Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Osobní zavzpomínání:…

Osobní zavzpomínání: Cornellská univerzita a uplynulých čtyřicet jedna let

Projevy a vystoupení, 25. 9. 2010

Pro mne jako prezidenta České republiky je návrat na Cornell po dlouhých čtyřiceti jedna letech skutečným zážitkem. Je to už strašně dávno a mnoho se toho za ta léta událo, ale kampus a okolní krajina mi připadají známé. Pouze ty podzimní barvy jsou odlišné od barev, které jsem zde vídal na jaře roku 1969. 

Zdá se mi potřebné začít ohlédnutím se zpět a říci pár slov o době, kdy jsem zde mohl prožít několik velmi intenzivních měsíců. Nebylo náhodou, že jsem sem mohl přijet právě v této chvíli historie. Politické a ekonomické reformy, uskutečněné v Československu v druhé polovině 60. let a kulminující Pražským jarem roku 1968, vytvořily mimo jiné zcela unikátní, nicméně poměrně krátkou příležitost k cestám na kapitalistický Západ a k možnosti – pro ty, kteří se o to hodně snažili – tam dokonce studovat. Na Cornell jsem přijel na pozvání nyní již zemřelého ekonoma českého původu George Stallera. Byl profesorem na katedře ekonomie Fakulty věd a umění a na jeden semestr mne zaměstnal jako svého asistenta. Trochu jsem vyučoval, ale většinu času jsem trávil vlastním studiem, pravidelnou návštěvou přednášek několika ekonomických předmětů a hlavně díváním se kolem sebe, abych lépe pochopil tuto velkou a pro nás – zejména v tehdejší době – téměř nekriticky obdivovanou zemi. 

Přijel jsem z komunistického Československa pár měsíců po té, co byla naše země okupována vojsky Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy. Už se na to zapomíná, ale je ironií osudu, že  invaze do Československa byla historicky jediným zásahem vojsk Varšavské smlouvy. Došlo k ní proto, že politikové v Moskvě – a to nepochybně oprávněně – dospěli k závěru, že se chceme komunismu zbavit a to je motivovalo k tomuto obludnému činu. Důsledkem okupace bylo to, že u nás zavládla hluboká frustrace, která přetrvávala celé následující dvacetileté období. Nejhorší však byl počátek. Shodou náhod jsem odjížděl z Prahy koncem ledna 1969, v den bezprostředně následující po velmi smutném a nás všechny ničícím pohřbu studenta Jana Palacha, který se na protest proti sovětské okupaci uprostřed Prahy upálil. Byl to tehdy zcela neslýchaný čin, zejména v relativně „mírném“ a na extrémní gesta si nepotrpícím středoevropském civilizačním prostoru. Tento tragický a zoufalý čin se od té doby stal součástí naší historie. 

Opouštět Prahu v tuto chvíli bylo jistou úlevou a únikem. Doufal jsem, že přijedu na klidný kampus s tou pravou univerzitní atmosférou, do země, kde politika není všemocná a všudypřítomná a kde studenti studují a profesoři vyučují. Prostě, čekal jsem něco, co jsme doma neměli. Ukázalo se však, že jsem přijel do země v éře rozsáhlých aktivit studentské organizace SDS (Studenti pro demokratickou společnost), v éře muzikálu Hair a jeho slavného songu Aquarius, v éře z rádií se nepřetržitě valících písní Boba Dylana a Joan Baez, v éře „květinových dětí“ a hippies, v okamžiku masových protestů na univerzitě v kalifornské Berkeley, ke kterým došlo, když tam měl být likvidován „lidový park“ (People´s Park), atd. Krátce po mém příjezdu zde na Cornellu černí studenti okupovali jednu z univerzitních budov, Willard Straight Hall, a protože to bylo vůbec prvně na půdě americké univerzity se zbraněmi, Cornell se dostal do celonárodní pozornosti médií. Musím říci, že jsem nenabyl dojmu, že je tu o moc klidněji než v Praze. Navíc mi názory a argumenty některých zdejších radikálních studentů zněly velmi povědomým a nebezpečným způsobem. Ač jsem přijel z komunistické země, byl jsem zde ideologicky zcela zřetelně napravo. 

Měl jsem to štěstí zde být také v okamžiku základního střetu, který nastal v ekonomické teorii (a zejména v hospodářské politice) mezi monetarismem a keynesiánstvím a z Cornellu jsem se vrátil – více ze sedění v knihovně než z kurzů, které jsem navštěvoval – jako zapřísáhlý monetarista. Po letech života ve velmi nedemokratické a vysoce neefektivní komunistické společnosti a ekonomice lidé jako já v sobě měli zabudovanou obrovskou nedůvěru v schopnosti státu (a vlády) úspěšně a produktivně kontrolovat, řídit, regulovat nebo dokonce plánovat ekonomiku. Proto jsem po celý svůj život preferoval selhání trhu před selháním státu. Osobní zkušenost mne přesvědčila, že je selhání státu vždycky daleko větší a daleko horší. 

Záměrně jsem použil slovo „vždycky“. Právě díky této své zkušenosti se dívám i na dnešní pokusy bojovat s finanční a ekonomickou krizí v USA i kdekoli jinde ve světě stejnýma očima. Právě proto se více obávám důsledků státních opatření prováděných v souboji s krizí, než krize samotné. Budu o tom mluvit i zítra v New Yorku na Valném shromáždění OSN. 

Když jsem se v červnu 1969 vrátil z Cornellu domů, naše země byla zcela odlišná od toho, jak vypadala, když jsem ji před necelými pěti měsíci opouštěl. Komunistický režim, posílený přítomností sovětských vojáků, byl velmi úspěšný v zesilování své všestranné kontroly našich osobních životů. Příkladem toho bylo mé vyhození z Ekonomického ústavu Československé akademie věd poté, co jsem byl označen za lídra nemarxistických ekonomů v zemi. Na straně jedné to byla milá a lichotivá nálepka, na straně druhé to v následujících dvou desetiletích můj život velmi komplikovalo. Moje autobusová cesta Greyhoundem z Ithaky do New Yorku byla na dlouhých dvacet let posledním dotykem s Amerikou. V nich se toho moc neudálo, určitě málo pozitivního, a já mám navíc strach, že už to dnes nikoho nezajímá. I obor sovětologie de facto zmizel ze světa.[1] 

Hned po sametové revoluci jsme u nás zahájili proces radikální likvidace institucí komunistické společnosti a s ním paralelně probíhající proces budování pluralistické parlamentní demokracie a tržní ekonomiky. Komunismus jsme nechtěli reformovat, chtěli jsme se ho zbavit. Jako první polistopadový ministr financí jsem měl na starosti ekonomickou stránku transformačního procesu. V první polovině 90. let to bylo zajímavé téma i pro zahraničí, a proto jsem byl často zván přednášet v Americe o naší zkušenosti s touto revoluční změnou, s transformací celého politického, sociálního a ekonomického systému. Teď už je to za námi a i náš zájem se přesunul k jiným tématům.[2] 

V poměrně krátké době se Česká republika stala plnohodnotnou demokracií a tržní ekonomikou, členem NATO a Evropské unie. Myslím, že máme nárok považovat to za úspěch. Dnes už můžeme hrdě říkat, že jsme opět „normální“ evropskou zemí. Výsledkem je to, že už čelíme standardním „evropským“ problémům, nikoli specifickým problémům postkomunistické společnosti. Ty nové jsou určitě snazší a méně tíživé, ale jsou vážnější, než jsme očekávali. Snili jsme o tom, že zavedeme kapitalismus amerického stylu, ale místo toho jsme – krok za krokem – spolu s naší přípravou na členství v Evropské unii, importovali evropský model přeregulovaného státu blahobytu, který není ani příliš výkonný, ani příliš úspěšný a ani příliš dynamický.[3]

Evropský sociálně-ekonomický model, tzv. „soziale Marktwirtschaft“, však není jediným problémem, kterému dnes musíme čelit. Po půl století komunismu jsme chtěli být svobodnou, suverénní, nezávislou zemí, ale místo toho jsme se stali součástí velmi dominantní a stále více centralizované Evropské unie. Původně, v 50. letech, byla evropská integrace založena na konceptu intergovernmentalismu, ale v posledních dvou desetiletích začal dominovat supranacionalismus, jehož důsledkem je to, že je autonomie jednotlivých členských zemí v „Unii“ evropské pravděpodobně ještě menší než je tomu dnes v „Unii“ americké.[4]  V názoru, že to není to, co jsme chtěli, nejsem u nás osamocen. Neraduji se z toho, že jsem tlačen do pozice Evropana, protože se jím být autenticky necítím. Preferuji zůstat Čechem, ale učinit v dnešní době v Evropě takovýto jednoduchý a v podstatě nevinný výrok není politicky korektní. Jeho autor je automaticky považován za anti-Evropana.

Půl století jsme byli zbaveni svobody, a proto jsme velmi citliví, ne-li přecitlivělí, kdykoli se o svobodu jedná a reagujeme velmi silně  i na ty nejmenší symptomy jejího ohrožení. Proto jsme nervózní, když kolem nás získávají stoupence nejrůznější nové „ismy“, které jsou  daleko relevantnější než zapomenutý a téměř už nikoho neinspirující „starý“ komunismus. Co považuji v dnešní době za obzvláště nebezpečné, je ideologie environmentalismu a zejména její extrémní varianta, alarmismus globálního oteplování. To mne před několika lety přimělo napsat na toto téma knihu s názvem „Modrá, nikoli zelená planeta“[5] s podtitulem „Co je ohroženo? Klima nebo svoboda?“ Má odpověď na tuto otázku je jasná a nemilosrdná: „Ohrožena je svoboda, klima je v pořádku“.[6]           

Když jsem zde po tak dlouhé době, nabízí se otázka, které z mých názorů a v jaké míře byly získány nebo aspoň ovlivněny mým pobytem v Ithace. Dá se to těžko specifikovat. Přijel jsem sem už jako dospělý člověk, nikoli jako teenager, ale mohu s jistotou říci, že jsem v mnoha následujících letech velmi produktivně využíval všechno, co jsem se zde naučil a že pro mne byl celý zdejší pobyt, studium i setkávání s ostatními studenty a pány profesory velkou zkušeností. Naučil jsem se toho zde mnoho. Nikdy jsem neměl šanci poděkovat, tak to činím aspoň teď, takto opožděně. 

Václav Klaus, vystoupení na Cornellské univerzitě, Statler Auditorium, Ithaca, NY, USA, 24. září 2010 (překlad z angličtiny, publikováno v Lidových novinách dne 25. září 2010)