Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Rusko bez předsudků

Rusko bez předsudků

Projevy a vystoupení, 12. 11. 2010

Pozvání k dnešnímu vystoupení zde v Moskvě je pro mne v jednom ohledu zcela výjimečné. V posledních dvaceti letech jsem jezdil na projevy a přednášky po celém světě, ale dnes je to poprvé, kdy jsem přijel do Ruska výlučně za tímto účelem. Všechny moje předcházející cesty do této země byly cestami oficiálními – státními nebo pracovními návštěvami. Proč tomu bylo tak? Čím se Rusko liší od dalších zemí? Proč jsem mluvil už asi stokrát ve Spojených státech amerických, minimálně padesátkrát v Německu a Rakousku, mnohokrát v Anglii, Itálii a leckde jinde, ale ne zde? Je to kvůli Rusku, kvůli mně nebo je důvodem ještě něco jiného?

Chyba snad nebyla na mé straně. O mně je známo, že vůči Vaší zemi nemám žádné aprioristické předsudky. Je to asi proto, že nežiji v minulosti. Nepletu si dnešní Ruskou federaci se Sovětským svazem předcházející éry, ani si nespojuji dnešní ruské politiky s Leonidem Brežněvem, jak to dělají někteří lidé na Západě a ve středo- a východoevropských postkomunistických zemích, chtějí-li na své domácí scéně získat levné politické body. Vývoj Vaší země jsem v posledních dvou desetiletích sledoval s velkým zájmem a s přiměřeným respektem a pokorou. Proto v sobě nemám přezíravý a poučovatelský postoj těch, kteří se – ve smyslu názvu známého dramatu Milana Kundery – považují za „majitele klíčů“, za jediné povolené vykladače světa, svobody, demokracie a slušné občanské společnosti.

Vývoj v  Rusku v posledních dvou desetiletích považuji za relativní úspěch – zvláště díváme-li se na to s patřičnou a spravedlivou historickou perspektivou. Alternativu tohoto vývoje pro mne již několik desetiletí představuje děsivá varianta popsaná v knize Andreje Amalrika „Přežije Sovětský svaz rok 1984?“ (publikovaná v roce 1970). Když jsem tuto knihu před čtyřiceti lety četl (což bylo krátce poté, co vojska Varšavského paktu, fakticky ale Sovětského svazu přepadla Československo), měl jsem strach, že je tam popsaný vývoj velmi pravděpodobný a že je docela dobře představitelným obrazem toho, jak může tato země po pádu komunismu vypadat. Obával jsem se toho a jsem rád, že se to tak nestalo.

Přetvoření komunismu v parlamentní demokracii a tržní ekonomiku nebylo nikdy a nikde snadným úkolem a Rusko – díky své minulosti, a to jak té své předkomunistické, tak toho, že tam komunismus trval nejdéle a byl nejničivější – mělo velmi nevýhodnou startovací pozici. Hledání adekvátního transformačního projektu a úsilí o jeho implementaci narazilo na mnoho složitých problémů, ale já velmi dobře vím, že takováto zcela fundamentální systémová změna není cvičením v aplikované ekonomii (nebo politologii), řízeným osvícenými domácími intelektuály a zcela nesobecky se chovajícími a vlastně sebeobětujícími se experty západního světa. Jde primárně o spontánní proces, kterého se účastní miliony lidí, a který je pouze částečně řízen, regulován a ovlivňován nikoliv všemocnými politiky. Rád vzpomínám na pověstný výrok Jegora Gajdara, když s odstupem času obhajoval éru svého vládnutí slovy: „Byl jsem pouze ministerským předsedou Ruska, nikoli ruským carem“.

Politici a státní úředníci v takové situaci mohou udělat a obvykle také dělají mnoho chyb, a tím přispívají k nárůstu transformačních nákladů daleko nad jejich nezbytně nutnou úroveň. Tyto náklady byly v Rusku relativně vysoké, ale šlo o proces, který se odehrával v „reálném čase“. Nebyl to kontrolovaný experiment prováděný ve vakuu. Jsem si jist, že by náklady toho, kdyby se čekalo a nedělalo nic, byly daleko vyšší. Stalo se módním kritizovat počáteční nedokonalou legislativu (a jí doprovázející instituce) – zde i kdekoliv jinde ve světě – jako kdyby bylo možné zastavit spontánně prováděné procesy, na kterých se podílely miliony lidí se svými zájmy, sny, plány (i nepochybnými nedokonalostmi a nedobrými vlastnostmi), a čekat řadu let, až někdo z vnějšku „dodá“ dokonalou legislativu a fungující instituce.

Aniž bych chtěl s výhodou zpětného pohledu pronášet silné kritické výroky, které jsou tak snadné, dovolil bych si říci, že jsem si hned na počátku – na dálku a jako nezávislý pozorovatel – všiml tří hlavních zdejších problémů, kterým se naše země – Česká republika – snad vyhnula:

- absence široce sdílené transformační vize (či projektu), která by dala lidem elementární orientaci a spolu s ní i naději do budoucna;

- chyběla přísná makroekonomická a měnová regulace, což vyvolalo velmi vysokou a společnost a ekonomiku destabilizující inflaci;

- nedošlo k vytvoření autentických politických stran a proto ani plnohodnotné parlamentní demokracie.

Z mého pohledu všechny další problémy vyplývají právě z těchto tří věcí. Chtěl bych však zopakovat, že jsem sem nepřijel radit. Jsem přesvědčen, že s vámi to dobře myslících a „pomazaných“ rádců máte dost. 

Přijel jsem z České republiky, ze země, která chtěla svobodu a demokracii, národní suverenitu a svobodné trhy a troufám si říci, že jsme se od samého počátku v tomto směru pohybovali velmi rychle, pravděpodobně rychleji než další postkomunistické země. Obávám se však, že jsme těchto cílů nedosáhli, což má řadu příčin, ale jedna z nich je klíčová. Stali jsme se členy Evropské unie a díky tomu jsme konfrontováni s narůstajícím demokratickým deficitem, s výrazným omezováním naší suverenity a zejména s velmi neefektivní „sociálně-tržní ekonomikou“, která je velmi odlišným ekonomickým uspořádáním než je systém svobodných trhů. Tomu se zde však nechci extenzivně věnovat. O tom mluvím často a velmi kriticky v Evropě, kam to skutečně patří. To není mým tématem pro tuto zemi a pro toto publikum.

Probíhající evropský vývoj, téměř málokým postřehnutý posun od integrace v unifikaci, je součástí daleko širšího procesu, kterým je posun od konstruktivismu na úrovni nejdříve států a potom i celých kontinentů, ke konstruktivismu na globální úrovni – pod praporem globálního vládnutí. Nedávné vytvoření jeho zárodku ve formě instituce zvané G20 není zanedbatelným krokem. Na summitu EU – Asie, který se konal počátkem října v Bruselu, jsem tento aspekt nového světového řádu přirovnával k Brave New World Aldouse Huxleyho (což je název knihy, která byla v komunistickém Československu vydána v roce 1970 pod názvem Konec civilizace). Potěšilo mne, že Váš ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov na tomto jednání mou obavu z nedostatku demokratické legitimnosti institucí tohoto typu podpořil.

G20 je produktem nedávné, v naší části světa jen pomalu odeznívající finanční a ekonomické krize, která byla pro většinu ekonomů, pro všechny politiky a také pro veřejnost překvapením. Téměř nikdo jí neočekával. Lidé věřili v omnipotenci centrálních bank a vlád řídit makroekonomiku a v proveditelnost, racionalitu a účinnost mikroekonomické regulace, zejména ve finančním a bankovním sektoru.

Tato neoprávněná víra se ukázala být mylnou. Se zpožděním začali ekonomové chápat, že krize byla důsledkem kombinace velmi předvídatelných chyb. Na makroekonomické úrovni začíná být stále více jasnější, že byl původ krize spojen s bezprecedentním vytvářením obrovských nerovnovah ve světové ekonomice, s neobvykle dlouhým obdobím nízkých reálných úrokových sazeb a nadměrné nabídky peněz a s politickým hraním si s hypotékami, zejména ve Spojených státech amerických. Na mikroekonomické úrovni začíná být zřejmé, že existující dílčí a velmi nedokonalá regulace v ničem nepomohla. Narušila naopak racionální chování bank a dalších finančních institucí a motivovala je k tomu, aby hledaly cesty, jak z této regulace uniknout prostřednictvím velmi sporných „finančních inovací“.

Považuji za nutné znovu varovat před pokusy označovat problémy, které vznikly na trhu, jako problémy trhu. Nedávná krize nebyla důsledkem selhání trhu a nebyla způsobena žádným inherentním defektem kapitalismu. Byla důsledkem selhání státu, byla důsledkem ambicí necitlivě zasahovat do tak komplexního systému jakým je lidská společnost a ekonomika. Státní zásahy a intervence krizi vyvolaly, prodloužily a dramaticky prohloubily.

Ta přesto bude dříve či později věcí minulosti. Něco z ní však zůstane. Odpůrcům trhu se podařilo vytvořit rozsáhlou nedůvěru v tržní systém, ale tentokráte to není nedůvěra v kapitalismus volného trhu, v systém laissez-faire, v kapitalismus Adama Smithe, Friedricha von Hayeka a Miltona Friedmana, jako tomu bylo před osmdesáti lety, ale je to nedůvěra ve vysoce regulovaný kapitalismus současné éry. A to je velmi znepokojivé.

Jako malá a vysoce otevřená ekonomika se Česká republika nemohla izolovat od viditelného zpomalení světové ekonomiky a zejména od recese v zemích svých hlavních západoevropských obchodních partnerů. Náš HDP poklesl v roce 2009 o zhruba 4%. Měli jsme výhodu, že náš bankovní a finanční systém nebyl před krizí zatížen špatnými půjčkami, což nám velmi pomohlo. Měli jsme také výhodu ve své vlastní měně. Kdybychom byli částí eurozóny, pokles HDP by byl větší.

Nemám žádné hluboké znalosti o dnešním stavu ruské ekonomiky. Pád HDP v roce 2009 o 7,9% byl relativně hluboký, zhruba dvakrát větší než v naší zemi. Bylo to pravděpodobně spojeno s poklesem cen plynu a ropy a s celosvětovou finanční krizí, která výrazně omezila přístup k levným zahraničním úvěrům. Svou roli jistě sehrála i předcházející rychlá apreciace rublu, která v průběhu minulé dekády dosáhla 145%. Země však byla na krizi připravena daleko lépe než v roce 1998 – velmi pomohly přebytky státního rozpočtu v období před krizí a velké zásoby deviz vycházející z dlouhodobě silné pozice běžného účtu platební bilance.

O ruské ekonomice však nebudu spekulovat a zůstanu na daleko obecnější úrovni. Udělám heroické zjednodušení a na jeho základě jistou modelovou hypotézu. Budu odlišovat pouze tři ekonomická seskupení, Evropu, Ameriku a tzv. země BRIC (dnes často užívaná zkratka pro Brazílii, Rusko, Indii a Čínu) a budu naznačovat své hypotézy o jejich dlouhodobém potenciálu.

Dívám-li se na Evropu, domnívám se, že její význam bude i nadále klesat. V minulých stoletích Evropě pomáhal její ekonomický systém, založený na volných trzích a vládě práva (zejména na kvalitních vlastnických právech) a její politický systém, založený na individualismu, svobodě, demokracii, otevřenosti a – vzhledem k tehdejší evropské neuniformitě – na velmi produktivní systémové konkurenci mezi zeměmi. To však postupně mizí. Evropané dnes preferují volný čas před pracovním výkonem, bezpečí před rizikem, paternalismus před volnými trhy, kolektivismus před individualismem. To všechno je skryto v konceptu „sociálně-tržní ekonomiky“, který je jedním z hlavních pilířů evropeismu, tohoto velmi heterogenního konglomerátu vzájemně nekonzistentních myšlenek dominujících dnešní Evropě.

Zdá se, že Evropané o kapitalismus a volné trhy zájem nemají a že nechápou, že jejich dnešní chování podrývá ty instituce, které vedly k jejich úspěchům v minulosti. Velmi se starají o své neekonomické svobody, i když já bych je spíše nazval volností a permisivností moderní nebo možná spíše postmoderní evropské společnosti, ale když dojde na jejich ekonomické svobody, ty je vůbec nezajímají. V mnoha ohledech Evropa spí. Její role bude proto klesat a zabývat se jejím budoucím vývojem bude asi zajímavé jen pro nás, kteří v ní žijeme.

Budoucnost Ameriky vypadá lépe. Svobody si tam váží více, evropská letargie tam není tak hluboce zakořeněna, určité prvky dynamismu tam ještě zůstávají. Ale i tak jsme svědky významných změn v americké kultuře, v americkém hodnotovém systému, v americkém vnímání budoucnosti. Semínka nedůvěry v trh, v odpovědnost vůči sobě samému, ve vertikální společenskou mobilitu, v individuální zásluhy, tam vidět jsou. Tyto tendence se těžko měří, ale jejich symptomy jsou zřetelné. Obamova administrativa se výrazně liší od administrativ předcházejících, včetně té Clintonovy. Způsob, jakým se vypořádávala s nedávnou krizí, je alarmující. Reforma zdravotnictví a zneužití eventuality potenciálních klimatických změn na podvázání trhů jsou neméně nebezpečné. Dlouhodobé deficity platební bilance, důraz na spotřebu a půjčování si (na rozdíl od spoření), víra v novou, informační nebo snad znalostní ekonomiku (nikoli ve volné trhy) naznačují, že Amerika bude mít velké problémy, aby si svou dnešní dominanci udržela. Nabízí se říci, že je Evropa předchůdcem Ameriky, ale já stále doufám, že v Americe bude vůči tomu více rezistence a méně letargie.

Budoucnost zemí BRIC vypadá optimističtěji. Lidé v těchto zemích vědí, že úspěch a zlepšení jejich osobních pozic nemohou být dosaženy bez tvrdé práce. Lidé v Evropě a Americe doufají, že budou stačit technologie, vzdělání, počítače, věda a že k tomu tvrdé práce nebude třeba. To je obrovský rozdíl. Proto mám řadu důvodů věřit, že budou tyto země rychle růst. Pouze ony samy si mohou – svou chybnou politikou – poškodit svůj dlouhodobý potenciál.

V krátkém a středním období může být jejich růst blokován omezeními, která na ně budou nakládat oba postupně ztrácející obři, Evropa a Amerika. Mám tím na mysli jejich protekcionismus, jejich iracionální argumenty ve prospěch spravedlivého obchodu (fair trade), jejich obviňování BRIC zemí z anti-dumpingu, jejich trvání na tom, aby všechny země světa okamžitě implementovaly všechny pracovní, zdravotní, bezpečnostní, hygienické a všechny další standardy – bez ohledu na úroveň jejich ekonomické vyspělosti, a zejména jejich tlačení méně rozvitých zemí do přijetí nejmocnějšího současného protitržního vynálezu – nesmyslu globálního oteplování. Jak jsem řekl, nechci explicitně diskutovat Rusko, ale zahrnuji Rusko – optimisticky – mezi tyto BRIC země.

Na počátku jsem položil otázku, proč jsem dosud vystoupení tohoto typu v Rusku neudělal. Odpovědí není jedna věta, ale obsah tohoto mého vystoupení jako celek. Asi teprve teď na diskusi tohoto typu nazrál čas. Teprve teď se ukázalo, že tato diskuse chybí. A že když ji nebudeme vést my, povede ji někdo jiný.

Václav Klaus, projev při udělení ceny za nejlepší zahraniční investici v Rusku, budova Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace, Moskva, 11. listopadu 2010

Publikováno v deníku Právo dne 12. listopadu 2010.