Hlavní strana » Jinýma očima » Evropa a národní identita z…

Evropa a národní identita z české perspektivy

Jinýma očima, 28. 7. 2010

Fenoménem, který je v dnešních debatách o evropské integraci a o současnosti a budoucnosti Evropské unie buď přehlížen nebo záměrně ignorován, přestože má na evropské dění zásadní vliv, je identita jako základní tmel společnosti, který u jejích členů vytváří pocit sounáležitosti a soudržnosti a o nějž se opírá i existence společenské solidarity.

Kolektivní identita je vědomí společenské sounáležitosti, které může být založeno na řadě elementů. Toto vědomí kolektivně vyděluje své nositele z lidského celku, umožňuje jim se vůči němu definovat a sdílet názory a postoje. Obvykle je jeho podstatnou součástí společně sdílená historická zkušenost, kultura, někdy náboženství, velmi často společný jazyk a mnoho dalších definičních charakteristik. Každý člověk v sobě nese řadu dílčích identit, které mají v jeho vědomí určitou hierarchii. Jejich prizmatem vnímá a hodnotí dění ve své širším i vzdálenějším okolí a společně je prožívá spolu s ostatními.

V souvislosti s evropskou integrací se hodně hovoří o evropské identitě, která se hledá v tzv. společných evropských hodnotách – křesťanství, humanismu, židovsko-antických kořenech evropské kultury a jejích společných rysech na celém kontinentě, odkazu osvícenství, postupně dominující demokratické tradici atd. Tyto hodnoty jsou nepochybně ve společnostech jednotlivých členských zemí EU s různou mírou a intenzitou přítomny, avšak málokdy si je jejich občané uvědomují jako hodnoty všem společné. Asi se všichni shodneme na tom, že jejich jednotící síla dosud zdaleka nemůže kompenzovat to, co evropské národy rozděluje.  Pojem národa a národní identita je ten hlavní distinktivní příznak, s nímž se dnešní Evropané identifikují a který je rozděluje. Naproti tomu vědomí evropské sounáležitosti a evropská identita jsou odvozené, sekundární a v mnoha případech dosud zárodečné.

Moderní evropské státy vznikly ve své rozhodující většině jako národní státy, často násilnou cestou v důsledku válek a revolucí jako řešení národnostních antagonismů a v některých částech Evropy tento proces proběhl velmi nedávno či dokonce ještě probíhá. Nacionalismus, který byl živnou půdou evropských konfliktů, je právem odsuzován, neexistuje ale žádná snadná a rychlá cesta jak hluboce zakořeněné rozdílné národní cítění překonat a nahradit jej jakousi umělou celokontinentální identitou, kterou by občané evropských zemí byli ochotni přijmout za svou.

Národní státy však s sebou v moderní historii nepřinesly pouze konflikty. Právě na jejich základě bylo možno vytvořit funkční politickou demokracii, založenou na svobodě jednotlivce a jeho právech. Nebylo náhodou, že vznik demokracie úzce souvisel se vznikem moderních národních států v západní Evropě. Lze dokonce říci, že vznik národních států byl nezbytnou podmínkou pro vznik moderní evropské demokracie. Velké mnohonárodní říše na evropském východě naopak funkční demokracii schopny vytvořit nebyly.  Nebylo proto náhodou, že všechny mnohonárodní státní útvary v Evropě se postupně rozpadly v důsledku národnostních konfliktů.

Dnešní Evropská unie  v sobě stále nese toto dědictví. Je unií národních států, jejichž obyvatele uvnitř spojují a navenek rozdělují různé národní identity, s nimi spojené tradice a historické zkušenosti, a také obavy, předsudky a možné antagonismy. To je realita, z niž je nezbytné vycházet. Nelze ji jednoduše překonat snahou o umělou regionalizaci Evropy, přenosem dalších a dalších kompetencí do Bruselu, novými smlouvami či legislativou, umělou centralizací a unifikací  či byrokratickou a administrativní regulací.

Ignorování této reality může snadno vést k tomu, že po překročení určité meze se EU z uspořádání smiřujícího staré konflikty a předcházejícího novým stane naopak prostorem stimulujícím nové nacionalismy, národní antagonismy a konflikty a bude následovat osud takových soustátí, jako bylo pro Čechy, Němce a řadu dalších národů staré  Rakousko – Uhersko.

Dovolte mi, abych tyto své obecné soudy ilustroval na českém příkladu. Česká národní identita vznikla se vznikem moderního českého národa na základě jazykovém a teritoriálním a také - a to v podstatné míře - na základě zvláštní české historické zkušenosti. To vše se promítá i do českého přístupu k současným evropským otázkám.

Dnešní Česká republika je národnostně velmi homogenní státní útvar s tisíciletou tradicí vlastní státnosti, vyspělou kulturou i ekonomikou, která historicky, kulturně i hodnotově vždy patřila do západoevropského civilizačního okruhu. Cesta našeho národa k moderní vlastní státnosti a suverenitě však byla velmi složitá, její prosazení komplikované a konfliktní a jejich existence je proto občany vnímána a pociťována jako vysoká hodnota.

Podíváme-li se do tisícileté historie českého státu, zjistíme, že byl vždy sice jasnou entitou, vlastí slovanského etnika, ale současně po většinu svých dějin také vždy polosamostatnou či řadu staletí nesamostatnou součástí celku zvaného Svatá říše římská národa německého. S německým světem jsme byli spojeni civilizačně, kulturně i politicky. Královský titul obdrželi čeští panovníci od německého císaře, patřili mezi jeho privilegované volitele, později byli němečtí císařové současně i českými králi. Skrze německy mluvící země k nám přicházely kulturní podněty ze světa, německá kolonizace změnila i národnostní složení obyvatelstva českých zemí a ještě více český stát propojila s německým světem. Vztah k Německu byl vždy pro nás klíčový jak v historii tak v moderní době a zásadně poznamenal českou historickou zkušenost i pohled na místo našeho státu v Evropě.

Moderní český národ vznikl pod vlivem obdobného procesu v západní Evropě a v Německu v 19. století. Německý nacionalismus usiloval o sjednocení všech německých zemí, mezi něž počítal i historické české země. V tom byl antagonistický nacionalismu českému, který bojoval o zachování identity jazykově odlišného slovanského národa. Rakousko-Uhersko, v nějž vkládali čeští politici naděje jako do ochránce malých národů, v tomto ohledu selhalo.

Otřes první světové války a rozpad Rakouska umožnil naplnění českých národních aspirací. Nově vzniklé demokratické Československo však v sobě stále neslo zděděné národnostní konflikty a potenciálně problematický vztah se sousedním Německem, který se tragicky vyhrotil po nástupu nacismu. Obavy z velkého souseda determinovaly snahy o mezinárodní zakotvení Československa prakticky po celou dobu jeho existence. Jestliže v meziválečném období to bylo spojenectví se západními velmocemi, které fatálně selhalo v Mnichově v roce 1938, po tragické zkušenosti druhé světové války to byl pokus o spojenectví se Sovětským svazem, který rychle vyústil do komunistického převratu a pádu do postavení sovětského satelitu.

Pád komunismu, obnovení demokracie a vstup do Evropské unie tak pro nás znamená nový začátek. Po bezmála století programového se vzdalování Německu nyní sami a dobrovolně jsme vstoupili do evropského uspořádání, v němž je Německo nejsilnější a ve středoevropském prostoru jednoznačně určující silou. Rozdíl od minulosti je ovšem zásadní. Dnešní Německo je vyspělá a mírumilovná demokracie, náš spojenec v rámci NATO, rozhodující hospodářský partner a i jinak ve všech ohledech pro nás velmi blízká země. To nám všem dává velkou příležitost do budoucna.

Ta by však neměla být zmarněna tím, že budeme zapomínat na to, co předcházelo. Že nová Evropa bude ignorovat zkušenosti a pocity malých národů, které si svou státnost a suverenitu musely těžce vybojovat a prosadit. Že pod záminkou snazšího unijního rozhodování se bude snažit podřídit život jejich občanů všezahrnujícímu byrokratickému diktátu z vnějšku. Že bude ignorovat jejich trvání na těžce vybojované svobodě a demokracii, kterým jsou unijní struktury stále více vzdáleny.

Češi mají svou historickou zkušenost, dobře vědí co znamená svobodu ztratit, dobře vědí, co znamená žít pod vládou, kterou nepokládají za svou, ale cizí. V tomto ohledu jsou daleko citlivější než občané západoevropských zemí, které historie obdobných zkoušek ušetřila.

Češi mají dlouhou negativní zkušenost s velkými iluzemi a falešnými nadějemi, které se tak snadno probouzejí a jen málokdy naplní. I komunismus byl takovou velkou a tragickou iluzí. Proto jsou skeptičtí. Tolik toho slyšeli o bratrství, věčném spojenectví atd., a dobře vědí, jak to nakonec dopadá.  Mají své špatné zkušenosti s umělým komunistickým internacionalismem a vědí, že multikulturalismus je falešná iluze hrozící rozložit společnost zevnitř. Nedůvěřují „dobru“ vnucovanému zvenčí nátlakem. Historická zkušenost říká, že suverenitu a svobodu lze ztratit velmi snadno, znovu ji však získat zpět je nesmírně obtížné. Neměli bychom zapomínat, že proces neustálého přesouvání kompetencí ve všech oblastech z národních států na bruselské centrum může velmi snadno vyvolat u národů s historickou zkušeností obdobnou té české pocit, že se vracejí staré časy, že jsou znovu ovládány někým z vnějšku.

Podobně by bylo možno hovořit o zvláštnostech každého národa v dnešní EU. Různost jejich identit, tradic, kultury, zvyků i historické zkušenosti vždy byla a je bohatstvím tohoto kontinentu. Zdá se však, že současné směřování evropské integrace to vnímá jako problém. Odtud plyne snaha podřídit všechny stránky života lidí v členských zemích umělým jednotným pravidlům.

Nikdy otevřeně nevysloveným, ale úporně a trvale postupně uskutečňovaným cílem je bez ohledu na tuto různorodost přeměna Evropské unie na centralizovaný superstrát, novou velmoc konkurující USA, Číně, Rusku a dalším globálním hráčům. Velmocenské ambice jsou možná vlastní elitám některých bývalých evropských velmocí, Češi a řada dalších menších evropských národů je ale nemají. Nevidí potřebu soupeřit s USA, jimž Evropa vděčí za svou poválečnou obnovu, bezpečnost a stabilitu. Již jednou jsme se proti své vůli byli v důsledku cizích ambic nuceni zapojit do globálního soupeření a pamatujeme si jeho výsledky.

Neexistence jednotného evropského politického národa, rozdílné národní identity a rozdílné národní zájmy neumožňují vybudovat funkční demokratické mechanismy na celoevropské úrovni. Členské státy EU a jejich občané nejsou připraveni podřizovat se rozhodování druhých o svých vlastních záležitostech. Nejde pouze o problém malých zemí nucených podřizovat se velkým. Ani velké země nejsou ochotny akceptovat situace, kdy by většina ostatních je nutila rozhodovat proti svým vlastním zájmům.

Dobrou ilustraci představuje současná situace v eurozóně na pozadí krize řeckých veřejných financí. Nejde ani tak o to, jak se Řecko vlastní vinou do problémů dostalo. Hlavním problémem je to, že společná měna vyžaduje v konečném důsledku i společnou hospodářskou politiku a fiskální transfery, potřebuje  nezpochybnitelnou širokou solidaritu, která by umožnila slabším regionům vyrovnávat se s problémy. Potřebná míra pocitu vzájemné solidarity však mezi národy EU chybí. Němci byli ochotni nést nesmírné náklady německého znovusjednocení, protože na vnitroněmecké úrovni tento pocit vzájemné solidarity existuje. Nejsou však ochotni ke stejným obětem vůči středomořským zemím. U dalších bohatých národů evropského severu je to podobné. V úvahu nepřichází ani varianta, že by o takovém způsobu použití úspor německých občanů byli donuceni rozhodnutím většiny ostatních. Řekové naopak nejsou ochotni přijmout, že by byli zbaveni práva rozhodovat o svých záležitostech a stali se jakýmsi protektorátem ostatních.

Jasně se ukazuje, jak politicky motivovaný projekt eura ignoroval realitu a neexistenci jak ekonomických (optimální měnová zóna), tak i reálných politických předpokladů pro dlouhodobě úspěšné fungování takového atributu jednotného státu, jakým je společná měna.

Potvrzuje se předpoklad, že dnešní Evropa není na neustále se prohlubující proces integrace zralá. Pokud si to stále nebudeme ochotni přiznat a nadále budou pochybnými metodami prosazovány kroky, jako Lisabonská smlouva, které budou za zády občanů tlačit kontinent směrem k superstrátu, dočkáme se nechtěně opakování konfliktní historie, o níž jsme si mysleli, že je navždy minulostí. Přijdeme o svobodu a demokracii, znovu vyvoláme antagonismy ovládajících a ovládaných, znovu dáme prostor pro obrodu nacionalismu.

Evropský projekt nemůže být pojat technokraticky a sociálně inženýrsky. Nemůže předbíhat vývoj. Jeho podmínkou je existence skutečně živé a široce pociťované identity evropské, která by umožnila vznik evropského politického národa. Nehovořím  o tom, zda je to vůbec vize realistická. Každopádně je to však proces, který by trval řadu generací, nikoliv otázka blízké budoucnosti. Podmínkou pro to, aby vůbec něco takového mohlo vznikat, je dlouhodobá existence Evropy bez bariér, Evropy svobodné výměny zboží, kapitálu, hodnot i lidí, nikoliv neomezený, neustále se rozšiřující odcizený prostor nikomu neodpovědného rozhodování v bruselském centru.

Jiří Weigl, vystoupení na konferenci International Symposium on Cultural Diplomacy, Berlín, 26. května 2010