Hlavní strana » Články a eseje » „Pokoj a dobro“ našich biskupů

„Pokoj a dobro“ našich biskupů

Články a eseje, 22. 12. 2000

Česká biskupská konference nedávno vydala pastýřský list „Pokoj a dobro“. Jde o dokument zvláštní, nikoli nadčasový, spíše polonáboženský a polopolitický, který se pokouší hodnotit deset let české transformace. Je to dokument až překvapivě podrobný (přes šedesát stran), je značně kritický, pochmurný až pesimistický, což trochu kontrastuje s jeho „křesťanským“ původem.

Nastala doba vánoční, doba zklidnění a rozjímání. Aktuální společenská témata poněkud ustupují do pozadí a do pozornosti lidí se dostávají otázky hlubší, duchovní, nadčasové. Nebylo by špatné, kdyby se o nich něco dozvěděla i od instituce duchovní a v jistém smyslu nadčasové.

Autoři pastýřského listu vyjadřují přání, aby byl dokument přijímán jako „příspěvek k rozhovoru o uspořádání věcí společenských se všemi lidmi dobré vůle, zejména pak s těmi, kdo se angažují ve světě politiky, podnikání či veřejné a státní správy a chtějí se podílet na nápravě věcí veřejných“. Dovoluji si proto využít této výzvy a nabídnout svůj názor jako názor jednoho z občanů, který v naší zemi v uplynulých letech rovněž žil, pracoval a snažil se ovlivňovat společenské dění.

V naší zemi není krize. Ani politická, ani společenská a dnes – díkybohu – už ani ekonomická. Profesoři přednášejí, doktoři léčí, zedníci stavějí domy, duchovní káží, poslanci schvalují zákony – všichni dělají svou práci, která je baví nebo živí. Někteří z nich jsou pilnější, jiní pohodlnější, někteří čestnější, jiní hříšnější, ale tak tomu bylo vždycky, včera jako dnes, a nejde o specifikum žádné země ani žádné profesní skupiny.

Ústřední teze pastýřského listu – že změna společenských struktur a institucí probíhá rychleji než proměna zvyklostí, etických norem a chování lidí – je pravdivá, ale nikoli objevná. Když jsem před několika lety odlišil revoluční složku transformace od její evoluční složky, bylo to právě proto, abych připomněl, že usazování právního rámce a osvojování mravních norem souvisejících s demokracií a tržní ekonomikou, může trvat delší dobu.

Konkrétní rozpracování této teze v podání českých biskupů je však nesmírně sporné. Prohlášení typu, že „morální dimenze privatizace a transformace byla od samého začátku změn po listopadu 1989 podceněna“, že „ideologie tržního fundamentalismu se stala jakýmsi náhradním osobním náboženstvím“, že „transformace byla omezena jen na ekonomickou dimenzi“ jsou nepravdivé a demagogické.

Ekonomové dobře vědí, že Adam Smith vedle „Bohatství národů“ napsal i „Teorii morálních citů“, znají Weberovu „Protestantskou etiku a duch kapitalismu“, studovali díla Michaela Novaka a nikdy by je nenapadlo zpochybňovat důležitost morálky pro vytváření pevných základů tržní ekonomiky. Autoři pastýřského listu zde proto hledají umělého nepřítele a obětního transformačního beránka.

Na charakter morálky v lidské společnosti existují různé pohledy, pro jejich podporu lze uvádět různé sociologické, historické či teologické argumenty, ale v konečném důsledku zůstává přijetí toho či onoho stanoviska (a teď možná naše biskupy překvapím) otázkou víry. Je legitimní přiznat, že církev má blíže k metafyzickému pojetí morálky, zatímco řada lidí (včetně mne) spíše k pojetí světskému.

Velmi se však ohrazuji proti tomu, aby přihlášení se k tomu druhému bylo vykládáno jako „podcenění morálních hodnot“ či bagatelizace etiky. Námitka, že světský pohled vede k morálnímu relativismu či nihilismu, je neoprávněná. Nikdy nás ani na vteřinu nenapadlo pochybovat, že krást (či „tunelovat“) se nemá, že vražda je těžký hřích, či že sebekázeň, pracovitost a pokora jsou chvályhodné životní hodnoty.

Biskupové zdůrazňují, že nechtějí „vyslovovat soudy nad svými bližními“, ani se nechtějí stavět „nad a mimo“ lidi, které oslovují. Vyznění dokumentu však o tom příliš nesvědčí. Pastýřský list je zbytečně pesimistický a příliš moralistický.

To, že dokument přináší na řadě míst evidentně nebiskupské, výrazně levicové návrhy – státní restrukturalizaci podniků, prohloubení státního přerozdělování apod., je spíše problém našich biskupů než křesťanství. Kdyby se k takové myšlence přihlásili církevní otcové jako jednotlivci, dalo by se to brát jako vyjádření legitimního občanského názoru. Zahrnutí podobných myšlenek do oficiálního dokumentu však církev v očích nevěřících i řady křesťanů (kteří se organizují v různých politických stranách) znevažuje.  Církev by měla vnímat horizont věčnosti, ne se angažovat v pozemských politických sporech.

Jako „příspěvek do diskuse“ by bylo dobré pastýřský list odpolitizovat, seznámit se s autentickými názory domnělých oponentů a vlít do něho daleko více křesťanské naděje. Pak by mohl být příspěvkem naší době.

Václav Klaus, 22.12. 2000