Hlavní strana » Ekonomické texty » Euro a jeho budoucnost:…

Euro a jeho budoucnost: Pohled z budoucí členské země

Ekonomické texty, 20. 11. 2003

Je mi velkým potěšením být zde dnes mezi tolika váženými řečníky. Obávám se nicméně, že nyní, na úplný závěr naší dnešní konference, je těžké přijít s něčím oslnivým či překvapujícím. Navíc mám pocit, že všechno, co je k tématu eura opravdu relevantní, již bylo řečeno (a doplněno přesvědčivými argumenty). Není žádný nedostatek nabídky argumentů, ale – čeho se nám nedostává – je poptávka po nich. Vítám proto dobrý nápad CATO Institutu, který uspořádáním této konference vyjádřil svoji poptávku po těchto argumentech a pozval nás na ni. Smutné je, že se podobné konference nepořádají v Evropě, kde argumentace zůstává téměř výlučně na politické či žurnalistické úrovni.

Můj vlastní pohled na tyto věci je založen na zvláštní kombinaci tří prvků:

- mé silné důvěře ve standardní ekonomickou argumentaci, která je v oblasti měnové integrace shrnuta v dnes již učebnicové teorii optimálních měnových zón;

- faktu, že jsem občanem malé země ve střední Evropě, která se za pět měsíců stane novým členem Evropské unie a díky tomu dříve či později i členem Evropské měnové unie (EMU). Mám pochopitelný osobní zájem na existenci racionálního a funkčního měnového uspořádání v té části světa, kde žiji;

- mé současné politické roli, která mě nutí otevřeně vyjadřovat své postoje ohledně členství České republiky v EMU.

Mé základní věcné argumenty lze shrnout následovně:

1. Jsem přesvědčen, že hnací silou evropského měnového sjednocování je a vždy byla výhradně politická, nikoliv ekonomická motivace. Tento často uváděný argument mohu podpořit vlastní zkušeností založenou na četných debatách o této věci s předními evropskými politiky. Ekonomické argumenty bývají marginalizovány nebo jsou používány jen velmi povrchně. Dominantní vždy byla politická ambice. Euro bylo vždy považováno za užitečný nástroj pro vytvoření Evropské politické unie.

Lze citovat celou řadu výroků tohoto typu. Předseda Evropské komise Romano Prodi to v rozhovoru pro CNN (1. ledna 2002) vyjádřil zcela jasně: „Zavedení eura vůbec není ekonomickým krokem ... Historickým významem eura je vytvořit ve světě bipolární ekonomiku.“ O dva roky dříve ve Financial Times (9. dubna 1999) prohlásil: „Dvěma pilíři národního státu jsou meč a měna. Tomu je teď konec.“ Gerhard Schröder v březnu 1998, ještě jako opoziční politik, prohlásil: „Euro je neduživé dítě, výsledek uspěchané měnové integrace.“ Když se za osm měsíců stal německým kancléřem, říkal něco jiného: „Naše budoucnost začíná 1. lednem 1999. Euro je evropským klíčem do 21. století. Éra nezávislých národních fiskálních a hospodářských politik skončila.“ Španělský premiér Felipé Gonzales v květnu 1998 uvedl: „Jednotná měna je ve své podstatě rozhodnutím politického charakteru ... Potřebujeme sjednocenou Evropu. Nesmíme nikdy zapomenout na to, že euro je nástrojem tohoto projektu.“ Mohl bych takto citovat donekonečna, ale slova by byla takřka stejná.

2. Jsem přesvědčen, že největší pozitivní dopad evropské integrace (jakož i rozšíření EU) plyne z liberalizace obchodu a investic a že tento pozitivní dopad již Evropa absorbovala. Dodatečný efekt z další ekonomické (i neekonomické) unifikace – ekonomové by řekli mezní přínos - již bude blízký nule, ne-li záporný. Vznik eura, jakož i moment dalšího rozšíření EU v r. 2004 proto nepředstavuje žádný průlom. Souhlasím s Patrickem Minfordem, který v r. 2002 napsal: „obchodní toky jsou dány komparativními výhodami, nikoliv měnovými faktory“ (str. 36) a že role kursového rizika jako faktoru ovlivňujícího zahraniční investice a náklady kapitálu jsou relativně malé (str. 29-32). Zahraniční obchod nevyžaduje, aby obě strany obchodních transakcí používaly stejnou měnu.

3. Při pohledu na ekonomický výkon eurozóny během prvních let existence eura musí uznat i proevropští aktivisté, že velká očekávání celkového ekonomického oživení a představy, že zavedení eura zrychlí hospodářský růst, nebyla naplněna. Pro mě to není žádné překvapení a je třeba upřímně říci, že ne každý měl takováto nerealistická očekávání. Rudiger Dornbush, vždy přímočarý a konzistentní, který nás k naší lítosti nedávno velmi předčasně opustil, v r. 1996 napsal: „EMU se přeměnila z nepravděpodobné a špatné myšlenky na špatnou myšlenku, která se brzy stane skutečností.“ Mnozí z nás jsme již tehdy věděli, že vytvoření regionální společné měny není ani nezbytnou, ani dostatečnou podmínkou pro zdravý ekonomický růst. Naopak se nám zdá, že si Evropané na sebe ušili rigidní měnové uspořádání, které vedlo k další ztrátě nikoliv zanedbatelné části původní - nijak vysoké - evropské flexibility.

Když se díváme na současné evropské hospodářské potíže, musíme – alespoň analyticky – rozlišit dvě koncepčně odlišné otázky: jednou je dopad měnové unie na nestejné země, které nicméně mají obdobnou úroveň hospodářského vývoje, druhou otázkou je důsledek členství v měnové unii země, která má rozdílný ekonomický vývoj než dominantní část unie a která prožívá dynamické strukturální změny v úsilí dohnat své bohatší partnery. Podívám se podrobněji na oba problémy.

1. Náklady a přínosy měnové unie existující mezi obdobnými, ale nikoliv identickými zeměmi

Podmínky optimální měnové zóny, formulované před čtyřmi desetiletím, v r. 1961, Robertem Mundellem jsou známé. Jejich naplnění zaručuje příznivou rovnováhu mezi náklady a přínosy měnové unie, jejich nenaplnění nikoliv. Patří mezi ně:

- dostatečná úroveň mobility pracovních sil mezi jednotlivými částmi měnové unie;

- co nejmenší úroveň mzdové rigidity uvnitř jednotlivých zemí;

- obdobné vybavení přírodními zdroji a symetrie exogenních pozitivních a negativních šoků;

- existence přiměřeného mechanismu fiskálních kompenzací.

Tyto podmínky v Evropě v současnosti nejsou naplněny. Mobilita pracovních sil je v Evropě – ve srovnání s jinými měnovými uniemi – relativně velmi nízká a potřebná flexibilita mezd a cen směrem dolů takřka neexistuje. Rigidita evropského trhu práce je všeobecně známá a dostatečně zdokumentovaná (viz např. Heckman, 2003), což je v kontradikci se základním požadavkem ekonomické teorie, který říká, že kde neexistuje mobilita a propojenost trhu práce, je potřeba mít flexibilní měnové kursy. Asymetrické pozitivní a negativní šoky se v Evropě objevují stále znovu, což není nijak překvapivé, protože země eurozóny odlišné jsou. Velikost fiskálních transferů na úrovni eurozóny je nicméně velmi malá. Mezi členy EU sice existuje určitá míra mezinárodní solidarity, její úroveň je ale nesrovnatelná s mírou solidarity uvnitř národních států.

Předpokládané přínosy měnové unie – snížení transakčních nákladů a kursového rizika – budou ve skutečnosti spíše malé. Při současné vyspělosti finančních a bankovních služeb budou úspory transakčních nákladů existovat nanejvýš ve sféře turistických transakcí.

Souhlasím s irským ekonomem A. Coughlanem, který v r. 2003 napsal, že „ekonomické výhody plynoucí z možnosti cestovat v rámci eurozóny bez nutnosti měnit si peníze a z možnosti snadno porovnávat ceny jsou relativně malé ve srovnání s ekonomickými nevýhodami společné měny“ (str. 16). Zejména souhlasím s jeho argumentem, který sám často používám, že lidé možná stráví na prázdninách v jiných zemích eurozóny 2-3 týdny ročně, ale zbylých 48-49 týdnů jsou a pracují doma. Nadprůměrných výhod dosáhnou jedině evropští politici a úředníci, kteří permanentně cestují napříč Evropou.

Neměli bychom zapomínat ani na to, že připojení se k euru neznamená přijetí světové měny, ale jen regionální měny, takže kursové riziko zůstává i nadále přítomno. To samozřejmě neznamená, že bych argumentoval ve prospěch vytvoření celosvětové měny, jak to nedávno udělal Robert Mundell (což je komentováno v článku H. Grubela, 2003).

Náklady měnové unifikace jsou značné. Patří mezi ně ztráta nezávislé měnové politiky, což hlavně znamená ztrátu pravomoci nastavovat úrokové sazby, a ztrátu možnosti pohybu měnového kursu. Tím v žádném případě neobhajuji politiku konkurenčních devalvací. Hlavním argumentem je to, že si nemyslím, že evropské ekonomiky disponují dostatečnou alternativní pružností, která by jim umožnila vyhnout se potížím, který vyplývají z takto rigidní parametrické struktury. Eliminace dvou důležitých proměnných hospodářské politiky – úrokové míry a měnového kursu – znamená buď spoléhání se na učebnicově dokonalou míru flexibility na mikroúrovni nebo připravenost na velké fluktuace reálného HDP nebo očekávání výrazného nárůstu fiskálních transferů uvnitř měnové unie.

Učebnicově dokonalá flexibilita na mikroúrovni však v evropské realitě ani zdaleka neexistuje. Nepružnost domácích cen a mezd vyžaduje, aby mechanismem pro absorpci šoků zůstával měnový kurs, což je něco úplně jiného než argumentace ve prospěch konkurenčních devalvací. Je snazší, jak uvádí B. McTeer, 2002, „aby se měnový kurs přizpůsobil ekonomice a hospodářské politice, než aby se ekonomika a hospodářská politika přizpůsobovala zafixovanému měnovému kursu.“ (Přesvědčivě zní i argumenty A. Coughlana: „roky 1993-1999 byly jediným obdobím v historii Irska, kdy jsme disponovali nezávislou měnovou politikou a měli volně plovoucí kurs ... Rozumné používání nezávislé měny bylo hlavní příčinou irského hospodářského boomu, který v nedávných letech tolik přitahoval mezinárodní pozornost“ str. 16).

Chtěl bych ještě zmínit dva jevy, které kladu na stranu nákladů měnové unie. Jednotná měna (bez fiskální unifikace) vytváří prostředí pro fiskální nezodpovědnost. Dokonce by se dalo hovořit – spolu s Anthonym de Jasay, 2003 – o fiskálním černém pasažérství: „Každý členský stát eurozóny má na výběr ze dvou alternativ – buď být černým pasažérem na úkor ostatních nebo být obětí černého pasažérství druhých“ (str. 2). Ve stejném duchu se Peter Kenen již v r. 1996 ptal, „zda může být měnová oblast větší než fiskální oblast“ (Kenen, 1996). Já si myslím, že nemůže. Má-li země vlastní měnu, fiskální neodpovědnost je následována trestem. Takový trest ale nenásleduje uvnitř současné eurozóny, kde je odlišná měnová a fiskální zodpovědnost. Zdá se, že dnešní problémy fiskálních deficitů některých zemích eurozóny tento argument podporují.

Evropská měnová unifikace je navíc trojským koněm celkové harmonizace ekonomických pravidel, politik a legislativy v EU. Jsem přesvědčen, že jakýkoliv problém v eurozóně bude v budoucnu interpretován jako důsledek nedostatečné harmonizace (jen formální unifikace měny), což povede k další vlně plíživé harmonizace. Německý ministr financí Hans Eichel to řekl jasně: „Měnová unie se rozpadne, pokud ji nedotáhneme do důsledků. Jsem přesvědčen, že potřebujeme jednotný daňový systém“ (Sunday Times, 23. prosince 2001). Takováto nepotřebná a kontraproduktivní harmonizace (a centralizace), která je pokusem eliminovat komparativní výhody jednotlivých členských zemí, je pro mne jedním z nejhrozivějších prvků celého evropského integračního procesu.

Srovnáme-li výše uvedené náklady a přínosy, obávám se, že není pravdou, že náklady evropské měnové unifikace nepřevyšují její přínosy. Bohužel převyšují. Pomalý hospodářský růst v EU od zavedení eura nelze považovat za důkaz tohoto argumentu, není ale ani úplnou náhodou.

2. Náklady a přínosy členství v měnové unii pro tranzitivní ekonomiku, která potřebuje reálnou a nikoliv jen nominální konvergenci

Osm středo- a východoevropských zemí se stane v květnu 2004 novými členy Evropské unie a podle smlouvy o přistoupení k EU podepsané v dubnu 2003 v Athénách mají tyto země dříve či později vstoupit do eurozóny.

Mnoho lidí v těchto zemích se na to těší. Očekávají, že budou profitovat ze stability eura, z omezení kursového rizika či z kredibilní měnové politiky. Mám dojem, že tito lidé nevidí odvrácenou stranu tohoto měnového uspořádání, neboť je více než jasné, že tranzitivní země potřebují maximální flexibilitu a že by neměly zavádět žádné umělé rigidity. Země střední a východní Evropy by neměly kvůli politickým důvodům jednat proti vlastním ekonomickým zájmům.

Hlavním nákladem pro tyto země bude ztráta nezávislé měnové politiky, která by – pro tranzitivní ekonomiky, pro země, kde probíhají radikální strukturální změny a pro země s nižší ekonomickou úrovní – měla být zřetelně jiná než měnová politika vhodná pro stabilní členské země EU na západ od nás. Neexistuje žádný racionální ekonomický důvod, aby tyto země měly stejnou úrokovou míru jako Německo nebo Francie.

Stejně vážná je pro tyto země ztráta možnosti přizpůsobování měnového kursu. Tranzitivní ekonomiky se nacházejí v trvalém procesu reálné apreciace a při plnění inflačních a úrokových kritérii Maastrichtské smlouvy (a rozpočtových pravidel Paktu stability a růstu) neexistuje žádný způsob jak jí v rámci fixního kursu docílit. Existuje navíc další nebezpečí, že kurs bude zafixován mimo svoji dlouhodobou rovnovážnou hodnotu, protože konvergenční proces těchto ekonomik nebude - v době vstupu do eurozóny - ještě ukončen. Výsledkem bude nevhodná úroveň měnového kursu (což je problém, který můžeme pozorovat i u současných členů eurozóny).

Opakuji, že nejsem obhájcem zneužívání měnového kursu ke konkurenčním devalvacím. Sám jsem na konci roku 1990 radikálně devalvoval československou korunu (nikoliv však s cílem získat konkurenční výhodu) a bezprostředně potom jsem zavedl režim fixního kursu. Obával jsem se nastavení kursu na nevhodné úrovni, ale tehdy existovala silná vůle mít měnový kurs jako kotvu pro stabilizaci inflace. Obával jsem se však vytvoření nebezpečné rigidity, která by omezila v budoucnu schopnost čelit vnitřním i externím tlakům a pokusil jsem se najít optimální okamžik pro opuštění tohoto uspořádání. (Musím však přiznat, že se mi nepodařilo optimální okamžik najít a zavedení floatingu v r. 1997 se ukázalo jako příliš pozdě.)

Dnes nám ale vůbec nejde o to stabilizovat inflaci přes měnový kurs. Míra inflace v České republice je velmi nízká a my potřebujeme flexibilitu nominálních proměnných a nikoliv jejich rigiditu. Jeden chytrý český ekonom, dr. Koudelka, bývalý náměstek ministra financí, před 35 roky uvedl argument, který si dosud pamatuji: „Když vše zmrazíte, můžete sice bruslit, ale nemůžete provádět racionální měnovou politiku.“ Tento argument použil při debatách o československé hospodářské politice v šedesátých letech a mně připadá stejně platný i pro dnešek.

Rigidita měnové unie a narůstající implicitní makroekonomická nerovnováha bude blokovat reálnou konvergenci a vytvoří „transferové ekonomiky“ (jako se to stalo Východnímu Německu po sjednocení, H. W. Sinn, F. Westermann, 2001), které ovšem budou muset přežívat bez vysokých fiskálních transferů, protože ty nejsou – v současné EU – k dispozici.

Můj závěr tedy je, že tranzitivní země by neměly do eurozóny nijak spěchat.

3. Budoucnost eura

Euro tady je a bude. Neočekávám jeho kolaps, byť dobře vím, že je relativně snadné měnovou unii rozdělit. Má vlastní zkušenost s ukončením česko-slovenské měnové unie v únoru 1993 mi říká, že to lze provést bez vážných nákladů, hladce a efektivně.

Očekávám však, že udržení evropské jednotné měny bude nákladné v podobě nižšího ekonomického růstu a v podobě nevyhnutelných fiskálních transferů určených na kompenzování slabších členů. Dokonce může vyvolat pnutí mezi členy, které by jinak nemuselo vzniknout. To bychom měli mít stále na zřeteli.

Literatura

Coughlan A., Some Reasons why Joining the Euro has been a Mistake for the Republic of Ireland, The European Journal, Vol. 10, No. 8, July 2003
de Jasay A., Free-Riding on the Euro, The Library of Economics and Liberty, September 17, 2003
Heckman J. J., Flexibility, Job Creation and Economic Performance, Paper presented at the Munich Economic Summit, May 2, 2003
Kenen P. B., Sorting Out Some EMU Issues, Reprint No. 29, December 1996, Princeton University
McTeer B., A Skeptical Texan Wishes the Swooning Euro Well, European Affairs, Spring, Vol. 1, No. 2, 2002
Minford P., Should Britain Join the Euro?, IEA, London, 2002
Mundell R., A Theory of Optimum Currency Areas, American Economic Review, Vol. 41, No. 3, 1961
Sinn H. W., Westermann F., Two Mezzogiornos, CESIFO Working Paper Series, No. 378, 2001

Václav Klaus, CATO Institut, Washington D.C., 20.11.2003

Videozáznam (anglické znění s českými titulky):
http://www.ibx.cz/cz/film_desc.php?id=1