Hlavní strana » Jinýma očima » Benešovy dekrety a Německo na…

Benešovy dekrety a Německo na rozcestí

Jinýma očima, 28. 2. 2002

Dne 18. ledna 1871 proběhla na zámku Versailles u Paříže událost, její důsledky ovlivnily evropský vývoj v následujícím století možná více než obě světové války. Jako tečka za porážkou Francie v prusko-francouzské válce bylo tehdy slavnostně vyhlášeno vytvoření německého císařství. Na místě několika desítek malých německých státečků vznikla nová mohutná evropská velmoc a Německo, které bylo po staletí objektem velmocenské politiky a věčným bojištěm evropských válek, se najednou stalo prvořadou silou na kontinentě. Vzniklý kolos s 60 milióny rychle rostoucího vzdělaného a kvalifikovaného obyvatelstva a stupňující se hospodářskou a vojenskou silou, která rychle předčila všechny tradiční rivaly, zásadně změnil  mocenskou rovnováhu v Evropě. Žádná z tradičních velmocí na východě i západě kontinentu se nemohla sjednocenému Německu sama postavit. Budoucnost Evropy byla jasná - buďto postupné prosazení německé hegemonie a její akceptování ostatními nebo konfrontace.

Jediným německým politikem tehdejší doby, který si nebezpečí tohoto dilematu plně uvědomoval, stál o přežití svého díla a prosazení první alternativy vývoje byl Bismarck. Vědomě omezoval mocenské aspirace nové velmoci a promyšleným systémem smluv a spojenectví se snažil Německo, příliš velké a silné pro zbytek Evropy, integrovat do systému vyvažujících se mocenských sil a zbavit Evropu obav a podezření ve vztahu k novému hegemonovi. Jeho prozíravost bohužel scházela jeho nástupcům. Stačilo dalších 15 let po Bismarckově odstoupení a velmocenská arogance, pýcha a silová politika jeho nástupců dokázala spojit všechny ostatní velmoci proti Německu.

Porážka v první světové válce a tvrdé podmínky versailleského míru, jimiž se frustrovaná Francie snažila oddálit znovuobnovení hrozivé síly na svých východních hranicích, byly jen malým zakolísáním v nezměněném objektivním  trendu k prosazení německé ekonomické a od ní odvozené politické síly na evropském kontinentě. Již před nástupem Hitlera bylo Německo znovu nejsilnější evropskou ekonomickou velmocí a obnova jeho mocenského postavení v mezinárodních vztazích byla pouze otázkou času. V té chvíli však Německo znovu selhalo a projevilo odsouzeníhodnou netrpělivost, aroganci a sklon k naprostému ignorování zájmů, potřeb a pocitů svých partnerů. Hnané frustrací zvolilo Hitlera a jeho politiku násilného prosazení německé hegemonie v Evropě a později ve světě válkou a terorem. Nacistické zločiny a politika, v níž pro zájmy a potřeby ostatních evropských národů nebylo místa, spojila proti Německu celý svět a válečná porážka  učinila konec představě o Evropě sjednocené pod německým vedením.

Poválečný vývoj v Evropě byl zdánlivě jiný. Oslabené a rozdělené Německo, byť ekonomicky stále silnější, již neděsilo své západoevropské partnery a zdrženlivou politikou se mu podařilo stanout spolu s partnerskou Francií na ose nového pokusu o mocensky vyváženější sjednocení kontinentu. Proces evropské integrace se stal nástrojem, jehož pomocí se mohla německá ekonomická a od ní odvozená politická síla prosazovat, aniž by vyvolala strach a odpor partnerů z nebezpečí německé hegemonie. Sjednocení Německa a prohlubování integrace v rámci EU však staví budoucnost Evropy znovu před starou otázku. Jsou ostatní země kontinentu ochotny akceptovat Evropu vedenou Německem, které na celém kontinentě dnes nemá protihráče? Je Německo schopno tuto roli a odpovědnost unést a nepodlehnout starým pokušením?

Taková je dnes skutečná realita EU a nenechme se mýlit frázemi bruselské propagandy, které hovoří o nové epoše, věčném bratrství národů atd. Na dominantní pozici zdaleka největší a hospodářsky nejsilnější země kontinentu není samo o sobě nic špatného. Celé uplynulé století ukázalo, že trend je zcela jasný a nezměnily na tom nic ani dvě světové války, které Německo prohrálo. Pro budoucnost Evropy je však nesmírně důležité, jak Německo ve třetí zkoušce své moci a síly obstojí, zda je schopno zdrženlivosti, sebeomezení a vstřícnosti, bez nichž nemůže velký kolos harmonicky žít s menšími a slabšími partnery. Dvakrát v historii Německo tuto zodpovědnost neuneslo, dvakrát dalo přednost aroganci a síle před sebeomezením se v zájmu svém i ostatních, a tím dvakrát uvrhlo Evropu do nezměrných tragédií.

Až dosud se oficiální německá politika chovala a chová zodpovědně a uvážlivě. Až dosud projevuje patřičnou míru porozumění pro potřeby ostatních, a proto zaznamenává úspěchy. Vstup Rakouska do EU, který de facto znamená zásadní krok pro jeho faktické připojení k Německu, se všude setkal s aplausem a nikoliv s obavami, jako tomu bylo dříve. Německo je demokratické a civilizované.

Avšak nemůžeme neslyšet, že se v Německu či v Rakousku ozývají staré hlasy, které, zdá se, si poučení z historie neberou. Představy, že dnes je možné a pro kohokoliv prospěšné pokoušet se změnit politickým nátlakem na slabší sousedy ve střední Evropě výsledky druhé světové války, ohrožují vznešené ideje evropské integrace více, než si většina evropské veřejnosti dnes připouští. Proto je stále znovu obnovovaná debata o Benešových dekretech velmi významným indikátorem budoucího vývoje Evropy. Harmonické soužití dnešních a budoucích členů Evropské unie totiž  vyhaslé historické Benešovy dekrety nijak nenarušují. Fatálně je však mohou narušit pokusy přeměnit proces rozšíření EU na východ v jakési nové Locarno, které dalo ve dvacátých letech minulého století po záminkou nových lepších vztahů vítězů a poražených v první světové válce Německu možnost k revizi jeho východních hranic. Pokud by oficiální německá politika podlehla pokušení kartu Benešových dekretů vůči svým východním sousedům silově zahrát, byl by to signál velmi nebezpečný, a to nikoliv pouze pro Českou republiku a Slovensko, ale i pro Polsko a v důsledcích i pro další evropské partnery Německa.

Proto má současná i jakákoliv budoucí debata o Benešových dekretech zásadní význam nikoliv pouze pro naši zemi, ale pro budoucnost Evropy jako celku. Je to test toho, s jakým Německem bude mít integrovaná Evropa co do činění. Zda s poučeným, rozvážným a sebekontrolujícím se kolosem v tradici Bismarckově či Adenauerově, nebo arogantním a sebestředným hegemonem epoch ostatních, který na obavy a zájmy ostatních není schopen brát ohled. V tom spočívá hlavní význam diskuse o Benešových dekretech. Výlevy o lidských právech, kolektivní vině atd. ve vztahu k hluboké historii, jsou jen propaganda, která zakrývá skutečné současné politické zájmy.  Věřme, že Německo své odpovědnosti dostojí. Má totiž šanci mírovou cestou uskutečnit cíl, o nějž usilovalo celé století.

Jiří Weigl, 28.2.2002
Autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku