze nejsou na místě, že cesta ke svobodné a demokratické společnosti v Egyptě, o níž dnes na Západě mnozí tak rádi hovoří, bude ještě velmi dlouhá a složitá.

Jiří Weigl, MF Dnes, 3. února 2011