Hlavní strana » Jinýma očima » Euro? Děkuji, raději ne!

Euro? Děkuji, raději ne!

Jinýma očima, 25. 5. 2010

Žrout konkurenceschopnosti

Když Evropská unie stvořila společnou měnu, pyšnila se jako slepice, která snesla zlaté vejce. Ve skutečnosti to bylo kukaččí vejce, z něhož se v řadě zemí vyklubal rozmařilý žrout konkurenceschopnosti. Šlo o celé „jižní“ křídlo eurozóny – Španělsko, Portugalsko, Itálii a nechvalně proslulé Řecko.  Tyto země se zadlužily a neuhlídaly vztah mezi růstem produktivity a růstem cen a mezd. Společná měnová politika zde vedla k trvale nadprůměrné inflaci, s níž produktivita neudržela krok. Výsledkem byly narůstající deficity obchodní bilance a běžného účtu, financované růstem dluhů vůči zahraničí. K zadlužování přispívaly také příliš štědré sociální systémy, přebujelé státní aparáty, nezvládnuté realitní bubliny a další nešvary. Také v nich euro sehrálo velkou roli – propůjčovalo „jihu“ eurozóny uměle zvýšenou kredibilitu a nižší úrokové sazby, tedy levné peníze. Zadlužování se tak nemohly postavit do cesty přirozené tržní korekce, sloužící jako částečná brzda.

Za normálních okolností by narůstající deficity obchodu, spolu s růstem vládních dluhů, tlačily na kurz domácích měn. Země by tak dostávaly včas varovný signál – a depreciace nebo devalvace by jim umožnila obnovit konkurenceschopnost, snáze se vyrovnat s dluhy a obnovit zdravý růst ekonomiky. Tento korekční kurzový mechanismus však euro vyřadilo z provozu. Je velkou otázkou, zda se Řecko ze své krize dostane bez státního bankrotu, smířlivěji nazvaného restrukturalizací dluhu. Všechny scénáře jsou zatím otevřené.

Další záchranný balíček 750 miliard eur má zabránit šíření řecké krize do dalších zemí. Evropská centrální banka projevila ochotu v případě potřeby kupovat dluhopisy zemí eurozóny, ohrožených řeckou nákazou. Toto rozhodnuti hraničí se snad největším hříchem, jakého se centrální banka může dopustit –  s „natisknutím“ peněz k zaplacení vládních dluhů. Nevyhnutelným rizikem je budoucí inflace a znehodnocení eura. Evropští politici dále plánují  zřízení „ekonomické vlády“ (zatím snad jen pro eurozónu), založení Evropského měnového fondu, přísnější zákaz vládních dluhů, a dokonce povinnost předkládat státní rozpočty ke schválení do Bruselu (pro všechny země EU). Jinými slovy, řecká krize se má stát záminkou k další centralizaci moci a k ještě většímu oslabení suverenity členských zemí.

Varování pro českou ekonomiku

Česká ekonomika je vzhledem ke své otevřenosti a silným obchodním svazkům s eurozónou do značné míry součástí stejného hospodářského prostoru – není ale zatím na stejné ekonomické úrovni. Také my si přísně musíme hlídat konkurenceschopnost. V posledním desetiletí naše relativní cenová hladina rostla, díky flexibilnímu kurzu koruny se to ale dělo zhodnocováním koruny, nikoli vyšší inflací jako v Řecku. Na rozdíl od Řecka jsme také neztráceli konkurenceschopnost. Možnost oslabení koruny při zaostávání produktivity za cenami a mzdami fungovala jako významná pojistka. Dnes se ještě jasněji ukazuje, že byla tato cesta méně riziková, než vstup do eurozóny. A tak to ještě po značnou dobu zůstane.

Změna pravidel v průběhu hry

V eurozóně nyní došlo k něčemu, co se dá nazvat změnou pravidel v průběhu hry. Byla opuštěna zásada, že každá země je odpovědná za své dluhy a ostatní členové nejsou nijak zavázáni k fiskální pomoci. Dochází k vytloukání klínu klínem – zachránci si na pomoc Řecku sami musejí vypůjčovat. Do budoucna to vytváří ohromný morální hazard.  Předluženost jedné země donutí všechny ostatní ještě více se zadlužit a výsledkem bude oslabení důvěryhodnosti eura. Důvěryhodnost ztrácí také Evropská centrální banka, když se dala dotlačit k příslibu kupovat vládní dluhopisy nejzadluženějších zemí. Jako fraška působí volání Německa a Francie po přísnějším dodržování Paktu stability a růstu. Právě tyto dvě země se zasloužily o to, aby sankce nebyly reálně použity a pravidla Paktu byla zmírněna.

V této situaci se nemůžeme tvářit, jako by nebyl důvod náš vztah k eurozóně přehodnotit. Chceme přispívat na dluhy jiných zemí a sami si tím zvyšovat zadluženost? Chceme, aby naši politici ještě lehkomyslněji zemi stahovali do dluhů, spoléhajíce na záchranný kruh Evropského měnového fondu? Chceme, aby Brusel diktoval detaily naší rozpočtové politiky? Napříště bude eurozóna fungovat podle naprosto změněných pravidel. Bude to jiná eurozóna, než ta, do které jsme se před lety zavázali vstoupit. Do měnové unie, podporující zadlužené země z peněz těch ostatních, jsme se rozhodně vstoupit nezavázali. Vyvoďme z toho důsledky.

Ing. Stanislava Janáčková, CSc., poradkyně prezidenta republiky, publikováno v týdeníku EURO dne 24. května 2010