Hlavní strana » Jinýma očima » Trianonská smlouva –…

Trianonská smlouva – devadesát let poté

Jinýma očima, 1. 6. 2010

Před několika týdny, kdy organizátoři seminářů CEPu přišli s myšlenkou uspořádat seminář na téma devadesátého výročí Trianonské smlouvy, zdálo se, že půjde o debatu na akademické historické téma, jež má sice jistou brizanci pro určitou část vztahů mezi zeměmi na jihovýchod od nás, ale nejedná se o bezprostřední žhavé politikum. Rozhodnutí nově zvoleného maďarského parlamentu na jeho první schůzi dne 27. května změnit dosavadní maďarský zákon o státním občanství a umožnit všem občanům jiných zemí, kteří se považují za etnické Maďary, získání maďarského občanství, činí z tématu Trianonské smlouvy a jejích důsledků a vlivu na současné dění v Evropě i ve světě zásadní politické téma.

Trianonská mírová smlouva byla součástí versailleského systému mírových smluv vítězů první světové války s tzv. centrálními mocnostmi. Podmínky těchto smluv byly tvrdé a odrážely mimo jiné i fatální frustraci vítězů války, především Francie, ze čtyřleté válečné tragédie, ve které sami jen o vlásek unikli porážce a ve které v do té doby nepředstavitelných jatkách zahynula téměř celá jedna generace mužské populace Francie. Válka byl šok, z něhož se především Francie nikdy nevzpamatovala a její politika jím byla ovlivněna na další dlouhá desetiletí. Mírové smlouvy proto odrážely snahu vítězů, hlavně Francie, pojistit se proti opakování válečné tragédie zásadním oslabením Německa a jeho spojenců a vytvořením spojeneckého systému nových států na německých východních hranicích.

V tomto ohledu tvrdost Trianonské smlouvy nevybočovala z tvrdého přístupu vůči poraženým, ať se jednalo o smlouvu s Německem uzavřenou ve Versailles, Saint Germainskou smlouvu s Rakouskem a  Sévreskou smlouvu s Tureckem. Přestože wilsonovský americký idealismus se svou zásadou práva na sebeurčení národů poskytl vítězům vítanou zástěrku pro veřejnost, skutečný obsah smluv byl vítězstvím tvrdé reálpolitiky francouzského premiéra Clémenceaua prosazujícího nekompromisně francouzské zájmy i proti svým válečným spojencům. Ve vztahu k Uhrám to byla podpora územních nároků francouzských spojenců Rumunska, Československa a Jugoslávie a oslabení tradičního německého spojence Maďarska, které navíc v oné době představovalo nové nebezpeční v podobě komunistické republiky rad.

Okamžitě po uzavření mírových smluv, nadiktovaných poraženým, se zvedla v poražených zemích diskuse o jejich více či méně zjevné nespravedlnosti, která v různé podobě trvá doposud.

Zvláštní posun a aktualizaci získávají v mezinárodních vztazích tyto diskuse dnes, v době politické korektnosti a hypertrofovaných lidských práv, kdy sílí tendence hodnotit historické události a historicky podle kritéria jakéhosi univerzálního „ dobra“ a abstraktní spravedlnosti a snažit se je napravovat či alespoň se za ně různě omlouvat. Veřejnosti se vnucuje falešná představa, jako by minulé konflikty a války měly být jakýmsi bojem dobra se zlem, a pokud jejich výsledek neodpovídá dnešní představě dobra a spravedlnosti, je nejen legitimní, ale i potřebné historii napravit. To však ale reálně nejde, neboť historie se udála a nelze ji prožít znova. Minulé války vedli proti sobě lidé se svými konkrétními antagonistickými zájmy a jejich výsledky, kterým  dalo legitimitu právě válečné násilí jako extrémní způsob řešení sporů, tomu odpovídají. Celé dějiny lidstva bychom museli zavrhnout proto, že na ně nelze uplatnit kritérium spravedlnosti a ochrany lidských práv v jejich dnešní podobě.

Připustíme-li pokusy o napravování historie, neznamená to, že stvoříme historii milosrdnější a ohleduplnější. Znamená to, že chceme minulé konflikty oživit a vybojovat znovu, za jiného rozložení sil, které je dnes  pro někoho výhodnější než v minulosti. Se spravedlností to nemá co dělat.

Trianonská smlouva rozbila historické Uhry, které nelze ztotožňovat s Maďarskem, neboť v nich Maďaři tvořili necelou polovinu obyvatelstva. Za hranicemi Maďarska ponechala vedle miliónů příslušníků nemaďarských národů i statisíce Maďarů. Dnešní snaha maďarské politiky „napravit“ tento důsledek Trianonu rozšířením maďarského občanství na všechny Maďary žijící za hranicemi znamená pokus po devadesáti letech změnit výsledek první světové války, znamená pokus narušit státní a územní integritu sousedů Maďarska a nově uspořádat poměry v Karpatské kotlině.

Zároveň se do mezinárodních vztahů vnáší nový, velmi nebezpečný precedens. Maďaři nejsou jediným národem, který žije v několika státech. Stane-li se maďarský postup mezinárodně akceptovaným, otevírá se prostor k destabilizaci poměrů v mnoha dalších regionech Evropy i světa. Proč by měl být revidován či napravován pouze Trianon? Má mít pouze Maďarsko právo exportovat své občanství do okolních zemí? Jak obstojí před kritériem absolutní historické spravedlnosti takové historické události, jako například rozpad Sovětského svazu, který ponechal za hranicemi Ruska desítky miliónů etnických Rusů? Bude mít Rusko právo rozšířit své občanství na milióny obyvatel Ukrajiny, Kazachstánu, Lotyšska a Estonska? Přiznáme  statut „mutterstatu“, který si nárokuje Maďarsko ve vztahu ke všem etnickým Maďarům, také Rusku ve vztahu k jeho menšinám v postsovětských státech? Má Čína mít zvláštní jurisdikci nad všemi etnickými Číňany žijícími po celém světě? Má být etnický a nikoliv občanský princip základem státnosti v 21. století? Vrátí se Evropa o 75 let zpátky a bude ke škodě všech znovu slyšet na falešné argumenty o nespravedlivých mírových smlouvách a utrpení menšin, jež předcházely rozpoutání poslední světové války?

Stane se Evropská unie z dosud oslavovaného prostoru míru, stability a předcházení konfliktům místem, kde si poražení v minulých válkách budou vynucovat revizi jejich výsledku a budou k tomu využívat takových nástrojů integrační politiky jako je např. Schengen? Co znamená v logice Trianonu oslavované rušení hranic v Evropě pro země, vůči nimž chovají některé skupiny u jejich sousedů územní nároky?

Z této série otázek snadno vytušíme latentní nebezpečí, které pro některé země v oslabování jejich suverenity, odevzdávání všemožných pravomocí do Bruselu, snaze o regionalizaci Evropské unie atd. implicitně hrozí. Snadno si také můžeme odpovědět na otázku, zda je prosazování těchto tendencí v našem národním zájmu.

V každém ohledu je však současný pokus maďarské politiky o nové vyhrocení problémů vzniklých Trianonskou smlouvou dobrým testem  stále opakované fráze o tom, jak existence Evropské unie předchází opakování konfliktů mezi svými členskými státy. Zatím se nezdá, že by alespoň v Podunají tento test dopadal pro EU úspěšně.

Jiří Weigl, vystoupení na semináři CEPu „Trianonská smlouva – devadesát let poté“, Praha, 31. května 2010