Hlavní strana » Články a eseje » Neztraťme se v Evropské unii!

Neztraťme se v Evropské unii!

Články a eseje, 22. 4. 2004

Ač si to ne všichni dostatečně uvědomují, za několik dní přestane náš stát existovat jako samostatná a suverénní entita. Česká republika se stane součástí Evropské unie. V loňském referendu s tím souhlasila výrazně nadpoloviční většina zúčastněných občanů a rozhodla tím, že se naše země – poprvé ve své složité a leckdy křivolaké historii – dobrovolně vzdává podstatných částí své suverenity a předává je tomuto velkému nadnárodnímu celku. Začíná tím zcela nová etapa vývoje českého státu.

Evropská integrace, jejíž je dnešní Evropská unie konkrétním produktem, je již dlouhou dobu trvajícím procesem. Ten dostal silný impuls ke své akceleraci po skončení druhé světové války. Propagátoři tohoto projektu chtěli překonat neblahé dědictví této války a na evropském kontinentě zajistit věčný mír. Jejich další motivací byl očekávaný přínos z otevírání ekonomik evropských států a z vytváření rozsáhlého „společného trhu“, který měl být založen na volném pohybu lidí, zboží a služeb, peněz a kapitálu v celém tomto prostoru. Významnou roli v jejich ambicích nepochybně hrála i obrana kulturně-civilizačních hodnot evropského Západu. Ten se ve druhé polovině dvacátého století – právě na hranicích naší země – dotýkal mezinárodního uskupení, které se nacházelo pod nadvládou Sovětského svazu a které usilovalo o něco úplně jiného. Po jeho rozpadu na konci roku 1989 stála Evropa před otázkou, jak pokračovat. Uzavřít se – pohodlně – v dosavadních hranicích nebo přizvat ke spojení tyto najednou svobodné země bývalého komunistického bloku? Výsledkem velmi rozporuplného vývoje posledních patnácti let, v nichž se střídalo hlasité přizvávání těchto zemí k členství a vzápětí jeho méně hlasité oddalování, je dnešní rozšíření Evropské unie o deset nových členů.

Rozšíření EU přinese pro obě strany řadu pozitiv, ale současně představuje – a to opět oboustranně – i nemalá rizika. Za hlavní pozitivum snad pro všechny zúčastněné považuji především symbolický a psychologický význam tohoto kroku. Definitivně tím končí éra poválečného rozdělení Evropy na dva nepřátelské bloky. Výhodné pro všechny je jistě i zvětšení liberalizovaného obchodního prostoru a po přechodných obdobích i příležitost pro rozsáhlejší mobilitu pracovní síly na celém evropském kontinentě.

To je ale jen jedna strana mince. Spojení značně odlišných zemí může některé z nich poškozovat, a to hlavně v důsledku příliš rychlého unifikačního procesu, který jednotlivé země zbavuje jím odpovídajících pravidel, politik a institucí, procesu, který nebere dostatečné ohledy na ekonomickou vyspělost, geografickou polohu a národní zvláštnosti jednotlivých zemí a který se snaží vytvářet dojem, že je možné tzv. harmonizací formálních stránek integrace překonávat reálně existující odlišnosti. To je samozřejmě předpoklad chybný. To bude naopak s rostoucím počtem členů vyvolávat stále větší problémy a při značném demokratickém deficitu rozhodování v EU (neboli při necitlivém rozhodování nikým nevolených úředníků) to může vést i ke zbytečným nedorozuměním a napětím mezi zeměmi.

I když se v noci z 30. dubna na 1. května nic bezprostředně viditelného v našich životech nezmění, bylo by nemoudré a pokrytecké zastírat – jak se u nás vinou jednostranně proevropsky orientovaných politiků a žurnalistů doposud většinou dělo – že spoluúčast na chodu velkého nadnárodního společenství nepřinese žádné rychlé zlepšení naší životní úrovně a že přinejmenším krátkodobě až střednědobě může být přistoupení k EU v mnoha ohledech spíše zátěží. Snažil jsem se to vždycky říkat tak hlasitě, jak jsem jen mohl a uměl a pokládám za poctivé připomenout to i dnes. Obhajoba naší pozice v Evropě, obhajoba našich politických, společenských, ekonomických a všech ostatních zájmů, která byla až dosud v rukou politiků, kteří z naší země vyšli, znají ji, žijí s ní a zodpovídají se ve volbách svým voličům, bude nyní daleko složitější.

Tím, že se těžiště rozhodování o záležitostech České republiky přesune v mnoha ohledech do zahraničí, bude jiným způsobem než dosud záležet na tom, jakou budeme mít vládní reprezentaci. Zda jí bude ležet více na srdci její vlastní obraz v evropských strukturách nebo zda u ní bude dominovat poctivá snaha postarat se o zájmy našich občanů v ostré mezinárodní konkurenci, v níž – bez ohledu na vznešené proklamace – všechny země sledují své vlastní cíle a své priority a brání zájmy svých občanů.

Udělejme vše proto, abychom se v Evropské unii neztratili, aby unikátní tisícileté dílo našich předků nebylo rozmělněno a poztráceno. Zda tomu tak bude, záleží na každém z nás. Ostatně jako vždycky. Přeji každému z nás dostatek odvahy, energie, sebevědomí a optimismu. Budeme to potřebovat více než kdy jindy.

Václav Klaus, MF Dnes, 22.4.2004