Hlavní strana » Články a eseje » NGO-ismus, nikoli jednotlivé…

NGO-ismus, nikoli jednotlivé nevládní organizace považuji za nebezpečí pro naši svobodu

Články a eseje, 3. 11. 2005

Pan Feřtek mi nedávno v Reflexu (č. 37, 2005) vytýkal, že je má kritika tzv. NGO-ismu nekonkrétní. I když jsem o tom již jeden článek napsal (Lidové noviny, 28. 5. 2005), budu konkrétnější. Asi je to potřeba, ale prosil bych, aby totéž učinili i moji kritikové. A aby hlavně byli féroví. Nejjednodušší způsob, jak se vypořádat s nepohodlným názorem, je překroutit ho natolik, že následná kritika, ne-li rovnou karikování tohoto názoru, není potřebná. Můj varšavský projev v květnu 2005, ve kterém jsem pojem „NGO-ismus“ – nikoli poprvé (poprvé si toho ale všimli někteří novináři) – zmínil, odstartoval nejen zajímavou a velmi potřebnou diskusi, ale i neuvěřitelnou vlnu dezinterpretací či vyslovených lží.

Předesílám, že jsem nikdy nezpochybňoval právo jakékoliv nevládní organizace (NGO) na svou existenci a aktivitu. Dokonce jsem o žádné konkrétní NGO ani nemluvil, i když mám o různých, zejména mezinárodních NGO své pochybnosti. Kritizoval jsem a kritizuji něco úplně jiného. Kritizuji rychle se šířící mezinárodní fenomén, který bývá v poslední době označován termínem NGO-ismus, i když měl v minulosti různé názvy. Je to ideologie, která nabízí alternativní mechanismus rozhodování o věcech veřejných než jakým je standardní, tradiční parlamentní demokracie, založená na všeobecném, rovném, přímém a tajném hlasovacím právu.

Má své verze extrémní, žádající zrušení parlamentarismu – kolikrát v historii už jsme výroky o „parlamentní žvanírně“ slyšeli – a jeho nahrazení jiným mechanismem, i verze mírné (až velmi mírné), které žádají pouhé doplnění parlamentního systému tímto alternativním mechanismem. Udělejme si v tom pořádek. Prvního (označme model A) se bojím jako nového totalitarismu, to druhé by mělo být vysvětleno. Má řadu alternativ – od doplnění parlamentního systému o rovnocenný, paralelní, ústavně zakotvený, alternativní mechanismus (označme model B) až k pouhé obhajobě svobodného sdružování svobodných občanů v organizacích, které si tito občané pro realizaci svých zájmů dobrovolně vytvářejí (označme model C). Abych byl konkrétní, za NGO-ismus považuji obhajobu a prosazování modelů A a B, nikoli modelu C.

NGO-ismus modelu A a B se stal synonymem tužeb různých zájmových uskupení přebírat organizaci či řízení věcí veřejných, kterou obvykle vykonává stát. Rozdíl je v tom, že stát musí jednat podle pravidel daných zákony, že je tvorba těchto zákonů v každé svobodné společnosti ústředním tématem politické diskuse (a tedy i legitimních politických střetů) a že je státní moc utvářena všemi občany na demokratickém principu. To organizace typu NGO nejsou.

Hrozba obcházení, nahrazování, „bypassování“ institucí státu, které jako jediné mohou být ručitelem vnější nezávislosti a garantem vnitřní svobody, hrozí zejména tam, kde instituce státu nemají dostatečnou přirozenou autoritu, protože byly příliš dlouho diskreditovány jako instituce různých totalitních či autoritativních režimů. V tom mají všechny post-totalitní země problémy podobné. Imunní ale nejsou ani země bez této minulosti.

Chtěl bych předeslat, že ty, kteří si s mým termínem „NGO-ismus“ nevěděli rady, nepodezírám ani ze zlého úmyslu, ani z ignorantství. „NGO-ismus“ je anglický společensko-vědní termín. Jde o relativně nový a nezažitý, i v anglicky mluvícím prostředí poněkud neobvyklý pojem. Jeho použitím u nás jsem chtěl zdůraznit, že nejde o můj vynález, ale o terminus technicus s jasně vymezeným obsahem. Navíc vím, že jde o nepřeložitelnou zkratku. Ty jsou v anglosaském světě běžné, zatímco v české diskusi používání zkratek obvyklé není. Bohužel, to stačilo mnohým účastníkům české diskuse k vulgarizaci tématu a k četným dezinterpretacím.

Z těchto různých uměle (a občas i zlomyslně) vytvářených nedorozumění pak tito lidé žijí, čerpají z nich svůj politický vliv a vyrábějí z nich pseudo-témata, která jim umožňují získávat politický vliv.

Řekl jsem, že jde o termín nový. Jistě proto nepřekvapí, že pro jeho vysvětlení nebudu odkazovat ani na Encyklopedii Britannicu, ani na jakoukoliv z našich dnešních encyklopedií, ale že doporučím použití libovolného internetového vyhledávače. Po zadání pojmu „NGO-ism“ se objeví velké množství odkazů.

Např. americký politolog J. Fonte ve své úvaze „Trojský kůň demokracie“ (The National Interest, č. 76,  léto 2004) říká, že NGO jsou „ve své podstatě nikým nezvolenými nátlakovými skupinami a zodpovídajícími se pouze sami sobě“ (str. 18), které si navíc „nárokují, že mluví za celé lidstvo, podobně jako si jiní v minulosti osobovali mluvit za dělníky či za lid“ (str. 125). John O´Sullivan (Quadrant, říjen 2002) vysvětluje rozdíl mezi tradiční parlamentní demokracií a NGO-ismem (aniž tento termín používá), že první systém je založen na „individuals with rights“ (jednotlivcích s jejich právy), zatímco druhý na „rights-bearing groups“ (skupinách nesoucích – či nárokujících – určitá práva). Zatímco J. Fonte a J. O´Sullivan to považují za ohrožení demokracie, pravá ruka T. Blaira J. Giddens v tom vidí žádoucí „demokratizaci demokracie“.

Víra v  substituci státních  politických struktur různými NGO je nebezpečná zejména v politických systémech třetího světa. Důsledky NGO-ismu ve své zemi vidí mimořádně kriticky např. afgánský prezident Karzai. Neodvozenost různých NGO od voleb a absence pravidel pro jejich činnost v kombinaci s velmi slabými (a často sotva existujícími) oficiálními institucemi státu vede podle něho v zemích tohoto typu ke korupci, k mocenskému boji, k politickému chaosu, či dokonce k dvojvládí. Podobné problémy s tímto fenoménem mají například na Filipínách, kde se již otevřeně hovoří o „nemoci NGO-ismu“ jako o důsledku prosazení se různých skupinových zájmů a různých byrokratických tendencí, kterým se velmi dobře daří v podmínkách bez dostatečné demokratické kontroly a bez jasně definovaných pravidel. V Africe se o NGO-ismu hovoří jako o „novém náboženství“ těch, kteří již ztratili víru v klasický (v tamních podmínkách bohužel velmi neefektivní) stát.

Nezaměňovat konkrétní nevládní či neziskovou organizaci a „NGO-ismus“ nemůže činit problém nikomu, kdo tento fenomén pochopit chce. Proto prosím, aby libovolná organizace typu NGO (v českém překladu tedy nějaká konkrétní „neziskovka“) nebyla zaměňována s politickým chováním charakteristickým pro NGO-ismus.

Nebezpečí „NGO-ismu“ považuji za velmi aktuální i u nás. Nemám na mysli obvyklé petice a demonstrace, ale (například) ve velínu České televize se zabarikádovávající „akční výbory“ stávkujících, přijímající pozdravné telefonáty od vysokých ústavních činitelů a jednající bez ohledu na jakákoliv obecně závazná pravidla hry.

Václav Klaus, Reflex, 3.11.2005