Hlavní strana » Jinýma očima » Narůstání státního dluhu a…

Narůstání státního dluhu a jeho příčiny

Jinýma očima, 23. 3. 2001

         Na základě dat, zveřejněných ministerstvem financí, nedávno uvedl jeden z našich největších deníků, že v loňském roce státní dluh na jednoho občana dosáhl téměř 30 000 korun. V roce 2001 to bude ještě o 10 000 korun více a další rychlý růst dluhu se očekává v letech 2002 a 2003, a to i při případné úspěšné stabilizaci samotného státního rozpočtu.

         Dosavadní vývoj státního dluhu je u nás po roce 1989 charakterizován dvěma, zcela odlišnými obdobími.

         V první fázi, do roku 1996-97, byl státní dluh stabilizován (s výjimkou přesunu části dluhu státu z centrální banky k vládě, kam správně patří, čímž došlo k důležitému odlehčení naší centrální banky). Jednalo se výlučně o dluh zděděný z minulosti, z éry komunismu. Tehdy jsme zvolili asi jedinou možnou strategii: udržovat z nominálního hlediska dluh na původní výši, což ho fakticky snižovalo

-          jak inflací, takže v reálném vyjádření stejná suma znamenala méně,

-          tak ekonomickým růstem, který váhu dluhu státu v ekonomice (jako podíl na HDP) relativně zmenšoval.

Vytvářet přebytkové rozpočty a snižovat dluh i absolutně jsme neuměli, nemohli a ani nepovažovali za nutné. 

         V druhé fázi, kdy už se věci nepohybovaly podle našich představ a záměrů a kdy o nich rozhodovali jiní, došlo k rychlému nárůstu státního dluhu, od roku 1996 do roku 2001 na více než dvojnásobek. (Musím avizovat i rodící se fázi třetí, která nastane po roce 2001 a která bude znamenat další zhoršení.)

         Příčiny tohoto vývoje jsou poměrně známé:

1.      První je zastavení ekonomického růstu a recese let 1997-99. Při recesi rozpočtové příjmy stagnují, zatímco výdaje pokračují v růstu, protože jsou do značné míry předurčené. Tím vzniká deficit. Rok 1997 – i přes známe „balíčky“ – je toho typickým příkladem. Důvod recese je evidentní: byla vyvolána restriktivní politikou ČNB a politickými šarvátkami v období po parlamentních volbách roku 1996.

2.      Druhou je rychlý nárůst tzv. mandatorních výdajů, spojených převážně se sociální politikou (v širším slova smyslu) a s byrokratizací státu. Tím došlo k zhoršení struktury výdajů státního rozpočtu. Růst těchto výdajů si vždycky přála dříve opoziční a nyní vládní ČSSD. V minulosti dostatečnou sílu neměla, ale ani teď nemá sílu na to, aby to prosadila sama. V obou obdobích to „zařizovali“ lidovci, kteří v minulém období v těchto věcech vystupovali v parlamentu jako opozice vůči koaliční vládě, které byli členy a dnes v těchto věcech vystupují jako tichý koaliční partner menšinové vlády ČSSD.

3.      Třetí věcí je to, že došlo k rozsáhlým sanacím podnikové a bankovní sféry. Bylo to částečně z důvodu oslabení podniků a bank recesí let 1997-99, ale hlavně z důvodu přijetí jiné koncepce privatizace. Místo privatizace podniků a bank takových jaké jsou, což byla hlavní charakteristika původní „české cesty“, došlo k akceptaci požadavků zahraničních zájemců prodávat firmy – státem, penězi daňových poplatníků – sanované, ošetřené, oddlužené, opravené. Tuto změnu privatizačního konceptu, nadšeně aplaudovanou zahraničním businessem, provedla Tošovského (či Pilipova) vláda a dovršila ji vláda Zemanova (či spíše Mertlíkova nebo ještě přesněji Mládkova) za podpory ČNB a lobbyistů kolem Unie svobody.

Zauzlení přijde v roce 2002, kdy bude deficit veřejných rozpočtů – v ročním pohledu, vůči HDP – enormní a mezinárodní komunita, to znamená Mezinárodní měnový fond, OECD, Evropská unie a různé ratingové agentury, nám to nepromine. Ministr financí musí rychle něco dělat, i když před sebou žádná snadná řešení nemá. Bylo by dobré vědět, co mu radí čtyřkoalice a Lípa či Dřevíč – kromě pravdy a lásky.

         Tři mnou uvedené příčiny rozpočtových deficitů jasně naznačují, kudy bych šel já.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 23.3.2001