Hlavní strana » Jinýma očima » Reakce na článek Ondřeje…

Reakce na článek Ondřeje Schneidera „Euro nemá s finanční krizí nic společného“

Jinýma očima, 6. 11. 2008

Polemika O. Schneidera s článkem „Šílený nápad křísit Bretton-woodský systém“, který Václav Klaus napsal pro MF Dnes (22.10.2008), svědčí o zásadním nepochopení smyslu prezidentova sdělení. Ani svým názvem, ani svým obsahem nebyl článek V. Klause „útokem na evropskou měnu“, jak jej interpretuje O. Schneider. Prezident Klaus se zásadně postavil proti snaze některých politiků využít současné finanční krize k obrovské extenzi státních zásahů do ekonomiky. Postavil se proti plánům vnutit světu nové regulace prostřednictvím mezinárodních finančních institucí – IMF a Světové banky – institucí, které jsou pozůstatkem zkrachovalého Bretton-Woodského systému.

Vedle překrucování základního smyslu Klausova článku dopouští se O. Schneider ve své polemice také celé řady tvrzení, se kterými nemůže souhlasit nikdo, kdo alespoň trochu sleduje ve světě probíhající diskusi o příčinách finanční krize. Uveďme několik příkladů.

O. Schneider píše: „Dnešní krize nevznikla z nějaké evidentní chyby v makroekonomické politice vlády ať už v USA, v Británii či ve Francii. … Ještě jsem neslyšel nikoho, kdo by tvrdil, že krize by bývala nevznikla, kdyby schodek amerického rozpočtu byl o 100 miliard nižší….“. Schneiderova ironie zde není na místě. Světoví odborníci se shodují, že schodek amerického rozpočtu podporoval zadlužování USA v zahraničí - a tedy příliv zahraničních peněz na americký finanční trh – což bylo jednou z dlouhodobých příčin finanční bubliny a následné krize. Další příčinou „nesnesitelně lehkých půjček“ byla příliš uvolněná měnová politika FEDu (americké centrální banky). A další z řady příčin byly zákony Carterovy a Clintonovy vlády, nařizující hypotečním bankám poskytovat hypotéky i vysoce rizikovým, nemajetným klientům, bez spolehlivé záruky. To vše přispělo ke snaze amerických finančních institucí hledat nové nástroje, jak získat prostředky z finančního trhu a zároveň jak „odprodat“ riziko důvěřivým finančním investorům. Makroekonomická (vládní i měnová) politika v USA tedy nebyla zdaleka tak nevinná – naopak byla z delšího pohledu jednou z příčin krize.

Dalším pozoruhodným tvrzením O. Schneidera je, že v příčinách krize „nikde nefiguruje otázka národních měn či směnných kurzů“. Neslyšel snad O. Schneider o dlouhodobé snaze čínské vlády udržovat podhodnocený kurz vůči dolaru, za účelem podpory masových exportů čínského zboží do USA? Neví, že výsledkem byl schodek americké obchodní bilance na jedné straně, a obrovské dolarové rezervy Číny na straně druhé? Rezervy, které byly zpětně investovány na finanční trh USA a přispívaly k obrovské bublině půjček, hypoték a dalších finančních transakcí, jež se zde vyvinula? Politiku pevného kurzu vůči dolaru, hromadění dolarových rezerv a jejich investování na trh USA prováděly také země OPECu jakožto hlavní exportéři ropy. Směnné kurzy tedy při finanční záplavě, proudící na trh USA, rozhodně nebyly irelevantní a neplatilo, že „kurzy měn jen reagují na přesuny kapitálu“. Naopak, vládní zásahy do měnových kurzů byly hybatelem pohybů kapitálu a jedním z kořenů finančních nerovnováh, které ke krizi nakonec vedly.

Není zřejmé, jak dospěl Ondřej Schneider k tvrzení, že Václav Klaus ve zmíněném článku navrhl „opuštění principu společné evropské měny, nebo alespoň zastavení jejího rozšiřování“. Možná Schneider takto pochopil prezidentovu výzvu „Nepokoušejme se vytvářet nové, umělé mezinárodní finanční a kurzové systémy“…. a „zůstaňme u samostatné měnové politiky, která – jak my vidíme – nás, českou ekonomiku a český bankovní a finanční systém zatím docela spolehlivě chrání“. Václav Klaus samozřejmě dobře ví, že finanční krize zasáhla i ekonomiky, které měly své nezávislé měny. V případě České republiky však nelze popřít, že samostatná měna se zatím ukázala jako výhoda. Nutnost počítat s dlouhodobým trendem posilování kurzu koruny odrazovala české banky od příliš lehkomyslného rozletu na zahraniční finanční trhy. Rozumná měnová politika, šitá na míru potřebám domácí ekonomiky, netlačila banky do příliš rizikových operací ve snaze zhodnotit peníze „za každou cenu“. Úrokové sazby, které byly po delší dobu v ČR nižší než v eurozóně, vedly k tomu, že české subjekty nebyly motivovány brát si úvěry v cizí měně (což dnes obrovsky tíží např. Maďarsko). Navíc ani zahraniční zadlužení vlády není v ČR zdaleka tak velké, jako v některých jiných postkomunistických zemích. To vše nám nyní poskytuje určitou míru ochrany.

Pokud se vyplní predikce naprosté většiny českých i řady zahraničních analytiků, kteří považují českou ekonomiku za relativně málo ohroženou současnou finanční krizí, může pro nás v nejbližších letech samostatná měna mít ještě další bonus. Fakt, že zatím nebudeme členy eurozóny, nás může ochránit před nutností podílet se na vysokých nákladech řešení finanční krize v jiných zemích. Vládní subvence a záruky, které na sebe v současnosti berou země eurozóny, a finanční injekce dodávané na trh Evropskou centrální bankou, totiž nutně budou mít své náklady. A nebudou to náklady nízké – ať už v podobě vysokých vládních deficitů tlačících na růst úrokových sazeb či na zadlužování v zahraničí, v podobě růstu inflace, nebo v podobě nedůvěry k euru. Tyto náklady budou sdílet všechny země eurozóny - bez ohledu na to, jaký podíl měly právě jejich banky na rozšíření americké finanční krize do Evropy, a jak moc se bude muset zadlužit právě jejich vláda. Není tedy pravda, že „euro nemá s finanční krizí nic společného“. Euro se naopak stane nástrojem rozložení nákladů finanční krize, a jejich přenesení i na ty země eurozóny, které byly krizí primárně méně postiženy.

Ing. Stanislava Janáčková, CSc., poradkyně prezidenta republiky