---

Hlavní strana » Rozhovory » Vystoupení prezidenta…

---

Vystoupení prezidenta republiky v pořadu Českého rozhlasu – Dvacet minut Radiožurnálu

Rozhovory, 24. 6. 2009

Redaktorka: Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je prezident České republiky Václav Klaus, já Vás tady u nás vítám, dobrý den.

Václav Klaus: Dobrý den

Redaktorka: Vy jste, pane prezidente, ve vztahu k zárukám Irsku prohlásil, že každý žáček první třídy ví, že jde o změnu smlouvy. V čem konkrétně se podle Vás ten dokument změnil?

VK: Jedna věc je, v čem konkrétně se změnil a druhá věc je, jestli se změnil nebo nezměnil. Ten dokument sám o sobě se samozřejmě nezměnil, ten leží někde napsaný. Nikdo v něm žádnou řádku nepřepisoval potajmu, ani po dohodě 27 hlav států nebo hlav vlád v Bruselu minulý týden. Vy jste použila termín ústupky. Když se dělají ústupky Irům, dělají se vůči něčemu. V danou chvíli nemohou být dělány vůči ničemu jinému než vůči Lisabonské smlouvě. Ústupky jsou nějaké změny, které pro Irsko eventuálně nebudou platit a Irům se zdají – pro ně – příznivé. Rozumím, že irská vláda chce tyto tak zvané ústupky vytěžit jako argument pro irské voliče – „Vidíte, my jsme pro Vás dokázali něco jiného, něco se nám podařilo změnit. Prosím, volte teď ANO a nikoliv NE.“ Že jsou to změny této smlouvy, je mimo veškerou diskuzi. Je to nedůstojná hra, že to žádná změna není, ale jsou to „ústupky“. To je prostě něco, co já nehodlám hrát. 

Redaktorka: Ty změny jsou podle Vás natolik zásadní, že by se smlouva měla nově ratifikovat, znovu by o ní měl rozhodovat Senát a Sněmovna?

VK: Slovo zásadní je relativní, dobře víte, že zákon platí nebo neplatí. Myšlenka, že by platil a potajmu se z něj vyškrtly dvě tři věty a ty neplatily? Není to fatální, fundamentální změna smlouvy, která by znamenala, že je možné tu smlouvu hodit do koše, to určitě ne. Změny to ovšem jsou. Já například nijak nelpím na počtu komisařů pro jednotlivé země. Zatím to bylo tak, že každá země měla svého jednoho komisaře - my máme pana Špidlu. V Lisabonské smlouvě se řeklo, že to už tak nejde. Už není možné, když je těch zemí moc, aby bylo 27 komisařů. Není 27 témat v Evropské unii, která by si zasloužila svého komisaře – přeloženo do češtiny – svého ministra, svého člena EU vlády. Proto nebude mít každá země svého komisaře. Irové řekli ne, bouchli do stolu a kladou si podmínku, že prostě bude. Je to změna malá nebo velká, podstatná nebo nepodstatná? A takto bychom mohli pokračovat dále.

Redaktorka: Když jsem četla článek premiéra Jana Fischera pro Mladou frontu dnes, ve kterém psal, že co se týče otázky počtu komisařů, tak záruky se jí vůbec nezabývají a tato záležitost již byla vyřešena v prosinci loňského roku...

VK: Byla vyřešena? Byla komentována v prosinci loňského roku. Když byly první pokusy uchlácholovat Iry, tak se stejným způsobem řeklo: „Třeba to můžeme vyřešit tím způsobem, že zůstane zachován princip – všechny země svého komisaře.“ Lisabonská smlouva je napsaný text, který nemůže nikdo přes noc změnit a tam něco takového napsáno je. Samozřejmě nejde jen o tuto jednu jedinou věc. Irsko chtělo – používám Váš termín – jisté ústupky. Ústupky jsou to vůči něčemu.  Každé malé dítě ví, že to znamená jistou změnu. Teď jde o to, jak tuto jistou změnu provést. Jedině o to nyní jde, a o to je teď veden dílčí spor.

Redaktorka: A Vy tedy navrhujete, aby se o nich znovu rozhodovalo ve Sněmovně nebo v Senátu, pokud vezmeme Českou republiku?

VK: Říká-li dnešní náš pan premiér a někteří další, že se v Lisabonské smlouvě nic nezměnilo, tak pak se přeci nemohlo Irům nic slíbit a nemohou to být pro ně žádné záruky. Nicméně Irové odjeli vítězoslavně z Bruselu domů, „dosáhli jsme svého, dosáhli jsme (znovu řeknu Váš termín) ústupku,“ tím pádem to znamená, že se asi něco změnilo. Já jinak jednodušeji počítat a mluvit neumím. 

Redaktorka: A nebo se něco jiného říká Irům a něco jiného zbytku evropského lidu?

VK: I to je pro mě nedůstojné a u něčeho takového bych nechtěl asistovat.

Redaktorka: Takže co teď bude následovat z Vaší strany? Budete dál čekat na český Ústavní soud? Jaké budou teď, pane prezidente, Vaše kroky?

VK: Teď se ale ptáte na Lisabonskou smlouvu jako celek. To nemá s těmito ústupky žádnou souvislost. Debata o ústupcích se toho netýká. To je jenom snaha přesvědčit Iry, aby hlasovali jinak v referendu. To se našeho rozhodování o Lisabonské smlouvě v České republice, v Německu, v Polsku nijak netýká. Je trochu zjednodušené, když se pořád píší nadpisy novin, že celá Evropa se dívá na Klause, co udělá. Já musím říci, že Irové ještě znovu nehlasovali, Polsko nepodepsalo Lisabonskou smlouvu a Německo nepodepsalo Lisabonskou smlouvu. Takže já nejsem Poslední mohykán, který by bojoval proti všemu. Všichni napjatě čekají, co udělá v nejbližších dnech německý ústavní soud, který by měl pravděpodobně 30. června v této věci rozhodovat. To je první zajímavá věc. V momentě, kdyby německý ústavní soud řekl, že Lisabonská smlouva odporuje německé ústavě, tak vůbec není o čem dalším v Evropě hovořit. Vyčkejme si na první rozhodnutí tohoto typu.

Redaktorka: Takže Vy uděláte nějaké konkrétní vyjádření třeba příští týden po rozhodnutí německého ústavního soudu, kde byste třeba řekl, jaký bude Váš další krok a kdy případně Vy byste smlouvu podepsal?

VK: To v žádném případě neudělám. Z těch čtyř bodů, které zůstávají, je to jeden z nich a i když Němci rozhodnou tak či onak, je to pro mě doplňková informace.

Redaktorka: Senátoři za ODS chystají další žádost o přezkoumání té smlouvy k českému Ústavnímu soudu. Jste ve spojení se senátory a máte informace o tom, proč tu stížnost k Ústavnímu soudu zatím ještě nepodali?

VK: Já jsem s nimi hovořil jenom jednou, poměrně krátce po hlasování v Senátu. Oni mně sdělili, že tuto stížnost pošlou a poprosili mě, abych počkal se svým eventuálním podpisem. Já jsem v této fázi. Já s nimi nekonzultuji, jak jsou daleko. Pro mě osobně by bylo dobře, kdyby to už udělali, udělali to co nejrychleji abychom mohli jít dál. O tom, jak pečlivě pracují s právníky nevím a nechci to posuzovat. Nemám s nimi bezprostřední kontakt. 

Redaktorka: Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský řekl v České televizi, že jste měl tu smlouvu podepsat poté, co ji schválila jak Sněmovna, tak i Senát. Nebo, že jste měl podle jeho vyjádření buď tu smlouvu podepsat, nebo sám podat návrh k Ústavnímu soudu. Vy máte jiný výklad, který Vám umožňuje to vyčkávání?

VK: Já nevím, proč to pan Rychetský říká. Pan Rychetský určitě zná dobře Ústavu a ví, že existuje pravomoc pro jistý počet poslanců a jistý počet senátorů podat stížnost k Ústavnímu soudu a moje eventuální stížnost je další v řadě.

Redaktorka: Takže podle Vás není, kam spěchat s tím podpisem, pane prezidente?

VK: Já určitě spěchat nebudu, já určitě počkám, až se všechny ty věci, o nichž jsem hovořil uskuteční – a mezi to patří i ústavní stížnost našich senátorů. 

Redaktorka: A když už jsem zmínila ten čas a to vyčkávání. Už se otevřeně píše o tom, že pokud příští rok vyhrají v Británii volby Konzervativci, tak nechají Lisabonskou smlouvu otestovat v referendu. Budete čekat, pane prezidente, s tím případným podpisem Lisabonské smlouvy až na výsledek voleb v Británii.

VK: Takhle já neuvažuji a podle mne jsou to spekulace. Já jsem žádný takový oficiální výrok Konzervativní strany neslyšel, respektive mi nebyl nikým předán, takže já o tomto jako o důležité věci neuvažuji. 

Redaktorka: Tedy minimálně do rozhodnutí našeho Ústavního soudu a potom počkáte ještě jak se zachovají Poláci a až skončí referendum v Irsku, potom když budete poslední v Evropě a všichni se budou dívat na Pražský hrad, tak potom se rozhodnete?

VK: Pak se rozhodnu, ano.

Redaktorka: Řekněte mi, pane prezidente, v čem je ta smlouva pro nás občany České republiky tak strašně nevýhodná?

VK: Tato smlouva je dalším významným krokem směrem k obrovské centralizaci Evropy, k obrovskému potlačení významu role, úlohy jednotlivých států v Evropě. Je zásadním krokem, velkým krokem, kdy se přechází od tak zvaného intergovernmentálního – mezivládního principu k supranacionálnímu neboli k jednolitému evropskému nadstátu. To je tragická chyba a je neštěstím, že se toto v Evropě děje. Základní jednotkou, ze které by se měla skládat jakákoliv evropská integrace jsou jednotlivé národní státy – Česká republika, Německo, Slovensko, Polsko, Švédsko a další, nikoliv jednotlivec a smazání států, které mezi nimi existují. Lisabonská smlouva je obrovským krokem směrem ke smazání států, vymazání států z mapy a ponechání jednotlivce, obce, města a potom evropské centrály, kdesi v Bruselu. Je to obrovský centralizační krok a my víme, že je to strašlivá chyba, protože rozhodování má být blízko u občanů a ne v dalekém Bruselu.

Redaktorka: Nyní dotazy od občanů, které nám od včerejška posílají na emailovou adresu... Dotaz od Marie Novákové: Pane prezidente, málokdo ví, že jste to byl Vy, kdo podával přihlášku do Evropské unie. Zajímalo by mě, jestli jste někdy nezalitoval tohoto svého kroku?

VK: Tohoto kroku jsem nezalitoval. Je naprosto jasné, že Česká republika se po pádu komunismu musela rychle snažit být normální evropskou zemí, jakkoliv to slovo normální budeme definovat. Mezi tu normalitu v dnešní době patří podílet se na procesu evropské integrace, tedy stát se členskou zemí Evropské unie. Pro mě není debata vstoupit ano či ne. Nikde na blízku není žádná jiná unie nebo společenství, do kterého bychom mohli či chtěli vstoupit. Toto byla jediná možnost. Veškerá debata, která se vede teď, například o Lisabonské smlouvě, je právě o tom, jak to má být uvnitř Evropské unie zorganizováno, zařízeno, jak to má fungovat. Čili ne debata zvenku, ale zevnitř. 

Redaktorka: Pane prezidente, za týden skončí české předsednictví v Evropské unii, řekl byste, že bylo úspěšné?

VK: Myslím, že bylo takové, jaké být mohlo, jaké být mělo a v tomto smyslu myslím, že jsme v podstatě obstáli. Bylo to předsednictví v těžké chvíli, bylo to ve velké krizi, bylo to v momentu, kdy předsednictví začalo obrovským konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou, kdy začalo útoky v Gaze a tak dále. Samozřejmě jsme si ho zkomplikovali výměnou vlády uprostřed předsednictví, ale kvalitu toho našeho předsednictví to zásadním způsobem neovlivnilo – jak je také vidět z toho, jak to normálně pokračovalo v následujících dvou měsících. 

Redaktorka: Nicméně Mirek Topolánek opakovaně říká, že bylo od opozice nezodpovědné svrhnout vládu uprostřed našeho předsednictví, Karel Schwarzenberg dokonce řekl, že jsme se stali šašky v Evropě. Vy také po Evropě jezdíte, neměl jste takový pocit?

VK: Já jsem nikdy nic takového od nikoho neslyšel. Že pánové Topolánek a Schwarzenberg se velmi těšili ze své role v tomto našem předsednictví Evropské unie a že byli samozřejmě zklamáni, když tyto své role mohli hrát jen půlku toho předsednictví, nebo kousek nad půlku, to je naprosto logické. Kdybych byl na jejich místě, tak bych asi říkal totéž, ale já to tak opravdu neslyším.

Redaktorka: Na druhou stranu pan Schwarzenberg nebo Mirek Topolánek měli celou řadu kontaktů, mobily na Sarkozyho, Angelu Merkelovou... Najednou nastoupili lidé, kteří takové kontakty neměli. Přece jenom, neměli stíženou pozici v Evropě?

VK: Nezlobte se, určitě neměli. Spousta z nás dalších se přeci na tom předsednictví podílela. Já sám jsem vedl celkem šest summitů Evropské unie s různými vnějšími zeměmi tak velkými, jako Čína, Rusko, Japonsko, Korea, minulý týden Pákistán, Jordánsko. Já jsem seděl X hodin vedle pana Barrosa na straně jedné, Solany na straně druhé. Já jsem s nimi byl v osobním kontaktu po celou tuto dobu a takovou tu hříčku - těch osobních telefonů, tykání si a oslovování se křestními jmény, to je něco, co já těžko snáším a těžko jsem snášel. To do těchto vztahů nepatří. Já myslím, že Českou republiku máme respektovat se vší parádou, co by toto slovo mělo znamenat. Vytahovat se používáním křestních jmen a tykání, to velmi falešné – kvazikamarádění se, které právě ta naše vláda předváděla, vůbec není potřeba.

Redaktorka: Zmínil jste José Manuela Barrosa, se kterým si netykáte. Na summitu v Bruselu ho lídři sedmadvacítky nominovali na dalších pět let do čela Komise. Pane prezidente, jak Vy hodnotíte jeho působení v čele Evropské komise?

VK: On je možnou osobou. Já ho znám dlouho, dlouhá léta ještě z doby, když jsem byl předsedou vlády a on byl členem vlády v Portugalsku. My se známe opravdu mnoho let, mimochodem daleko déle než ho znají někteří, kteří letos organizovali předsednictví. Neskonale déle a v osobním vztahu, v osobním styku si docela elementárně rozumíme a také jsme to předváděli při těch summitech, které jsme teď v květnu a červnu prožívali. On je v jistém smyslu takovým prototypem dnešního modelu Evropské unie a v tomto smyslu já očekávám, že jeho předsedování asi bude prodlouženo. 

Redaktorka: Rozhodovat by se také mělo o eurokomisaři za Českou republiku. Osvědčil se podle Vás Vladimír Špidla? Dnes řekl, že by to rád dělal dál...

VK: Také se mu nedivím, že by to rád dělal. Ale opravdu, prezident nevybírá eurokomisaře, já bych to chtěl nechat na vládě. Jestli to má udělat ta dnešní vláda nebo jestli to musí udělat až ta vláda tak zvaně nová, po volbách, politická? K tomu se nechci vyjadřovat. Kdyby se náhodou chtěli dneska sejít předseda vlády Fischer s předsedy dvou nejvýznamnějších stran ČSSD a ODS a rozhodnout se, že se dnes večer dohodnou, koho poslat, tak myslím, že by to možné bylo. Jestli chtějí opravdu počkat do října, kdoví jak dlouho bude trvat sestavování vlády, jestli to nedopadne opět nějakou patovou situací. Mám strach, že by potom Evropská unie nechtěla čekat, koho budeme jmenovat svým eurokomisařem.

Redaktorka: Pane prezidente, pojďme se ještě vrátit k volbám do Evropského parlamentu. Strany jako Libertas.cz nebo Strana svobodných občanů výrazně pohořely. Kde udělaly podle Vás chybu?

VK: Já se nedivím, že pohořely. Nebyly vidět, nebyly slyšet a debata o tom, nakolik to bylo způsobeno tím, že jim média nedávala příležitost, anebo nakolik to bylo způsobeno tím, že o tu příležitost příliš neusilovaly a neudělaly maximum, neměly dostatek peněz, to už já nechci posuzovat. Ale vidět nebyly a já bych se divil, že by na ně volič dohlédl. On je v tom svém hledáčku nenašel. 

Redaktorka: Když teď sledujete přípravy strany TOP 09 Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga, má tato strana podle Vás šanci na úspěch?

VK: Těžko spekulovat. Oba dva pánové Kalousek i Schwarzenberg jsou viditelní politici, zkušení politici a lidé je znají. To bude určitě něco daleko odlišnějšího od toho, jak o své místo na slunci usilovala Strana svobodných občanů. Nakolik se této nové straně podaří získat místo nevím. Ukazuje se, že tady je prostor pro jednu skupinku nějakých pěti šesti procent voličů, která nejdříve vystupovala v počátku devadesátých let jako Občanské hnutí, potom jako ODA, potom jako Unie svobody, potom jako různí Evropští demokraté, potom jako Zelení. Jestli se tento prostor podaří zabrat v tuto chvíli straně pana Kalouska nevím, je to možné.

Redaktorka: Další otázky z mailu, Libor Novotný se ptá: Překvapila Vás drtivá výhra ODS v Evropských volbách? Neukázaly ty eurovolby, že Mirek Topolánek vede ODS správným směrem a pro voliče je jeho styl politiky přijatelný?

VK: ODS prostě vyhrála, uspěla a je to třeba jasně přiznat a ocenit. Co to znamená pro volby další si říci netroufám, ale v každém případě úspěch ODS oproti neúspěchu ve volbách regionálních, krajských, na konci loňského roku byl, myslím, pro mnoho lidí překvapivý. Včetně mne.

Redaktorka: Nelitujete svého odchodu z ODS? Neuvažujete, pane prezidente, o návratu?

VK: Můj odchod z ODS se v podstatě uskutečnil před šesti nebo sedmi lety a to, že jsem tam nominálně zůstával ve funkci čestného předsedy, nebylo faktické a skutečné členství, nešlo o nějakou mou aktivní účast. Já mám samozřejmě pocit, že je tam spousta lidí, kteří by byli docela i rádi, kdybych tam fungoval, nepochybně je tam i spousta lidí, které já bych rád viděl a slyšel. Debata, která probíhala v médiích o tom, kolik mi jich chtělo přát nebo nepřát k narozeninám minulý týden, myslím, že toto všechno ukazuje. Ale dvakrát se do téže řeky nevstupuje.

Redaktorka: A kdyby tam byl předsedou někdo jiný než Mirek Topolánek?

VK: Role prezidenta opravdu není v politické straně a v tom smyslu to vůbec není zajímavá otázka.

Redaktorka: Petr Kás z Prahy se ptá: Pane prezidente, zajímalo by mě, jestli se scházíte s Milošem Zemanem a jestli si myslíte, že Miloš Zeman bude jednou Vaším nástupcem.

VK: Miloše Zemana vidím v průměru tak jednou za rok. Nenazval bych to scházením se. O tom, jestli bude mým nástupcem, nedovedu spekulovat. Samozřejmě bych si jeho jako prezidenta představit dovedl, protože prožil celý život v této zemi, vybudoval jednu velkou politickou stranu, uspěl s ní ve volbách, je politikem každým coulem. Tím vůbec neříkám, jestli souhlasím s jeho názory na to či ono, ale je to úplně jiná kvalifikace než přijet vždycky pár dní před volbami a zkusit vyhrát volby do toho či onoho. V tomto smyslu myslím, že on by byl legitimním kandidátem a smysluplným kandidátem.

Redaktorka: Prezident Václav Klaus byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu, děkuji za to. Nashledanou.

VK: Nashledanou.

Helena Šulcová, Český rozhlas 1 – Radiožurnál,
23. června 2009