Hlavní strana » Jinýma očima » Petr Hájek: Proč nemohu mlčet

Petr Hájek: Proč nemohu mlčet

Jinýma očima, 11. 9. 2010

Mystifikace, podvádění veřejnosti s důvodným předpokladem, že řadový občan pouze tuší obecné principy, na nichž naše demokracie spočívá. Že proto přijme jakoukoli lež, budeli opakována v novinách či v televizi. To je základní metoda a praxe mocí, které nám chtějí vládnout bez demokratické legitimace – a proto se spojují a vzájemně obhajují a kryjí. V našem případě moc mediální a soudcovská. Jiří Pehe a Petr Uhl zaútočili v tomto listu na prezidenta republiky. Na tu část jeho projevu v Poslanecké sněmovně, kde varoval před soudcokracií. Před postupným nahrazením moci volených zástupců lidu mocí nevolených elit, které ve svém zájmu svévolně mění i nejvyšší zákon naší země – ústavu. Prezident to demonstroval na bezprecedentním zásahu Ústavního soudu, který zrušil ústavní zákon o konání voleb, a vzal tak občanovi jeho nejzákladnější právo: volit a být volen. A v důsledku překreslil politickou mapu naší země.

Jiří Pehe se pokouší zastřít podstatu věci. Tvrdí, že to, zda touto nevídanou svévolí ÚS překročil své pravomoci, je prý "otázkou interpretace, které by se měli zhostit odborníci".

Zhostili se – a neshodli se. Ani nemohli. Nejde totiž o rozhodnutí odborné – ale výsostně politické. Usilovná snaha obhájců soudcokracie překormidlovat tento skandál na tzv. odbornou úroveň je nejběžnější metodou, jak ukrást veřejnosti její demokratická práva a občanské svobody. Rozhodnutí lidu – prostřednictvím jeho přímo volených zástupců – vyvolat volby v termínu, který se mu zlíbí, je výsostné politické právo. Učiní-li tak parlament dokonce formou nejvyšší možné shody, tedy ústavní většinou, neexistuje v demokracii nic, co by jeho odhodlání zvolit si nové zástupce mohlo zvrátit. Pokud si jakákoli instituce, která nemá přímou legitimaci od voličů, toto právo uzurpuje, demokracie přestává být demokracií. Tehdy lid, jenž svobodným rozhodnutím delegoval svou moc na své zástupce – parlament – přestává být suverénem ve své zemi.

Nepřekvapuje, že se tomuto klíčovému znaku demokracie vysmívá právě Petr Uhl "žertovnou" otázkou, zda "ústavní zákon je zákon".

Stejně jako nepřekvapuje sebeodhalující pointa celé mystifikace v podání Jiřího Pehe: "Je-li parlament takovým suverénem, za jaký ho (prezident republiky) považuje, jak je možné, že vloni odmítal celé měsíce ratifikovat Lisabonskou smlouvu schválenou ústavními většinami v obou komorách parlamentu a čekal právě na rozhodnutí ÚS?"

Právě proto, že je demokrat, vážený pane. Zatajujete úspěšně veřejnosti, že ratifikace Lisabonské smlouvy byla podle ústavy zcela v kompetenci hlavy státu. Parlament svým projednáním k ratifikaci pouze dával souhlas, nic neschvaloval, jak záměrně lživě tvrdíte. Stejně lživé je tvrzení o "rozhodnutí ÚS".

Prezident republiky, veden pochybnostmi, zda může ratifikovat mezinárodní smlouvu, která významně omezuje suverenitu země, se dotázal ÚS, je-li naše ústava s touto smlouvou v souladu. Ústavní soud překvapivě zjistil (nikoli rozhodl!), že dle jeho názoru v souladu je. Poté prezident bezprostředně smlouvu ratifikoval – přestože s ní nesouhlasil. Tomu se totiž říká demokracie. S výzvou k její obraně se proto obrátil Václav Klaus právě k parlamentu. A je zcela srozumitelné, že proti jeho výzvě okamžitě vystartovala potrefená husa: reprezentanti mocných sil, usilujících nahradit demokracii mediokracií, například pomocí soudcokracie, prostě nastolit vládu nevolených.

Pánové Pehe a Uhl jsou významnými představiteli těchto "pokrokových" sil, které nás, jinou cestou, vedou do stejného problému, z něhož jsme se před dvaceti lety osvobodili. Proto nemohli mlčet. Proto nemohu mlčet ani já.

Petr Hájek, zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky, Právo, 11. září 2010