Hlavní strana » Jinýma očima » Vládní finanční injekce,…

Vládní finanční injekce, inflace a cenové bubliny

Jinýma očima, 24. 4. 2009

Hovořit o nebezpečí inflace se zdá být nesmyslné v době, kdy se centrální banky a vlády pro nejbližší období obávají spíše deflace. Co ale nastane, až se ekonomika začne oživovat? a hledají cesty, jak dostat do ekonomiky více peněz. Z dlouhodobějšího hlediska už to ale nesmyslné není. Jde pouze o to, zda se nalévání peněz do ekonomiky zastaví na nějaké rozumné hranici – a kdo tuto hranici umí stanovit.

Následující úvaha se nebude týkat české ekonomiky, za předpokladu, že dosavadní rozumná vládní „protikrizová“ politika  nebude vystřídána ochotou nadměrně se zadlužit. Bude se naopak týkat zemí, jejichž vlády nalévají do ekonomik velké objemy peněz v představě, že se tím vyhnou bolestivé restrukturalizaci.

Krize, která se do celého světa šíří z USA, tam nebyla způsobena nedostatkem, ale přebytkem peněz. V krizi se část těchto peněz „vypařila“, protože byly investovány do aktiv, která se ukázala jako „toxická“, nebo jejichž cena alespoň značně klesla. V případě akcií se sice zřejmě jedná o značné přestřelení, je však nepochybné, že celkově tu došlo mimo jiné ke zreálnění celkového bohatství ekonomiky – oproti jeho fiktivní, uměle nadhodnocené předkrizové úrovni. To se týká bohatství bank, firem i domácností.

Ekonomika, která se ukáže být méně bohatou, než se dosud zdálo, ovšem nemůže uživit všechny existující banky a podniky. Ti nejméně efektivní budou muset zkrachovat. Vládní pomoc bohužel neumí oddělit zrno od plev a pomáhá zejména těm největším, jejichž zánik by momentálně nejvíce bolel. Otázkou je i objem záchranných opatření. Je racionální pomoci k tomu, aby byl udržen bankovní systém v rozsahu schopném obsloužit ekonomiku v nových podmínkách. Potřeba pomoci bankám se může v blízké budoucnosti ještě dále reprodukovat s tím, jak budou v důsledku recese narůstat v portfoliích bank nesplácené úvěry. Je také do jisté míry racionální plošně ulevit podnikům v situaci zřetelně „přestřeleného“ poklesu poptávky, který příliš ohrožuje zaměstnanost. Otázkou je, kde vládní pomoc zastavit, aby nadměrný příliv peněz  nevyvolal po ekonomickém oživení silné inflační tlaky. Kdo tyto meze najde, a kdo je zaručí?

Existuje ještě další důvod umělého nalévání peněz do ekonomiky, a tím je krize důvěry – „zamrznutí“ úvěrového multiplikačního mechanismu tvorby peněz. Až se důvěra mezi bankami navzájem a mezi bankami a podniky obnoví, obnoví se i úvěrový multiplikátor – a peníze, které ho měly suplovat, bude třeba z ekonomiky zase odčerpat. Nicméně provádět ve chvíli oživení po hluboké recesi restriktivní měnovou a fiskální politiku je obtížné a politicky riskantní. Budou toho centrální banky a vlády schopny – nebo raději zvolí cestu růstu inflace, která je navíc pro vládu výhodná, protože „vygumuje“ část jejích dluhů?

Pokud by si vlády vypůjčovaly na krizové „balíčky“ z vlastní ekonomiky – od domácích bank či obyvatel – bylo by to pouhé přelévání (a ptejme se, zda i lepší využití) peněz, které už v ekonomice byly. Vlády si ale převážnou část prostředků na pomoc ekonomice budou muset vypůjčit ze zahraničí. Velkým a vlivným ekonomikám se to jistě podaří, čímž ovšem zkomplikují financování státních dluhů pro všechny ostatní. Porostou úroky, které bude trh z dluhopisů požadovat – a spolu vyšší výnosností dluhopisů poroste i jejich cena. Již nyní někteří světoví ekonomové varují, že na trzích dluhopisů se začne vytvářet cenová bublina – která může prasknout ve chvíli, kdy první vláda vyhlásí default, tj. neschopnost splácet svůj dluh. Takové situace nejsou nijak vzácné a v minulosti se „státní bankrot“ již mnohokrát odehrál. Při vysoké zadluženosti velkého počtu ekonomik by ovšem default jedné z nich mohl vyvolat řetězovou reakci, poháněnou všeobecnou ztrátou důvěry.

Jaký je vztah cenových bublin k inflaci? Měření inflace pomocí indexu spotřebitelských cen, případně s přihlédnutím k cenám průmyslových výrobců, je mezinárodně uznávaná zvyklost – ale je to jen a jen zvyklost. Růst cen na trzích jiných aktiv – akcií, nemovitostí, dluhopisů – není nazýván inflací, nýbrž cenovou bublinou. Cenová bublina je rodnou sestrou inflace – s tím rozdílem, že zůstává mimo oblast zájmu centrální banky. Zatímco růst cen spotřebitelských statků se centrální banky snaží udržet pod kontrolou, cenové bubliny na trhu jiných aktiv nechává dosavadní pojetí měnové politiky „narůst a prasknout“. Část amerických ekonomů za to kritizovala Federální rezervní systém již po prasknutí „bubliny informačních technologií“ v USA v 90. letech. Požadovali tehdy rozšíření definice inflace – nebo alespoň pozornosti Fedu - i na další cenové okruhy. Fed jejich volání tehdy odmítl. Následkem toho byla jeho měnová politika v následujících letech příliš volná a nereagovala na narůstající hypoteční bublinu. Pomohla tak odstartovat dnešní finanční krizi. V současnosti se již hovoří o nebezpečí další bubliny, a to na trzích dluhopisů.

Nadměrný cenový růst, způsobený nezdrženlivou fiskální politikou,  tedy může mít více než jednu podobu – tu která spadá do oficiální definice inflace, i tu, která je sice nazývána jinak, ale ve svých důsledcích není o nic méně devastující.

Stanislava Janáčková, poradkyně prezidenta republiky, Euro, 20.4.2009