Hlavní strana » Články a eseje » O ekologii, ekologismu a…

O ekologii, ekologismu a životním prostředí

Články a eseje, 8. 2. 2002

Nacházíme se v éře ekologismu, v éře zneužívání životního prostředí - jako věčného lidského problému - k politickému souboji, v éře mimořádného zkreslování stavu věcí, nálepkování a nefér argumentování. Nechci se s tím smiřovat, jde o příliš mnoho. Pojmy jako „ekologická zátěž“, „ekologická krize“ či „ekologická katastrofa“ v našem slovníku častým užíváním zdomácněly natolik, že se jen málokdy a málokdo vážně zamýšlí nad jejich skutečným obsahem. Vžitým klišé se stalo tvrdit (a snad si i myslet) např. to, že trh a ekonomický růst plodí ekologickou zátěž (krizi, katastrofu), zatímco státní moc, legislativa a regulace - „proti trhu a jemu navzdory“ - lidstvu přírodu a ekologickou rovnováhu zachraňují. Tyto teze si jako své další krédo (jako doplněk k  tradičnímu požadavku sociální rovnosti a spravedlnosti) přisvojili levicoví ideologové, aby s nimi bojovali proti lidské svobodě, proti svobodnému trhu, proti ekonomickému růstu a konec konců proti jakékoli cestě vpřed.

Je naší osudovou chybou, že jsme jim to umožnili, resp. že jsme jim pojmy jako je „ekologická rovnováha“ a „udržitelný růst“ přenechali. Je načase, abychom to napravili, neboť jsou to slova, která patří nám všem. Ale v nemálo jiném významu a jiné definici. 

Začněme poučením z dějin. Celý průběh lidské civilizace nebyl ničím jiným než neustálým zasahováním člověka do ekosystémů, protože byl permanentním přetvářením přírody. Všechny ekonomické činnosti (zemědělství, průmysl, doprava, obchod), kterými se člověk stával člověkem a civilizace civilizací, přírodu měnily a jednu přírodní (neboli ekologickou) rovnováhu přetvářely v jinou. Nenamlouvejme si, že se to děje pouze v poslední době. I vysoušení bažin za účelem obdělávání půdy, i mýcení lesů za účelem sázení vinic nebo olivových hájů narušovalo původní ekosystémy (a vedlo ke zničení některých biologických druhů). Výsledkem bylo to, že na jejich místě vznikal ekosystém nový (s jinými biologickými druhy). Historie nám až dosud zcela jednoznačně předvádí, že činnost člověka neznamená „ničení přírody“, nýbrž jen a jedině přetváření přírody, a že se příroda přizpůsobuje člověku právě tak, jako se člověk přizpůsobuje jí. Módní tvrzení, že činnost člověka postupuje „proti přírodě“ a že ji postupně utlačuje a ničí, je účelové, zástupné a zjevně nesprávné. Nepotvrzují ho žádná seriózně získávaná a interpretovaná fakta, jen a jedině alarmistické nářky profesionálních ekologistů.

Již před staletími toho bylo mnoho řečeno a napsáno o hrozbě „populační exploze“ a „přelidnění“ a jak známo, Malthusova katastrofická populační teorie se zrodila už na přelomu 18. a 19. století. Bylo to v době, kdy na Zemi žil jen zlomek počtu lidí, kteří zde žijí dnes. Přesto, že se naprosto přesvědčivě ukázala mylnost této teorie a že se svět vyvíjel úplně jinak, někteří se z toho nepoučili dodnes. Novodobí malthusiánci nás straší i v roce 2002, že je naše Země „příliš malá“ pro „příliš velký“ počet lidí. Vůbec si nevšímají toho, že se žádná z apokalyptických vizí tohoto typu nevyplnila. Připomeňme téměř neskutečné fiasko známé, a ve své době tolik populární „Zprávy Římského klubu“ z počátku sedmdesátých let. Žádná z jejich varovných prognóz se neuskutečnila a světová ekonomika roste dlouhodobě vyšším tempem než počet lidí na světě. Přelidnění je problémem jen v těch zemích, jejichž společenské instituce a politické poměry jim bránily a brání v odstartování rychlejšího hospodářského růstu. Známých a evidovaných přírodních zdrojů je nyní na světě podstatně více než před třiceti lety.

Směšný strašák „populační katastrofy“ nabízí vhodnou paralelu se strašákem „katastrofy ekologické“, který se v posledních desetiletích šíří snad ještě větší rychlostí. Šíří se bohužel velmi snadno. Autoři katastrofických vizí jsou logikou věci či logikou soudobé novinařiny citováni častěji a pozornost a slávu si získávají rychleji, než lidé, kteří jsou ve svých názorech střízliví a skeptičtí. Není proto divu, že máme tolik bestsellerů, jejichž obsahem jsou populační, ekologické a další podobné apokalypsy. Už to by pro nás mělo být varováním a výzvou k pozornosti.

Ochrana přírody a ekologická rovnováha jsou témata vážná a nastolují problémy, které bychom neměli bagatelizovat. Neměli bychom je ale ani zneužívat. Neměli bychom o nich mluvit pod tlakem fanatických a katastrofických vizí „konce světa“. A už vůbec bychom o nich neměli diskutovat s lidmi, kteří si z životního prostředí vyrobili prapor nové, tentokráte „zelené revoluce“ (když přitažlivost „revoluce rudé“ už dost výrazně vybledla).

Co by nám na srdci ležet mělo, není „boj za životní prostředí“, ale seriózní analýza toho, jaký vliv má ekonomický růst na různé aspekty životního prostředí a jaké společenské instituce jsou nejlepší zárukou udržení rovnovážné interakce člověka a přírody.

Vezměme si např. tak zvané globální oteplování. Vědecké poznání na otázku, zda a proč dochází ke globálnímu oteplování prozatím odpovědět neumí, ale ekologickým aktivistům je to už „dávno a nad slunce jasné“. Vědí, že je proti tomuto nepotvrzenému jevu třeba „bojovat“ vědomým zpomalením světového ekonomického růstu. Nebo si vezměme jadernou energii. Nikdo zatím neprokázal relativní míru škodlivosti a rizik jaderné energie, ale bojovníci za životní prostředí již dávno „vědí své“ a pro záchranu lidstva se neváhají přivazovat k plotům jaderných elektráren a vlastními těly blokovat zavážení jaderného paliva. Mohl bych pokračovat, ale tyto dva jsou názorné a všem známé příklady toho, jak usilovná snaha o akci pro akci předbíhá jak vážný vědecký výzkum, tak i standardní proces demokratického politického rozhodování.

Co nám ve vážné diskusi problémů životního prostředí nejvíce pomůže? Pokusy „vydestilovat“ samostatnou vědeckou disciplínu – ekologii – a dát ji „imperiální“, nadvědní pravomoce zjevně selhávají. Porozumět ekosystémům a přírodní rovnováze nás nejvíce učí biologie. Ale to nestačí. Musí nastoupit vědy společenské. Je to proto, že většina problémů spojených s životním prostředím a s šetrným či nešetrným vztahem člověka k přírodě je problémem společenského uspořádání a s ním souvisejícího chování lidí. Nejde totiž o problém „znečištění“ jako fyzikálního, chemického nebo biologického jevu. Ani nejde o „chamtivost“ kapitalismu či o přirozenou poživačnost lidí. Jde o problém kvality vlastnických práv a cenového systému. Proto nikoli vědy přírodní, ale vědy společenské, a ekonomie obzvláště, mohou postihnout skutečnou povahu a skutečný problém (či neproblém) rovnováhy či vztahů mezi ekonomickou činností člověka a přírodními ekosystémy, resp. navrhnout vhodné metody řešení.

Klíč k ochraně životního prostředí začíná u vymezení vlastnických práv a u jejich ochrany. Soukromé lesy nebývají překotně mýceny, ložiska surovin na soukromé půdě nebývají extenzivně těžena, vody v soukromém vlastnictví nejsou nadměrně znečišťovány a soukromé pozemky nejsou živelně zavalovány jedovatými odpady, protože to jejich majitelé nedovolí, protože si svůj majetek a své přírodní zdroje hlídají a pečují o ně. Dnes, stejně jako v dávné historii, jsou devastovány ty přírodní zdroje, které nepatří nikomu, či jinak řečeno, které patří „všem“. Často citovaným příkladem z historie - a v ekonomii učebnicovou věcí - byla v Anglii sedmnáctého století tragédie obecních pastvin, které nadměrným spásáním ztrácely schopnost reprodukce. Jejich úbytek zastavilo až hnutí za ohrazování pastvin, které fakticky znamenalo jejich přeměnu v pastviny soukromé.

Vedle vlastnických práv jde hlavně o ceny. Lidé, kteří mají upřímné obavy z vyčerpávání fosilních paliv a dalších neobnovitelných přírodních zdrojů (tedy ti, kteří nehrají zástupné politické hrátky), by se měli snažit pochopit, že jsou tyto zdroje chráněny cenovým systémem daleko účinněji než jakoukoli státní regulací. Úbytek přírodního zdroje je výrobcům i spotřebitelům zcela automaticky signalizován prostřednictvím růstu jeho ceny a tento cenový pohyb motivuje všechny, kterých se to týká, k substituci tohoto vzácného zdroje zdroji méně vzácnými (a proto levnějšími). Měděná vlákna v kabelech začala být nahrazována vlákny optickými, vyráběnými z písku, ne proto, že by to odborníci doporučili a vlády přikázaly, ale proto, že rostla cena mědi. Technologie šetřící energii se začaly vyvíjet a zavádět jako následek ropného šoku poloviny sedmdesátých let a z něho plynoucího zdražení ropy. Ale týkalo se to jen těch zemí, kde vládl cenový systém a ne centrální plánovač. V komunistických zemích se energií plýtvalo dále, protože tam výroba a výzkum na žádné cenové signály nereagovaly a žádné cenové signály nesměřovaly ani vůči spotřebitelům.

Ekologové by se měli pokusit pochopit i to, že se svobodná lidská společnost zakládá na směně mezi lidmi, a že právě ta představuje výchozí mechanismus racionální koordinace lidských činností. Součástí směny je také směna práv ke znečišťování. Ekonomové dobře vědí, že cílem lidského konání nemůže být nulová míra znečištění, nýbrž míra znečištění optimální, kdy se - a teď musím použít odbornější terminologii - mezní škoda (ztráta či újma) ze znečištění rovná mezním nákladům na odstraňování znečištění. Ekonomové vědí (zde se musím odvolat zejména na práce nositele Nobelovy ceny za ekonomii, chicagského ekonoma Ronalda Coase), že jsou-li zdroje v soukromém vlastnictví, jsou-li vlastnická práva obchodovatelná a nejsou-li transakční náklady prohibitivně vysoké, lidé směňují práva ke znečišťování takovým způsobem, že se dosahuje optimální míry znečištění (ve výše uvedeném smyslu). Tuto spontánně vznikající rovnováhu nemůže státní regulace v podobě plošných ekologických norem, limitů a zákazů nikdy nastolit. (Regulátoři totiž nic svého nesměňují, regulace je nic nestojí.)

Obdobně zrovnovážňujícím způsobem působí existence a obchodovatelnost vlastnických práv k půdě a k přírodním zdrojům. Je-li na soukromé půdě něco, čeho si lidé cení, ať už jsou to vzácné geologické útvary, vodní zdroje nebo nějaké zvláštní biologické druhy, její vlastník je uchová, protože jsou - či mohou být - zdrojem jeho bohatství. Pokud někdo jiný zjistí, že by na této půdě mohlo být vytvářeno něco, čeho si lidé cení více, koupí práva k půdě a přemění původní přírodní zdroje v ekonomické hodnoty. Směna vlastnických práv a směna ekonomických činností díky tomu udržují rovnováhumezi lidmi a přírodou (a někdo by zde dokonce mohl použít často zneužívaný pojem „trvale udržitelný rozvoj“, který de facto nemůže znamenat nic jiného). Každý kousek půdy, má-li svého vlastníka, je chráněn před svou devastací stejně tak, jako je chráněn před nesmyslným požadavkem na jeho uchovávání v „původním přírodním stavu“.

Ekologům či spíše ekologistům se nelíbí, že by o přírodních zdrojích měly rozhodovat „neosobní síly trhu“ (což ve skutečnosti nejsou žádné „neosobní síly“, nýbrž konkrétní, svobodně a racionálně jednající a směňující jednotlivci), a proto požadují, aby o nich rozhodovala „společnost“ - rozumějme vláda a zákonodárci, samozřejmě za předpokladu, že budou naslouchat jejich radám a radám dalších podobných odborníků, prosazujících nikoli rovnováhu, ale své parciální zájmové či ideové postoje. A nebudou-li jim naslouchat, ekologové si na ně „došlápnou“. Došlápnout si na vládu je totiž pro ekologické aktivisty nepoměrně snazší než došlápnout si na soukromé vlastníky a na cenový systém. Neumím si představit „ochránce“ přírody, jak se přivazují ke stromům v soukromém lese, aby donutili jeho majitele vypořádat se s kůrovcem podle jejich představ. Demonstrace před budovou vlády je daleko efektnější.

Ekologismus jako ideologie, jako „boj“ za životní prostředí, není ve skutečnosti ničím jiným než snahou ekologických aktivistů vnutit nám jejich vlastní hodnoty, jejich priority a jejich představy o dobru a zlu. Snad to někteří z nich myslí dobře, ale jejich eventuální dobrý úmysl je nijak neomlouvá, protože i dobrý úmysl leckdy dokáže napáchat spoustu škod.

Už slyším své známé kritiky, kteří mi budou podsouvat, že bych chtěl zprivatizovat úplně všechno -  i národní parky. To nenavrhuji. Mějme národní parky, ale vyvarujme se toho, abychom přeměnili celou zemi v jeden „národní park“, ve kterém nám budou agresivní zájmové skupiny - „skrze stát“ - vnucovat své priority a své představy o našem vlastním životě. Regulace znečišťování a na tom založená ochrana přírody jsou užitečné jen a jedině tam, kde nelze vymezit vlastnická práva. Mezinárodní dohody, týkající se ozónové díry nebo chráněných přírodních druhů žijících v oceánech nebo na pólech, snad nutné a přínosné jsou. Ale jsou to jen ty výjimečné „velké případy“, představující ve skutečnosti pouze tenoučkou slupku celkového problému životního prostředí.

Všude jinde, čili všude tam, kde jsou soukromovlastnická práva vymezena a respektována a kde funguje cenový systém, je životní prostředí chráněno neviditelnou rukou trhu daleko lépe, než by to dokázala viditelná ruka jakéhokoli státu, zákona nebo mezinárodní úmluvy. Žádná regulace nikdy nedokáže podchytit tisíce místních jednotlivostí a specifik tak, jak to dokáží sami lidé svým vyjednáváním, smlouváním a obchodováním na trzích. A žádný regulátor není motivován starostí o svůj vlastní majetek.

Nikdo z nás nemůže ani tušit kolik milionů směnných aktů, dnes a denně uzavíraných na trzích celého světa, přispívá k udržení křehké rovnováhy mezi člověkem a přírodou. Nejsou vidět, nepíší o nich noviny, ekologové a politikové o nich (možná naštěstí) ani nevědí. Ale to neznamená, že bychom se právě tomu neměli snažit porozumět. V tom je má výzva ekologům i všem upřímným ochráncům přírody: skloňte se před neosobními silami trhu, respektujte abstraktní pravidlo úcty k vlastnickým právům. Nebudete možná tolik vidět v médiích a nebudete si připadat jako hrdinové, bojující proti zlořádům světa. Ale porozumíte tomu, jak se věci mají, a to už samo o sobě stojí za to.

Václav Klaus, Lidové noviny, 9.2.2002