Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Svoboda a volný trh

Svoboda a volný trh

Projevy a vystoupení, 16. 11. 2006

Nemýlím-li se, naposledy jsem zde vystoupil před 9 lety. I když jste mne zvali každý rok, vždy jsem se omluvil. Hlavním důvodem bylo to, že se Váš kongres koná v – pro mne – velmi nevhodný den. V České republice je 17. listopad národním svátkem. Je to den, kdy oslavujeme výročí konce komunismu a počátku budování svobodné společnosti. V tento den mám být doma. Tentokráte jste mně však nabídli, abych promluvil na téma „Svoboda a volný trh“, což je tak atraktivní téma, že jsem pozvání nemohl odmítnout.

Mé názory na svobodu a volný trh jsou zásadně ovlivněny mou životní zkušeností, která je spojena právě s tímto dnem. Před 17 lety jsem žil v zemi, kde nebyla ani svoboda, ani volný trh, což už se dnes dost obtížně vysvětluje. Pro člověka mého typu bylo v té době naprosto nepředstavitelné, že bych směl navštívit Váš frankfurtský kongres.

Nemožnost cestovat do svobodného světa nebyla jediným problémem. Neexistovala politická svoboda, ani občanská práva. Samo občanství bylo prázdným slovem. Byli jsme velmi silně omezování ve všech osobních aktivitách. Ekonomika byla centrálně administrována (byl to slavný německý ekonom Walter Eucken, kdo mně inspiroval k tomu, abych mluvil o ekonomice centrálně administrované místo centrálně plánované). Měli jsme rigidní monopol zahraničního obchodu, který byl založen na téměř merkantilistickém uvažování, že máme dovážet jen to, co je – v očích centrálních plánovačů – nutné pro bilanční rovnováhu ekonomiky a vyvážet jen tolik, abychom neměli obchodní deficit. Svobodné rozhodování výrobců a spotřebitelů neexistovalo. Komparativní výhody a další základní ekonomické principy nebyly brány v úvahu. Výsledkem byl mimořádně neefektivní, nadměrně regulovaný, nesvobodný a neliberální systém.

Snili jsme o tom, že se tohoto systému zbavíme. A někteří z nás jsme nechtěli nic méně než totální změnu, nic méně než úplnou transformaci celého politického, ekonomického a sociálního systému. Věděli jsme, že to vyžaduje liberalizaci jak politického, tak ekonomického života. Věděli jsme i to, že – přinejmenším v naší části světa, v našem kulturním a civilizačním kontextu (nemluvím o jihovýchodní Asii) – je politický a ekonomický svět propojený a že není možné liberalizovat jen jeden z nich, samostatně, nebo v nějakém rafinovaně vymyšleném pořadí. Muselo to být uděláno současně.

Politický úkol po pádu komunismu byl relativně snadný. Stačilo liberalizovat vstup na politický trh, což potvrzuje mé dlouhodobé přesvědčení, že není možné konstruovat politický systém shora, ale že ho ani nelze „dovézt“ ze zahraničí. Musí vyrůstat zevnitř. Proto jsme v naší zemi do spontánní evoluce našeho politického systému nedělali žádné zásahy.

Zásadním způsobem změnit ekonomický systém je daleko těžší a zejména je to daleko více náročné na čas. Museli jsme liberalizovat, deregulovat a privatizovat celou ekonomiku, protože všechno bylo ve státním vlastnictví a pod přísnou regulací.

Velmi rychle jsme pochopili, že předpokladem úspěchu je dalekosáhlá liberalizace zahraničního obchodu. Musím opakovat, že jsme museli liberalizovat zahraniční obchod po půl století uzavřené a téměř autarkní ekonomiky. Udělali jsme to prakticky přes noc, 1. ledna 1991, bez jakéhokoli gradualismu. Je to důležité zdůraznit. Díky dnes znovu dominujícím neliberálním politickým, ekonomickým a sociálním ideologiím je evropský kontinent velmi daleko od „svobody a volného obchodu“.

Rád dodávám, že je dnešní situace v Evropě samozřejmě daleko lepší, než jak tomu bylo u nás před 17 lety. Dnes se snažíme posunout nikoli ze zcela nesvobodného obchodu ke zcela svobodnému, ale „pouze“ z méně svobodného do více svobodného. Udělat tuto změnu je však, paradoxně, obtížnější. Je velmi frustrující vidět, že jakákoli změna vyžaduje roky. Mocné zájmy se snadno dohodnou, posilují se navzájem a vytvářejí skutečně mezinárodní bratrstvo (tady v Německu bych asi měl říct Kameradschaft). Jsou schopny zablokovat jakýkoli pokrok. Slyším časté stížnosti odborů, obchodních komor a podobných institucí zde v Německu, i kdekoli jinde, že směřování k volnému obchodu bude mít „smrtící důsledky“. Musím říci, že kdybychom v momentu našeho přechodu od komunismu ke svobodné společnosti uvažovali podobným způsobem, nebyli bychom schopni udělat vůbec nic.

Totéž platí o politických a občanských svobodách. Svoboda buď je a nebo není. Musí být zavedena plně, nikoli částečně. Není možné brát ohledy na módní – pro někoho možná progresivní a žádoucí – názory. Není možné akceptovat požadavky tzv. politické korektnosti. Není možné naslouchat dnes populárním „ismům“ (jako je multikulturalismus, humanrightismus, ekologismus, supranacionalismus, komunitarismus, feminismus, NGOismus, atd.). Tyto „ismy“ k větší svobodě nepřispívají, naopak ji ohrožují. V posledních desetiletích jsme si v Evropě vytvořili atmosféru, zákony a instituce, které blokují veřejnou debatu a které znemožňují, abychom cokoliv diskutovali vážně.

Před 17 lety, v momentu kolapsu komunismu, jsem očekával, že bude v roce 2006 svět svobodnější, a to jak v politickém, tak v ekonomickém smyslu, než je tomu dnes.

Neočekával jsem dnešní stupeň postdemokracie, demokratického deficitu a byrokratického regulování společnosti. Neočekával jsem, že se dožiji další rigidní verze autoritativního ekonomického plánování, která je eufemisticky nazývána společná zemědělská ekonomika. Neočekával jsem tak účinné metody omezování obchodu, které vyspělé země Evropy a Ameriky používají vůči rozvojovým zemím třetího světa. Neočekával jsem pokusy konstruovat – což ve skutečnosti znamená blokovat – trhy, pod hesly antimonopolní nebo prokonkurenční politiky. Neočekával jsem dnešní rozsah přerozdělování důchodů a tak ničivou paternalistickou státní politiku. Neočekával jsem, že bude vybudováno tolik bariér pro mobilitu pracovních sil, což přispívá k masové imigraci. Neočekával jsem politickou kontrolu hospodářství, která vychází ze spojenectví státních regulátorů s těmi hospodářskými odvětvími, která mají regulovat. Neočekával jsem takové pokrytectví, jaké vidíme u mnohých zemí, které požadují liberalizaci obchodu od ostatních, ale samy udržují obchodní bariéry a subvence pro své vlastní produkty. Neočekával jsem takovou „averzi k riziku“ na straně politiků, kteří maximalizují počet let strávených ve svém úřadu místo toho, aby maximalizovali počet nutných změn, směřujících ke svobodě a volnému obchodu.

Myšlenky mají své důsledky. Protože je svobodný trh s myšlenkami důležitější než jakýkoli jiný trh, začněme tam. A nezapomínejme při tom, že svoboda a volný obchod jdou ruku v ruce. Není mezi nimi žádná substituce, žádné něco za něco. Je tam komplementarita. Musíme s tím něco udělat. Už je dávno pět minut po dvanácté.

Václav Klaus, český překlad projevu na Evropském bankovním kongresu ve Frankfurtu, 17. listopadu 2006

Odpovědi na otázky v rámci následné diskuse

Budu se snažit být stručný. Plně souhlasím s tím, co řekl Dr. Al Manai (1) o asymetrii liberalizace a opět musím citovat, co jsem zde řekl před chvílí: neočekával jsem takové pokrytectví, jaké vidíme u mnohých vyspělých zemí, které požadují liberalizaci obchodu od ostatních, ale samy udržují obchodní bariéry a subvence pro své vlastní produkty. To považuji za naprosto nepřijatelné.

Byl bych opatrný s užíváním pojmu „férový”. Všichni víme, že to, co je podstatné, je „free speech“, nikoliv „fair speech“. Ve stejném duchu bych navrhoval, abychom hovořili o svobodném obchodě a nikoliv o férovém obchodě. Svobodné je férové. Ale férové obvykle znamená nesvobodné. Takže buďme velmi opatrní.

Když zde paní ministryně Lagarde (2) hovořila o svobodě, připomněla, že bychom měli zmínit zodpovědnost. S tím více než souhlasím. Dnes večer budu mít v Praze projev o sedmnácti letech svobody v naší zemi a budu mluvit o svobodě a zodpovědnosti jako o něčem nedělitelném.

Ale když tento pojem užíváme v souvislosti s tématem, které zde diskutujeme („Svoboda a volný obchod“), věnujme pozornost legislativě, která kolem nás platí. Ne všechny kontroly, regulace, ne všechna pravidla a zákony jsou dobré a pozitivní. Mnohá z nich svobodu ubíjejí. Ve Francii určitě máte na dálnicích, na rozdíl od Německa, nejvyšší povolenou rychlost. Jakou rychlost? Mělo by to být 200 km/h, 130 km/h, 80, 45 nebo 20 km/h? Obávám se, že mnohá současná pravidla v EU jsou jako zavádění rychlostního limitu 20 km/h. A to je pro mě problém.

Volejme po symetrii, nikoliv po asymetrii. Když požadujeme otevírání trhů, měli bychom otevřít také naše trhy. Když požadujeme odstraňování dotací, odstraňme je i my sami. Jako ministr financí jsem měl velký strach, když jsme otevírali naši zemi nejen v oblasti obchodu, ale i ve finanční oblasti, a když jsme liberalizovali nejen běžný účet platební bilance, ale také kapitálový účet. Bylo to příliš brzy. A váhali jsme, zda je to dobrý krok či nikoliv. Ale udělali jsme ho.

Paní Lagarde mluvila o společné zemědělské politice v EU. Když slyším, že společná zemědělská politika již byla masivně reformována, je to jako poslouchat před dvaceti, třiceti lety soudruha Leonida Brežněva jak říká, že jsme provedli radikální a hluboké reformy komunistického hospodářského systému. Obávám se, že žádné skutečné reformy nebyly. A jestli navíc je společná zemědělská politika tím, co drží EU pohromadě, pak nám pánbůh pomáhej.

V zásadě souhlasím s tím, co řekl Profesor Messerlin (3). Do této diskuse uvedl jednu další důležitou dimenzi – nikoliv jen otázku obchodu, ale zmínil i pohyby pracovních sil. Jistě existuje silná korelace mezi obchodem, svobodou obchodu a imigrací. Když se nemůže pohybovat zboží, potom přicházejí lidé. To je tak srozumitelný výrok, že ho není třeba obhajovat. Ale děkuji, že zde zazněl.

Pokud jde o pohyby pracovních sil, rád bych dodal ještě jednu věc. Masová imigrace lidí do Evropy je ve skutečnosti důsledkem iracionální sociální a hospodářské politiky. Se stávajícím sociálním systémem, s paternalistickým sociálním státem, budeme mít stále více a více imigrace, a to bez ohledu na lepší hraniční kontroly někde na moři mezi Afrikou a Evropou.

Několik slov k významu bilaterálních dohod o volném obchodu, resp. zda mají být regionální nebo celosvětové. Jestli se nemýlím, Dr. Ackerman (4) byl tím, kdo zde řekl, že regionální dohody o volném obchodu jsou „second best“ (druhou nejlepší volbou). Když už jsme dnes zmínili jméno – včera zesnulého – Miltona Friedmana, ten by řekl, že regionální zóny volného obchodu nejsou „second best“. Určitě by řekl, že více světový obchod „narušují než navyšují“. Ale to by bylo na sofistikovanou akademickou diskusi.

Profesor Messerlin zmínil československou zkušenost, což mě přivádí zpátky k tomu, co jsem se snažil zdůraznit v úvodu: že je podstatné dělat radikální kroky rychle. Byl jsem zodpovědný za ekonomickou reformu v naší zemi. Tam tehdy – po půl století totálního protekcionismu – samozřejmě vůbec žádný volný obchod neexistoval. Mnoho nocí před 1. lednem 1991 jsem nespal, protože jsem lidem sliboval, že se nemusí obávat, když k 1. 1. liberalizujeme ceny po padesáti letech totálně iracionálních, rigidních, administrovaných cen. A že současně plně liberalizujeme zahraniční obchod a že se nic nestane. Samozřejmě jsem se obával, že by možná mohlo dojít k řetězovým reakcím: ceny, mzdy, směnné kursy atd. Ale jak jste, pane profesore, zmínil, bylo nutné to udělat. A přál bych si, aby evropští politici měli dostatek odvahy udělat něco podobného i v evropském kontextu.

Jsem frustrovaný z toho, když zde dnes ráno slyším říkat, že my, což znamená nás patnáct, jsme něco chtěli a teď nám ti ze střední a východní Evropy naši skvělou unii narušují. O tom by měl být příští kongres. Děkuji Vám.

(1) Jassim Al Mannai, generální ředitel, Arab Monetary Fund
(2) Christine Lagarde, pověřená ministryně pro zahraniční obchod, Francie
(3) Patrick A. Messerlin, profesor ekonomie, Institut d' Etudes Politiques de Paris
(4) Josef Ackermann, generální ředitel a předseda výkonného výboru, Deutsche Bank