Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev k 152. výročí narození…

Projev k 152. výročí narození TGM

Projevy a vystoupení, 8. 3. 2002

Všichni z učebnic dějepisu víme, že parlament první Československé republiky přijal stručný, ale ve svém sdělení výstižný zákon ve znění "Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát". O zakladateli moderní české státnosti bylo od té doby vysloveno mnoho úvah a soudů, kterými jejich autoři hodnotili jak jeho dílo, tak jeho historický význam a určité, v lecčems konfliktní úvahy jsem v průběhu posledních let vyslovil nejednou i já. Přesto si myslím, že se málo vracíme ke studiu Masarykovy politické praxe a že ji nechápeme jako aktuální zdroj našeho poučení při hledání pojetí prezidentské funkce a funkčních vazeb a vztahů mezi ústavními institucemi v demokratické společnosti, která je naším - stejně jako byla Masarykovým - cílem a ideálem. Právě to se mi zdá být ve chvíli blížících se prezidentských voleb v naší zemi velmi potřebné.

Masaryk z pozice prezidenta republiky formoval moderní českou státnost  a její součástí je i určitá tradice, ba dokonce mýtus, který nejvyšší ústavní funkci naší země obklopuje v očích veřejnosti dodnes.

Často s hrdostí říkáme, že byla první Československá republika mezi nástupnickými státy bývalé monarchie jedinou demokracií a máme sklon připisovat tento fakt buď jakési blíže nespecifikované tradiční demokratičnosti českého národa nebo odkazu vynikajících národních vůdců první republiky v čele s Masarykem. Nejsme si ochotni přiznat, že se naše republika v mnohém inspirovala nezanedbatelnou demokratickou tradici bývalé habsburské monarchie, jejíž instituce a právní systém i s personálním obsazením s malými obměnami přejala, a jejž pouze zbavila některých feudálních ornamentů. Nedávno jsem si četl těsnopisecky zachycené diskuse ústavněprávního výboru našeho prvního parlamentu z roku 1919 a toto dědictví jsem si velmi zřetelně uvědomoval.

Masaryk sám, přestože byl osobností se zkušenostmi evropskými a přestože byl ovlivněn i prostředím angloamerickým, na tuto tradici vědomě navázal, a svou rozsáhlou politickou zkušenost z dob monarchie - i z této doby přežívající autoritu státních institucí - dokázal postavit do služeb nového státu. Velmi obratně skloubil požadavek demokratické legitimity státu, odvozené ze svobodné soutěže politických stran, s tradicí jakési vyšší, nadstranické a na lidu bezprostředně nezávislé autority hlavy státu, která byla tak charakteristická pro bývalou monarchii.

Morální a politickou autoritou, plynoucí z dlouhých let jeho výrazné veřejné angažovanosti a zásadní úlohou při prosazení vzniku samostatného Československa, dokázal dát tradiční představě nad společností stojící patriarchální hlavy státu, obrazu, který - lehce zprofanován -zakořenil v naší společnosti v letech dlouhé vlády císaře Františka Josefa, novou legitimitu. Masarykovo pojetí prezidentské funkce mělo ale velmi daleko k demokraticky republikánské představě prezidenta jako pouhého prvního úředníka či hlavy státu na dobu určitou. Jeho ambice byla vyšší - ve funkci prezidenta republiky se snažil dát novému státu sjednocující symbol a vyšší autoritu, než vyplývalo z demokratické ústavy.

Lze říci, že v tom vyšel vstříc i tehdejší společenské objednávce, soudě podle toho, jak snadno a ochotně jeho ambiciózní pojetí prezidentské funkce přejala tehdejší mediální a intelektuální elita, která se pak v následujících letech aktivně podílela na vytváření známého masarykovského mýtu.

Přestože bylo Masarykovo pojetí demokracie absolutní a není na něm co kritizovat, nikdy se neskrýval určitým despektem k politickým stranám a v duchu tradice bývalé monarchie s jistou oblibou (či alespoň neprotivením se) úřednickým vládám. Stranický systém však respektoval a s politickými stranami nikdy nešel do otevřeného konfliktu. Dával sice přednost hradním, neveřejným jednáním před standardní politikou a politicky nestranný také nebyl, ale přesto dokázal na politické scéně respektovat další silné osobnosti a rozhodně nebyl tím, kdo prvorepublikovou politickou scénu rozděloval.

Díky svému charismatu, své myšlenkové síle i svému obratnému působení na veřejnost se mu podařilo vytvořit nikoliv pouze ze své osoby, ale i z funkce prezidenta republiky symbol a autoritu, která se stala významnou součástí  demokratické tradice naší státnosti a která jí zůstala být po všechna následující období. Až do dnešních dnů.

Tento fenomén bývá obvykle hodnocen jednoznačně pozitivně. Masarykův odkaz a jím prosazovaný ideál demokracie v našem národním vědomí pevně zakotvil a proto byl Masaryk pro oba následující totalitní utlačovatelské režimy nenáviděným nepřítelem, jehož se nedařilo z paměti lidí vymazat ani zákazy, ani zamlčováním, ani antimasarykovskou propagandou. Ne náhodou se i nová česká demokracie, obnovená v roce 1989, obracela zpět k Masarykovi jako k nezpochybnitelné demokratické autoritě, která srozumitelně vyjadřovala směřování nového systému.

Tím se však všechny aspekty Masarykova odkazu nevyčerpávají a některé z nich - s odstupem desetiletí - vidíme poněkud kritičtěji. Patriarchální, polomonarchický obraz funkce prezidenta, stojícího v očích veřejnosti jakoby nad ostatními součástmi politického systému, se ukázal být snadno zneužitelným reliktem minulosti. Klementu Gottwaldovi a jeho nástupcům paradoxně umožnil využít - masarykovským mýtem vybudované - autority prezidentské funkce k jisté legitimizaci totalitního režimu v očích veřejnosti. Bylo to vidět i v tom, že se každý generální tajemník komunistické strany, v jehož rukou se nacházela obrovská faktická moc, snažil zaujmout i post prezidenta - bez ohledu na minimální reálné kompetence, které s touto funkcí bývaly spojeny.

V dnešní době je takové pojetí funkce hlavy státu jistým anachronismem. Po téměř jednom století samostatné státní existence český národ není v situaci, kdy se pro ulehčení nejistot a zodpovědnosti za svou budoucnost neobejde bez pojetí prezidentské funkce jako prezidenta-duchovního vůdce, stojícího vysoko nad občany a nad jejich problémy. Moderní demokracie spíše vyžaduje jasné rozdělení ústavních pravomocí a odpovědností a hladce a srozumitelně fungující  systém veřejné moci.

Proto rozlišuji dvojí význam masarykovského odkazu pro moderní českou politiku - inspirativní příklad Masarykovy politické odvahy, neúnavné aktivity, skeptického vlastenectví a budovatelské úlohy v počátcích samostatného státu, a na druhé straně, pro moderní dobu poněkud nemístný příklad mytizovaného, izolovaného prezidenta-tatíčka, fungujícího mimo společnost, mimo její každodenní problémy, mimo standardní politické mechanismy, snažícího se svým vlivem přesahovat svou funkci i svou zemi.

TGM bude nás i budoucí generace provokovat k úvahám a stanoviskům a k potřebě nejen ztotožnit se s jeho odkazem, ale i se s ním kriticky vyrovnávat. Právě to potvrzuje, že u kolébky naší moderní demokracie stála mimořádně velká osobnost.

Václav Klaus, kino Blaník, 7.3.2002