Hlavní strana » Jinýma očima » Jařabova hloupá změť nesmyslů…

Jařabova hloupá změť nesmyslů a lží

Jinýma očima, 29. 9. 2008

Napsat pár smysluplných slov k psychiatrickému výpadu bývalého politika pana Josefa Jařaba na prezidenta republiky (Klausova zahraničněpolitická svévole, LN 23.9.) je téměř nemožné. Změť nesmyslů, lží a urážek je totiž tak hloupá, nestrukturovaná a absurdní, že i na profesionálního „klausobijce“ Jařabova typu jde mimořádný výkon. Na druhou stranu mlčet také nelze, protože právě proti Václavu Klausovi byla za jeho dosavadního politického života tolikrát úspěšně použita goebelsovská metoda, podle níž se stokrát opakovaná lež stane pravdou, že i tento psychedelický výron by mohl v hlavách některých čtenářů zasít zlé semeno Jařabovy nenávisti.

Jít větu po větě, tvrzení po tvrzení nelze. Každé by stačilo na samostatný článek – ne o Václavu Klausovi, ale o temném myšlenkovém podhoubí, v němž žili a žijí někteří lidé páně Jařabova myšlenkového a politického okruhu. Pokusím se tedy alespoň shrnout princip: Václav Klaus, otec české transformace od komunismu k demokracii a současný prezident republiky je ruský agent, „…který trvale – od moskevského puče v roce 1991 přes Bosnu a Kosovo až po dnešek – zastává linii shodnou s imperiálními zájmy Ruska.“

A jsme rázem u klíčové otázky: Má smysl se vůbec vážně a s argumenty zabývat pomatenou myslí nešťastníka, který naznačuje, že se tehdejší federální ministr financí vměšoval „prorusky“ do puče proti sovětskému vůdci Gorbačovovi? A na čí straně? Na (proruské) Jelcinově? A to by bylo špatně? Nebo naopak (protiruské, prosovětské) spiklenecké? A jak? Organizoval snad něco? Podporoval někoho svými výroky? Jakými? Koho?

Zde by jistě byla na místě odpověď: Nechat to být, mávnout nad paranoidním viděním světa rukou a věnovat se něčemu podstatnějšímu. Jenže součástí té věty, v příčinných souvislostech, jsou zmíněny také Bosna a Kosovo, což jsou politická témata, kterými se Václav Klaus skutečně zabýval. Jen pro pořádek: Zastával (a zastává) názor, že takzvané „humanitární bombardování“ Srbska bylo chybou americké politiky a NATO, že věc nevyřešila, ale zkomplikovala na celá desetiletí, že jediné možné řešení představovalo obtížné jednání a diplomacie. Že i nedávné problematické odtržení Kosova je jedním z důsledků této zahraniční intervence, jejíž trpké plody dnes sklízíme například v konfliktu v Jižní Osetii.

Tato záměrně zlovolná či pomatená metoda (z níž jsem citoval jen pět řádek prvního odstavce) je typickou ukázkou celého dlouhého textu, jemuž redakce dala pozoruhodně velký prostor na svých komentářových stránkách. Tím se k němu ale nepřímo v té či oné podobě přihlásila – minimálně jako k materiálu hodnému diskuse. Což je ne méně pozoruhodné než článek sám, neboť tím cosi zásadního říká o svém postoji k bulvarizaci politické diskuse v naší zemi.

Druhým principem této metody je záměrná lež. Pan Jařab třeba tvrdí: „Nejde jenom o to, že Klaus kritizoval Gruzii – to by bylo legitimní, pokud by současně odsoudil následný ruský vpád to této země. Na adresu Ruska však neřekl jediné kritické slovo.“ Nechme nyní stranou představy bývalého senátora o demokratické politické diskusi, která za legitimní pokládá jen takový názor, který je „vyváženě“ doplněn povinným „odsouzením“ kohokoli nebo čehokoli. To na člověka opravdu vane duch z jiných dob. Podívejme se, raději, co prezident skutečně řekl pět dní po vzniku konfliktu ve svém prvním tiskovém vyjádření: „Zásadně odsuzuji gruzínský útok na Jižní Osetii, vraždění civilistů v této oblasti i masivní nasazení ruské armády.“ Četl to vůbec pan Jařab? Pochybuji. Patří mezi stále se rozšiřující typ politických analfabetů, kteří sice nečtou, ale o to více píší.

Jinak by určitě nemohl utrousit na jiném místě: „Částečně nás uklidňuje, že k nám ropa a plyn mohou i přes Ingolstadt, ale vzpomeneme si, že proti zřízení této pojistky v polovině 90. let vystupoval právě Václav Klaus?“

Další vážná otázka: Jak se vůbec kdy mohl dostat do senátu člověk, který neví, že v polovině devadesátých let byl Václav Klaus předsedou vlády, která pod jeho vedením tuto „pojistku“ z vysoce pragmatických důvodů vybudovala? A lze mu tuto neznalost vůbec vytýkat? Pokud nezná to, co je známo dětem v základních školách, musí jít asi opravdu o chorobu.

Projevuje se i tak, že se pan Jařab nazývá „my“. „My znepokojení občané.“ Neříká však, za koho mluví. Voliči to nebudou, ti ho v dalším volebním období v senátu – zřejmě důvodně – už nechtěli.

Myslím však, že přece jen v samém závěru textu odhalíme „freudovsky“ jistý náznak sebezpytu. Poté, když autor semele dohromady Evropskou unii, prezidentův nesouhlas s hysterií kolem tzv. globálního oteplování („což je tvrzení na úrovni spikleneckých teorií, podle nichž Američané nafilmovali přistání na Měsíci v nevadské poušti“ J.J.) Čínu, Lukašenka a kdovíco ještě, končí slovy, která by si z mnoha hledisek měl vzít k srdci:

„U malé země, která zažila v minulém století dvě okupace, je taková bagatelizace zahraničních vztahů a zahraniční politiky opravdu na pováženou. Což platí zejména, pokud jde o vztahy s Ruskem.“

Ne, pan Jařab se na těmito vlastním slovy určitě nezamyslí, to z definice není možné. Čtenáři Lidových novin by však mohli. Proto jsem pokládal za důležité na patafyzickou kreaci pana Jařaba přece jen pár slovy odpovědět.

Petr Hájek, Zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky, Lidové noviny, 29. září 2008