Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev k odhalení pomníku…

Projev k odhalení pomníku prezidentu Benešovi v Kožlanech

Projevy a vystoupení, 24. 5. 2008

Pane starosto, dámy, pánové,

děkuji za pozvání na Vaši dnešní slavnost. Jsem velmi rád, že dnes mohu být zde v Kožlanech spolu s Vámi a několik dní před 124. výročím narození Vašeho nepochybně nejvýznamnějšího rodáka a jedné z nejdůležitějších postav naší moderní historie, druhého prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše, odhalit jeho pomník.

Jeho život, dílo a skutky v sobě velmi výstižně symbolizují úspěchy i tragiku naší země v průběhu 20. století. Snad žádná jiná historická osobnost spojená s naší moderní státností není – právě kvůli tomu – předmětem tak rozsáhlých polemik u nás i v zahraničí, jako Edvard Beneš.

Spoluzakladatel našeho samostatného státu, nejbližší druh a spolupracovník T.G. Masaryka, zkušený, obratný a úspěšný diplomat, výrazná osobnost evropské politiky meziválečné éry, spoluzakladatel a později předseda Společnosti národů, hlava státu v kritických chvílích našich dějin, vůdce našeho zahraničního odboje za druhé světové války, obnovitel naší samostatnosti po nacistické okupaci, osobnost, spojená s radikálním a tvrdým vyřešením národnostní otázky v českých zemích a nakonec rezignovaný svědek komunistického převzetí moci. To všechno byl Edvard Beneš, muž, o kterém se bez nadsázky dá říci, že spoluutvářel naše dějiny.

Ty k němu nebyly milosrdné. Byl postaven před řadu fatálních, pro celou zemi a náš národ klíčových rozhodnutí. Dodnes vedeme spory, rozhodoval-li se správně. Protože i naše přítomnost v sobě nese stopy řady jeho rozhodnutí a činů, spor o jeho osobu není sporem pouze o historii, ale je sporem o přítomnost a budoucnost našeho národa. Spekulujeme o tom, co by se stalo, kdyby postupoval jinak.

Edvard Beneš byl demokratickým politikem, který dosahoval úspěchů v situacích, kdy platila demokratická pravidla politiky. Spolu s Masarykem dokázal v emigraci za první světové války vytvořit předpoklady pro vznik našeho suverénního státu a dát mu moderní a demokratický charakter. Naopak v situacích, kdy byl konfrontován se silami, které demokratická pravidla nerespektovaly, ať to byl nacionální socialismus v letech třicátých či komunismus v letech čtyřicátých, prohrával. Jejich cíle a metody byly jeho myšlenkovému světu zcela cizí a možná i proto proti nim těžko nalézal účinnou obranu.

Předělem v jeho politické dráze a osobním traumatem, který se až do své smrti snažil odčinit, byl Mnichov. Ten se od jeho osoby oddělit bohužel nedá. Ani později však nedocenil, že síly, o něž se ve svém následném boji neváhal opřít, mohou být pro svobodu národa a demokracii stejně nebezpečné, jako německý nacismus. Na sklonku života, v únoru 1948, byl právě těmito novými, smrtelně nebezpečnými silami přinucen k druhé životní kapitulaci.

Není však nic snadnějšího a pochybnějšího, než kritizovat kroky prezidenta Beneše s odstupem času, se znalostí důsledků jeho činů, ale bez přihlédnutí ke kontextu dějů, k emocím a k atmosféře a reálným možnostem doby. To je kritika nesmírně laciná. Přestože byl Edvard Beneš nucen dvakrát kapitulovat, je pro nás, stejně jako byl pro své současníky, symbolem demokracie a národní samostatnosti. Právě proto, že byl tímto symbolem, byl a je jejich nepřáteli nenáviděn.

Edvard Beneš zůstává – a zůstat má – v paměti našeho národa jako jeden z jeho velkých synů. Nesmíme dopustit, aby jeho památka a odkaz byly snižovány a hanobeny. Pomník v jeho rodišti jej bude nám i budoucím generacím trvale připomínat. Jsem opravdu rád, že zde právě dnes mohu být s Vámi.

Václav Klaus, Kožlany, 24. května 2008