Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev při odhalení památníku…

Projev při odhalení památníku Pocta Janu Palachovi

Projevy a vystoupení, 20. 1. 2009

Vážený pane starosto, pane Jiří Palachu, pane předsedo Senátu, členové vlády, páni velvyslanci, vážení hosté, dámy a pánové,

děkuji za pozvání na dnešní slavnostní setkání zde v Mělníce, či – jak vy říkáte – na Mělníce, které nám dává vzácnou příležitost společně si připomenout již čtyřicáté výročí zcela ojedinělého heroického, ale současně i tragického činu Jana Palacha, činu, který je v našich dějinách natolik mimořádný, že nesmí být zapomenut, ale ani jakkoli umenšován. 

Dobře vím, že u Vás toto nehrozí. Váš region a lidé, kteří zde žijí, vždy považovali Jana Palacha za člověka s kořeny právě odsud, ze srdce české země. Velmi oceňuji, že se Mělník ujal úkolu, ale i pocty mít na svém území tento památník. Děkuji všem, kteří se o to zasloužili. Děkuji – bohužel už mu to není možné říci – tvůrci tohoto uměleckého díla Andrási Beckovi, děkuji zástupcům jeho rodiny i zástupcům Společnosti přátel tohoto, původně maďarského umělce. Děkuji francouzské vládě i francouzskému velvyslanectví, že přispěly k tomu, aby se tento projekt uskutečnil.

My všichni, kteří jsme se tu dnes sešli, a spolu s námi obrovský počet lidí u nás i v mnoha dalších zemích světa, si jistě uvědomujeme smysl, účel a význam činu, ke kterému se Jan Palach odhodlal a chápeme ho jako nejvyšší možnou oběť, kterou mohl přinést. Vážíme si ji. Cítíme ji jako nastavení nesmírně ostrého zrcadla pro naše činy a pro naše individuální postoje. Chápeme ji jako výzvu. Nikoli jako výzvu k následování stejným činem, ale jako výzvu k hledání co nejúčinnějších cest a kroků k odmítání nepřijatelných a nesvobodných politických poměrů a k nesmiřování se s pošlapáváním národní suverenity. Již čtyřicet let se každý z nás musí s touto výzvou vyrovnávat, musí se zamýšlet nad tím, jak se bude on – sám za sebe a za jakou cenu – distancovat od jakékoli formy diktatury. 

Palachova výzva byla a je slyšena. V tomto smyslu jeho oběť nebyla marná. Jeho čin burcoval, i když tehdy, před čtyřiceti lety, celou naši zemi ke stejně radikálnímu odporu vůči okupaci a vůči způsobu, jak se k okupaci postavila naše politická reprezentace, nevyburcoval. Každý z nás však byl tímto činem osloven. Žili jsme s Janem Palachem celých následujících 20 let, byl v nás po celou tuto dobu přítomen, přispěl k rezolutnosti vystoupení české veřejnosti v listopadu 1989 a inspiruje nás dodnes. 

Vzpomínám-li na dobu před čtyřiceti lety, velmi živě se mi vybavuje atmosféra studentského průvodu Prahou v den jeho pohřbu. To ticho, ten smutek, ten vzdor, ten pocit zmaru z neschopnosti jakkoli smysluplně reagovat. Obvykle se říká, že Jan Palach svým činem protestoval proti sovětské okupaci, ale já tomu rozumím tak, že by se „jenom“ kvůli ní ke svému činu neodhodlal. Jeho navýsost vlastenecký čin mířil vlastně jinam. Mířil na nás všechny, mířil na naše pomalé smiřování se se sovětskou okupací, mířil na to, že vlastně – a strašlivě paradoxně – začal v úplně jiném kontextu platit Brežněvův výrok: „eto vaše dělo“. Jan Palach se snažil protestovat proti tomu, že česká společnost jako celek přijala onu na první pohled méně brutální, ale o to účinnější formu okupace, kdy okupant stojí víceméně v pozadí a moc ponechává v rukou domácích vykonavatelů jeho zájmů.  

Svým způsobem byl Palachův čin i jistou symbolickou tečkou za šedesátými lety, za nadějí, kterou přinesla, za poznáním, že tudy cesta nevede. Má a navždy bude mít svůj význam jako symbol odporu a jako symbol neztotožnění se s násilně nastoleným novým pořádkem.

Je moc dobře, že zde dnes bude odhalen tento památník. A jak podle mne zní Palachova výzva dnes? Říká nám, že musíme dělat všechno pro to, aby už nikdy takových krajních činů nebylo třeba. To je zřejmě nejlepší způsob, jak na stále otevřenou výzvu Jana Palacha pozitivně odpovědět.

Václav Klaus, Mělník, 19. ledna 2009

(Publikováno v deníku MF Dnes dne 20. ledna 2009)