Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Rok 2008 očima hlavy státu …

Rok 2008 očima hlavy státu (poznámky pro Fórum Hospodářských novin)

Projevy a vystoupení, 17. 12. 2008

Rok 2008 byl šestým rokem mého fungování ve funkci hlavy státu. Již jsem si zvykl na to, že je docela užitečnou metodou, jak si připomínat uplynulý rok, sestavování mých projevů, článků, rozhovorů pro knihu, která vychází každoročně v den výročí mé inaugurace, tj. 7. března. Vaše fórum mne přinutilo zamyslet se nad rokem 2008 trochu s předstihem. 

Rok 2008 byl tzv. osmičkovým rokem, a proto jsme si připomínali 90. výročí založení republiky, 70. výročí Mnichova, 60. výročí Února 1948 a 40. výročí srpna 1968. O každém z těchto výročí jsem pronesl několik projevů a napsal řadu textů. Jako neviditelná nit se mezi nimi táhne můj systematicky prováděný pokus narušovat či zpochybňovat některé účelové dobové výklady, které – alespoň v mých očích – vytvářejí téměř nezrušitelné falešné mýty:

-                      mýtus o našem heroickém rozbourání Rakouska-Uherska a o světodějné roli našich legionářů;

-                      mýtus o rozhodném odhodlání Čechů a Slováků v roce 1938 bránit republiku (který je poněkud v rozporu s naším chováním v období druhé republiky a s vytvořením Slovenského štátu hned 15. března 1939);

-                      mýtus o existenci zcela přesvědčivého demokratického základu československé společnosti, kterému byl komunismus v únoru 1948 zcela násilně a proti jeho vůli vnucen;

-                      mýtus toho, že události druhé poloviny 60. let a zejména události v roce 1968 představovaly unikátní šanci vytvořit – v lidských dějinách neexistující – společnost „s lidskou tváří“. 

Pokus odolávat těmto mýtům by mohlo být jedním z dědictví roku 2008 pro budoucnost naší země. 

V roce 2008 něco skončilo. Řada veřejně známých lidí zemřela. Žádný jejich přesný seznam k dispozici nemám, proto jsem se pro inspiraci podíval na svůj web, komu jsem v tomto roce kondoloval. Hned na počátku roku to bylo manželovi Bénazír Bhuttové (s oběma jsem měl příležitost se v minulosti setkat). Ta – jak víme – se stala obětí atentátu, který nesmiřitelně  rozdělil a destabilizoval Pákistán a nepřímo vedl i k tragické smrti našeho velvyslance v Pákistánu Ivo Žďárka. Obětí atentátu byl před patnácti lety i bývalý vídeňský primátor a dlouholetý přítel naší země Helmut Zilk. Letos na podzim zemřel na selhání srdce, ale to snad s atentátem v roce 1993 nijak bezprostředně spojeno nebylo. Za obrovskou ztrátu pro celý svět považuji úmrtí Alexandra Solženicyna a v posledních letech mne velmi trápilo povýšenecké mentorování našich (i některých cizích) komentátorů, kteří nebyli schopni pochopit jeho chování v posledních letech, tedy po jeho návratu z USA do putinovského Ruska. Ztrátou pro nás pro všechny je i úmrtí legendy našeho byznysu Tomáše Bati. S ním srovnatelnou osobnost už u nás nemáme.

V domácí politice byla jistě nejvýraznější událostí únorová volba prezidenta republiky, která leccos vypověděla o naší politické scéně. Ale protože se týkala mne, nebudu toto téma nijak rozvíjet. Druhou největší událostí nepochybně jistě byly říjnové krajské a senátní volby, které zásadním způsobem zatřásly naší politikou. Jejich důsledky budeme pociťovat řadu let. Nezakrývám, že byly v mých očích prohrou. O mnohém v naší politice vypověděl i prosincový kongres ODS, ale tady zatím máme příliš malý časový odstup pro seriózní hodnocení.

V mezinárodní politice bylo – alespoň pro mne – první letošní mimořádností vyhlášení nezávislosti Kosova a uznání takto vzniklého státu desítkami zemí světa, včetně – s jistým zpožděním a s mým nesouhlasem – i České republiky. Jednalo se o bezprecedentní událost, která bude mít své konsekvence. Jedna z nich na sebe nedala dlouho čekat. Byl to Gruzií vyprovokovaný „gruzínský“ konflikt, který dal Rusku šanci zacházet s Jižní Osetií a Abcházií stejným způsobem jako svět zacházel s Kosovem. I to považuji za destabilizující prvek soudobého světa. 

Svět ovlivňující událostí je i zvolení nového amerického prezidenta, který je pro budoucnost velkou neznámou. Jeho volební sliby už nyní procházejí prvním testem reality a výběr jeho vládního týmu naznačuje, že na tyto sliby poněkud zapomíná. Larry Summers (v roli předsedy Národní ekonomické rady) určitě nebude Miltonem Friedmanem, ale asi nebude ani propagátorem tezí, které Barack Obama prezentoval ve své volební kampani. Hillary Clintonová nebude Condoleezzou Rice, ale do pacifistických předvolebních výroků svého prezidenta má nepochybně daleko. Není bez zajímavosti, že v Obamově týmu jsou i např. Paul Volcker, generál James Jones a Robert Gates. 

Odcházející prezident George Bush udělal nedávno rozhovor, ve kterém připustil, že největší chybou jeho prezidentování bylo to, že uvěřil v existenci zbraní hromadného ničení v Iráku Saddáma Husajna, což –  jak řekl – pro něho bylo hlavním důvodem k zahájení irácké války. Bylo by dobře, kdyby si různí komentátoři zahraniční politiky u nás i ve Spojených státech přečetli mé výroky z března 2003. Neřekl jsem nic jiného.

Výrazným momentem roku 2008 bylo irské NE Lisabonské smlouvě a snad ještě důležitější bylo to, jak na něj zareagoval bruselský establishment. Dlouho hovořím o deficitu demokracie v Evropské unii a jestli tomu snad někdo v minulosti nevěřil, teď už jistě nemá důvod pochybovat. Nedůstojnost projednávání Lisabonské smlouvy u nás a neuvěřitelné reakce eurokratů ze zahraničí jsou toho nejlepším důkazem. O nedávném chování elity europoslanců v Praze ani nemluvě.

Rok 2008 je i rokem celosvětové finanční a ekonomické krize. Zdráhám se ale říci mimořádné, bezprecedentní, od roku 1929 největší krize. Mám pocit, že jsem podobná slova slyšel už při pádu bretton-woodského systému a ropné krizi na počátku 70. let, při stagflaci na počátku Reaganovy administrativy, při známé loan-and-savings krizi v závěru 80. let, při krizích let devadesátých i při první bublině hypoték v roce 2001. Letošní krize je produktem tragických omylů zcela s trhem neslučitelné podpory hypoték v USA a v některých dalších zemích a zcela neadekvátního zvětšování peněžní zásoby v USA. S neregulovaností finančních trhů to nemá absolutně nic společného, i když bohužel právě tímto směrem asi půjdou nepromyšlené pokusy takových krizí se v budoucnu vyvarovat. Cyklický vývoj ekonomiky se odstranit nedá, dá se pouze oddalovat a tím zesilovat následný pád. Mám strach, že bude současná krize používána jako zdůvodnění zásadního zpochybnění základních institucí kapitalistické, tedy tržní ekonomiky. Tomu bychom měli ze všech sil bránit.

Václav Klaus, Fórum Hospodářských novin, Hotel Boscolo, Praha, 16. prosince 2008

(Publikováno v Hospodářských novinách, dne 30. 12. 2008)