Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky u…

Projev prezidenta republiky u příležitosti udělení Mezinárodní ceny sv. Vojtěcha za mír, svobodu a spolupráci v Evropě

Projevy a vystoupení, 13. 6. 2009

Vážená paní Gönczová, vážení vzácní hosté, dámy a pánové,

je mi opravdu ctí, že mohu letošní Cenu svatého Vojtěcha předat právě zde, na Pražském hradě, člověku – politikovi, kterého si velmi vážím, Arpádu Gönczovi. Nic na tom nemění, že on sám, vzhledem ke svému onemocnění, zde nemůže být osobně přítomen. 

Je to již podeváté co mezinárodní výbor Adalbert Stiftung udělil tuto cenu, jejíž plný název zní „Za mír, svobodu a spolupráci v Evropě“. Jsou to krásná slova, jsou to vznešená slova – a jsou to slova stále potřebná. Navzdory tomu, že v nedávné minulosti byla často devalvována a zneužívána k zakrývání jiných nebo dokonce přesně opačných záměrů, zůstala s námi a to je dobře. Tím spíš bychom se měli pokoušet pečlivě je očišťovat od nánosů frází, nalézat jejich současný smysl a aktuální obsah.

Mír, svoboda a spolupráce jsou pojmy, které spolu úzce souvisejí. Lze dokonce říci, že jedno bez druhého není prakticky uskutečnitelné. Platí to tím víc, hovoříme-li o Evropě, obzvláště pak o středoevropskému prostoru, jenž si ani v posledním století, na které naší současností navazujeme, míru, svobody a plodné mezinárodní spolupráce příliš neužil.

Dominantou místa, na kterém jsme se dnes při této slavnostní příležitosti sešli, je svatovítská katedrála, symbol Prahy, České republiky, tisícileté české státnosti. Katedrála, která je nikoli náhodou zasvěcena třem z nejvýznamnějších duchovních a politických osobností nejen své doby, ale celých českých dějin: Svatému Václavu, svatému Vítovi – a právě svatému Vojtěchovi.  Zatímco svatého Václava zná u nás každý školák a legenda o něm je součástí naší každodennosti, svatý Vojtěch je znám daleko méně. Ve středoevropském prostoru to však platí opačně. V mnoha zemích je naopak svatý Vojtěch součástí kulturních a duchovních dějin, čehož důkazem je i jeho jméno v záhlaví mezinárodní ceny, kterou dnes Arpádu Gönczovi předáváme.

Je tomu tak proto, jak se často v dějinách stává, že mnohé velké osobnosti nejsou doma prorokem. Tento neradostný osud se ve Vojtěchově případě naplnil přímo klasicky – a tragicky. Byl prvním pražským biskupem českého rodu. Žil ve složité době druhé poloviny desátého století, v klíčovém okamžiku utváření české státnosti.  Vzdělaný muž, příslušník významného českého rodu Slavníkovců, konkurenta později dominantních Přemyslovců, navýsost duchovní osobnost, žijící velmi čestným, čistým až asketickým životem. Křesťanský biskup, který usiloval o očistu osobního života, o morální chování a skutečné mravní principy. Kněz, který nikdy neslevil ze svých zásad, který nevyprodával své hluboké ideové kořeny za světské výhody či dnes bychom řekli za popularitu. Muž, pro jehož činy měl i z těchto důvodů okolní svět většinou málo pochopení, a které ho nakonec dovedly až k mučednické smrti daleko od domova.

Biskup Vojtěch se kvůli svým postojům nutně musel v ostrém střetu utkat nejen s dobovými poměry a mravy, ale i s mocnými tehdejšího světa. To nikdy nebývá lehký úděl. Chtěl reformovat církev v souladu s myšlenkami šířícími se z francouzského Cluny, chtěl prohloubit duchovní život celé společnosti, chtěl – řečeno dnešní terminologií – změnit vztah státu a církve. Byl odhodlán šířit křesťanství nejen doma, ale i v cizině, mezi pohanskými národy. Byla to nevděčná role a nelze říci, že ve své době uspěl. Alespoň pokud bychom na úspěch či neúspěch usuzovali z toho, že svůj pražský biskupský stolec dvakrát opustil a že nakonec, nepochopen doma, svou vlast opustil, a našel mučednickou smrt jako misionář v tehdejším Prusku. Jeho ostatky se sice do Prahy vrátily, ale až za více než čtyři desetiletí, kdy je kníže Břetislav dovezl z polského Hnězdna.

Jako politik si nemohu nevšimnout, že Vojtěchův život byl ovlivněn řadou politických témat, která v té či oné podobě ani po tisíci letech nejsou uzavřena, a která nás ve středoevropském prostoru i v současnosti – jen snad v poněkud jiných zabarveních a dobových kulisách – nadále osudově pronásledují: Zda se napojit více na Polsko a Sasko, či na Bavorsko, zda být více český, či více evropský, zda se orientovat více na Byzanc, nebo na Řím. Pro Vojtěcha byly tyto otázky nerozdělitelně propojeny s úsilím o pravdivost životních postojů, o osobní nasazení každého člověka, o věrnost zásadám, které nelze vyprodat za aktuální politické cíle. Zosobňoval ctnosti, které i po tisíci letech a převratných změnách našeho technologického světa mnohým našim současníkům nadále scházejí: smysl pro zodpovědnost, pro nebojácné překonávání každodenních překážek, pro životní disciplínu a nezrelativizovanou morálku, o poctivé hledání správných rozhodnutí v každé životní situaci.

Myslím, že právě takové hodnoty jsou blízké i dnešnímu laureátovi Cena svatého Vojtěcha Arpádu Gönczovi. A že proto toto významné mezinárodní ocenění bude právě v jeho rukou na správném místě.

Dovolte mi proto, vážená paní Gönczová, abych Vaším prostřednictvím Vašemu otci opravdu upřímně poblahopřál a Cenu svatého Vojtěcha za rok 2009 Vám předal.

Václav Klaus, Pražský hrad, 13. června 2009

(Překlad z němčiny)