Hlavní strana » Články a eseje » Čekání na Orwella

Čekání na Orwella

Články a eseje, 23. 12. 2006

Gordona Bowkera jsem původně považoval za - o literaturu se pokoušejícího – zakladatele celosvětového řetězce vynikajících coffeeshopů Starbucks. Nositel stejného jména, anglický univerzitní profesor literatury, angličtiny a filosofie, autor nesmírně kvalitní a čtivé knihy o Eriku Blairovi, známému pod pseudonymem George Orwell, Starbucks nevymyslel. Škoda to není, protože jím napsaná kniha je moc dobrá.

Kniha vycházející v českém překladu (v hezkém vydání nakladatelství Lidové noviny) je napsaná v nejlepší tradici anglické biografie, která je fenoménem sama o sobě. Její autoři se vyznačují téměř intimní znalostí nejen člověka, o kterém píší, doby, ve které žil, ale i dalších osobností, které ho v životě přímo či nepřímo provázely. Klíčová je jejich pokora vůči tomu, o kom píší. Tím  se odlišují od autorů kontinentálních, pro které je biografie většinou pouze záminkou, aby mohli psát o sobě a o názorech svých, i když i to může být (a bývá) zajímavé.

Hodně jsem se v mladistvém věku poučil např. z biografií Stephana Zweiga, ale i ten psal primárně o sobě a prostřednictvím biografií reagoval na aktuální problémy své doby (vzpomeňme jeho Fouchého, Svědomí proti násilí, Triumf a tragiku Erasma Rotterdamského, a mnoho dalších). Všechno to bylo à la these. Objekt biografie byl „přitesáván“, aby propagované tézi vyhovoval.

Nic takového Gordon Bowker s Orwellem nedělá a to je dobře. Proto se mu daří vykreslit ho v celé jeho složitosti, rozpornosti, mnohovrstevnatosti. Proto se mu asi mnoha českým čtenářům (a přál bych mu je) podaří ukázat, že Orwell není jen „Farma zvířat“ a  „1984“, ale že to byl i jemný básník, lawrencovský romanopisec, úžasný esejista, přísný recenzent, bystrý novinář, autor sociologizující literatury, i když z něj –  a to oprávněně  –  celosvětovou celebritu udělaly až jeho známé antiutopie (líbí se mi ruský výraz „eipotu“, který jsem kdysi objevil v předmluvě ruského emigrantského vydání Zamjatinovy slavné knihy „My“, kterou Orwell po dvaceti letech jejího úplného zapomenutí znovuobjevil a která ho – jak ukazuje jeho recenze z počátku čtyřicátých let –  velmi oslovila). Hned po těchto dvou knihách však ve věku necelých 47 let zemřel.

Gordon Bowker předvádí Erika Blaira z nejrůznějších stran a úhlů. Vysvětluje nám i to, proč si zvolil pseudonym – bylo to  z ostýchavosti,  z malého sebevědomí a proto, „že se za své vlastní jméno stydí“. Začíná rodinnou tradicí Blairů, kterou v tak velkém  historickém záběru ocenit neumím, ale jeden faktor spolu s Bowkerem chápu jako určující – britské koloniální impérium, vztahy Britů k domorodcům a masový výskyt jedince zvaného „angloind“, jehož příkladem byli i Blairovi rodiče, kteří dlouhá léta prožili v Barmě a Indii. V Indii se Erik Blair v roce 1903 narodil a do Barmy se později vrátil, aby se s tím vším vypořádal.

Klíčem k Eriku Blairovi je nepochybně jeho dětství, strávené v anglických boarding schools (kterým jsou věnovány kapitoly 3 a 4). Když jsem před mnoha lety četl Orwellův esej o tom, co tam prožil, byl jsem otřesen a dlouho jsem přemýšlel, jak moc tyto školy  ovlivňují povahu Angličanů. Byl to text, který více připomínal zážitky z vězení, než  ze školy. Intelektuálně – jak nám Gordon Bowker přesvědčivě ukazuje – to jistě nebylo špatné, ale bezduchým drillem a absencí laskavého rodičovského slova to bylo něco úděsného. Orwell nebyl sám, kdo to viděl takto ostře, ale byl jedním z nejkritičtějších. Léta v St. Cyprianu a potom v Etonu (jedním z jeho učitelů tam byl další slavný antiutopista Aldous Huxley) ho poznamenala na celý život. Bowker říká, že „pro většinu Angličanů bylo nemožné porozumět tomu, jaký by mohl být život v totalitním režimu. Studenti, kteří prošli internátními školami, však byli připraveni lépe“ (str. 345).

Rodiče Erika Blaira neměli tolik peněz, aby syna poslali na univerzitu, což bylo v případě absolventů Etonu velmi neobvyklé a přispělo to k jeho nestandardnosti a nezařaditelnosti. Místo studií odjel ve svých devatenácti letech na pět let dělat policistu v Barmě (kap. 5), což ho o to silněji dovedlo k naprostému odmítání „anglického imperialismu“, nadčlověčství anglických sáhibů, nespravedlnosti a nerovnosti koloniálního systému, i když mu to, i pro mne sice nepopsatelný, ale též pociťovaný půvab Orientu ukázalo. Jeho kniha „Barmské dny“ stojí i dnes za přečtení.

Po vzdání se policejní kariéry (a tím i jakýchkoli příjmů) se vrací do Evropy – do Anglie a do Paříže – a pokouší se psát. Chce přitom sestoupit co nejníže (kap. 6-7). Žije s tuláky a prostitutkami, bydlí v chudobincích, živoří (jeho slabé plíce a následná tuberkulóza  s tím určitě souvisejí), odmítá anglické kastovnictví a snobství, ale sám ví, že je vždy možné se vrátit, protože je kam. To je ostatně pro něho typické.

Intenzivně píše, ale publikováno je toho málo (kap. 8 – 9). V roce 1933 konečně vychází jeho „Trosečníkem v Paříži a Londýně“ a poprvé se objevuje jméno George  Orwell. Kniha i jméno jsou výrazem jeho „dvojího života“, stejně jako je dvojí život ústředním tématem téměř každého z jeho románů. Už tehdy se „fikce mísí se skutečností“, a jak říká Bowker, „pohotovost změnit rejstřík, přeskočit z reportáže nebo komentáře k osobní výpovědi se stane rysem jeho psaní“. Vždy byl v jeho textech  i autobiografický prvek. Znovu a znovu se v nich projevuje jeho nezlomná víra v individuální svobodu.

Začíná být uznávaným spisovatelem. Jeho první knihy rychle po sobě vyšly v Anglii, USA i Francii. Kolem roku 1936 začíná sílit jeho „cesta k socialismu“ (kap. 10), i když tam šel „svým vlastním tempem a svým vlastním charakteristickým způsobem“ (str. 174), což se projevilo zejména v knize „Cesta k wiganskému molu“. Přesto mu kdosi docela výstižně vytknul, že je pouze „honorárním proletářem“. Ve volbě mezi „Sovětským svazem, Amerikou nebo socialistickou Evropou dával přednost třetí možnosti“ (str. 276). Tak to mnoho evropeistů vidí i dnes.

V červenci 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka, kterou vnímal jako první velký boj proti fašismu (kap. 11). Měl pocit, že se tam vede boj za lidská práva a že tam právě proto musí být. Bowker hezky říká: „Toryovský anarchista, který žil tak dlouho ve světě ovládaném toryovci, se nyní ocitl ve světě ovládaném anarchisty“ (str. 193). Nejen anarchisty. Tamní tragická zkušenost s chováním komunistů a Moskvy proměnila „mírně socialistického Orwella ve fanatického antikomunistu“ (str. 209), ale půlroční španělské zážitky přesto jeho „socialismus přinejmenším posílily“ (str. 212). Výsledkem byla kniha „Hold Katalánsku“. Již tehdy a tam si uvědomil veškerou obludnost sovětského systému. Komunismus začal považovat za „kontrarevoluční sílu“ (str. 217).

Začala druhá světová válka. Orwell opět chtěl jít bojovat, ale jeho zdravotní stav mu to nedovolil. Intenzivním psaním a dvěma roky práce v BBC se zúčastnil alespoň „války slov“ (kap. 14). Pohádal se s H. G. Wellsem, kterému řekl, že jeho „vědecká utopie železa a betonu, vegetariánství a rozumu, doplněná vizí společnosti založené na lidských právech pod liberální světovou vládou“ (str. 271) je naprostým omylem. Chci věřit, že by dnes Orwell pociťoval smutek z toho, že „vstalo mnoho nových bojovníků“, propagujících stejný omyl.

Již v této době si připravil své dvě nejdůležitější knihy. Na přelomu let 1943 a 44 se pustil do psaní „Farmy zvířat“. Chtěl „jednoduchým a dramatickým způsobem varovat před totalitním zlem“ (str. 289). Souhlasím s tím, že „síla a krása jeho zvířecí bajky spočívaly v její jednoduchosti“ (str. 282) a že se mnoho z této knihy „stalo součástí všeobecně rozšířeného kulturního kontextu“ (str. 313). Bleskově byla přeložena do devíti jazyků a v USA se stala bestsellerem. Hned po válce byla vydána i v tehdejším Československu. Když jsem na jaře 1969 přijel studovat do USA, zjistil jsem, že je to povinná literatura na středních školách. Studenti se mne ptali, zda je to skutečně věrný popis komunismu. Říkal jsem jim asi toto: „je to geniální zkratka, nechápu, jak to mohl napsat někdo, kdo tento režim neprožil, ale je to trochu složitější. V knize není žádná postava, která tento režim prožívá, ale zároveň si knihu čte“. Chtěl jsem tím říci, že pro nás, v komunismu žijící, bylo citování vět z této knihy běžnou věcí. Mluvím o letech šedesátých.

V jistém slova smyslu byla Farma zvířat předehrou jeho knihy nejvýznamnější. Záměrně neuvádím název, dříve než řeknu, že jsem od Bowkera pochopil, že Orwell vedl spor se svým vydavatelem, zda se kniha má jmenovat „1984“ nebo „Devatenáctsetosmdesátčtyři“. Orwell byl pro slova, ne číslice. Čtenář by měl asi číst jakoukoli knihu bez znalosti biografie autora (i já jsem ji tak četl a žádné souvislosti s nemocí autora jsem v ní nikdy nehledal, nijak nadměrně pesimistická se mi v naší atmosféře počátku sedmdesátých let, kdy jsem se s ní setkal, nezdála), ale zpětně souhlasím s Bowkerem, že byl tento „román napsán ve stínu smrti“ (str. 344). V té době už byl Orwell velmi těžce nemocen.

Kniha byla v každém případě „bombou, určenou k tomu, aby probudila spící Anglii“ (str. 319), ale probuzení potřebovala nejen Anglie. Vždy jsem spojoval Orwella s Huxleym a Zamjatinem, ale považoval jsem ho za daleko zásadnějšího. Bowker správně říká, že „Orwell podstatně rozhodněji než Huxley nebo Zamjatin zničil wellsovskou utopii“ (str. 361).

Knihu, která se stala jedním z nejúspěšnějších bestsellerů všech dob, není třeba ani představovat, ani analyzovat. V každém případě to byl pro mnohé z nás největší útok na totalitní režim, s jakým jsme se do té doby setkali. Četli jsme ho v x-té kopii napsané na psacím stroji. Nikdy nezapomenu, že ho na chalupě objevil náš třináctiletý syn a někdy na počátku osmdesátých let polepil všechny místnosti obrazy s nápisem Big Brother is Watching You (v nejrůznějších jazycích).

Bowker napsal skvělou knihu. Četl jsem ji se zájmem a podtrhával si v ní. Ani jednou jsem tam neudělal nesouhlasnou vlnovku. Dozvěděl jsem se o Orwellovi mnoho osobního. O jeho složité povaze, o jeho velmi zvláštním vztahu k ženám, o jeho manželství a adoptovaném synovi, o jeho vztahu k přírodě (a útěku na málo obydlený ostrov v posledních letech života), o jeho těžké nemoci, o jeho nedostatku peněz (až do vydání Farmy zvířat), o slavných spisovatelích, které osobně znal (Hemingway, H. G. Wells, Henry Miller, Koestler, Malraux), o jeho neotřelých soudech – „Amerika je kultura podivně ovládaná ženami“, o podřimující Anglii řekl, že neví „zda tahle poloanestézie je znamením dekadence, anebo jestli to naopak není jakýsi druh instinktivní moudrosti“, odsuzoval „rostoucí komerční pochlebování kosmetické kráse“, předvídal „hudební smog“, atd., atd.

Bowker v závěru říká, že „biografie je prostředek sloužící k vzkříšení mrtvého“ (str. 388). Nevím. Blaira či Orwella nevzkřísil, ale ukázal nám jeho velikost a jeho aktuálnost, které nijak neustoupily pádem komunismu. Dnešní evropeismus, svobodu jednotlivce omezující a jeho odpovědnost snižující, by si zasloužil nového Orwella, resp. potřebovali by ho ti, kterým starý dobrý Orwell k ostrému vidění dnešní postdemokracie, politické korektnosti, pokrytectví, nepokory a manipulace slov a jazyka nestačí.

Václav Klaus, Lidové noviny, 23.12.2006